Huňáči III.

Kóža se připravuje na přijímací zkoušku do zlodějského cechu

Zastihla nás ve veselé náladě nad skleničkami medoviny. Beze slova si přisedla a nechala si též nalít. Zpočátku vůbec neměla chuť poslouchat, o čem se bavíme. Jen vnímala tu družnou atmosféru mezi námi. Působila na ni příjemným, uklidňujícím dojmem, kterému se zcela poddala. Aniž by se tak o to zvlášť snažila, starosti z ní samy pomalu opadávaly. Po chvilce se přidala do hovoru a zanedlouho se již vesele smála spolu s námi.

Večer notně pokročil, když si vynutila klid. Problémy byly zapomenuty a ona se nám mohla nadšeně chlubit tou úžasnou novinou. Kocour jí zařídil přijímací zkoušku do zlodějského cechu. Již nebude pouhou zlodějkou z ulice, na kterou si každý dovolí. Stane se váženou členkou elitního spolku se všemi výhodami, které k tomu přísluší.

Nemohli jsme jí než gratulovat. Když teď byl Kocour více v cechu než s námi, neškodilo by mít někoho dalšího, kdo by nám tam zjišťoval potřebné informace. Připili jsme na její úspěch, načež jsme se v dobré víře zeptali, zda dostala stejný úkol jako tenkrát Kocour. Snad bychom i jí mohli trochu pomoci. To jsme však netušili, co tím způsobíme.

Kóžina dobrá nálada byla rázem ta tam. Při zmínce o úkolu, který před ní stojí, se jí všechny starosti vrátily s původní naléhavostí. Propadla zuřivosti a na adresu představeného cechu vyslovila několik dosti nelichotivých poznámek. Prý byl proti ženám zaujatý a schválně jim přiděloval nadmíru těžké úkoly, kterým ony snad ani nemohly dostát. Na podporu svých tvrzení uvedla, jak málo žen toho času v cechu pracovalo.

Až když jsme si vyslechli všechny její nářky, konečně se dostala k věci. Měla se vloupat na radnici a z pokladnice odnést určitý dlužní úpis.

Museli jsme uznat, že to byl skutečně obtížný úkol. Kocour to ovšem také neměl nejsnazší. Vždyť musel bez cizí pomoci uprchnout z vězení, a navíc v cizím městě. Dali jsme hlavy dohromady a probírali, jak by to mohla provést.

Ať jsme nad tím ale přemýšleli sebevíc, nenapadalo nás, ani ji samotnou, zhola nic. Nakonec jsme jí alespoň doporučili, ať si to nejprve na radnici dobře prohlédne. Až bude mít přehled, jak to na tam vypadá, kde se pokladnice nachází, kolik ji hlídá stráží, kdy se střídají a podobně, snad bychom pak na něco přišli.

Pustila se do toho hned následujícího dne brzy ráno, ještě než jsme my ostatní vůbec vstali z postelí. Bylo pro ni lepší začít v tom něco podnikat, než několik dní přešlapovat na místě a jen se nad tím rozčilovat. Spíchla si jeden ze svých pověstných převleků a zamířila v něm na radnici.

Lépe by se jí však vedlo, kdyby si počkala, až co tomu řekneme. Při sestavování svých převleků totiž nemívala nejšťastnější ruku a obvykle docílila zcela opačného účinku, než jaký zamýšlela. Nebylo divu, že u stráží u vchodu vzbudila zcela zbytečně pozornost.

„Stůj! Kam jdeš? A co tam chceš?“ spustili na ni příkře.

Kóža nechápala, co se jim nelíbí. Vypadala přece jako počestná obchodnice, kterých tu musí projít množství. „Jdu do pokladny,“ odpověděla. Stráže to ovšem očividně neuspokojilo, takže pohotově dodala: „Zaplatit daně za provozování živnosti.“

Jak vyslovila slovo „živnost“, strážím se do přísných tváří vloudil úsměv a již o poznání shovívavějším tónem prohlásili: „Tak to je jiná. To jistě musíš. Jen pokračuj, je to druhé patro.“

Měla radost, že se to nedorozumění tak hladce vyřešilo, a s povděkem se na ně usmála. Již se chystala vstoupit do dveří, když tu ji jeden ze strážných plácl přes zadek.

„Co si to dovolujete?“ obořila se na něho a vrazila mu facku.

Stráže se tomu ale jen pobaveně zasmály. „No, no. Nemusíš hned tak zprudka, maličká. Vždyť ti nikdo neubližuje. Pokud bys byla trochu chytřejší, mohla by sis na tu svou živnost přivydělat. Co ty na to? Pro začátek bys na nás mohla být kapku milejší,“ mrkli na ni oplzle.

Za jiných okolností by Kóža ztropila hotový skandál. Avšak ve chvíli, kdy potřebovala být co nejnenápadnější, na sebe nechtěla strhávat další pozornost. Proto jen mezi zuby procedila pohrdavé citoslovce, hrdě vztyčila bradu a rázně prošla dveřmi do vstupní haly. Však si to s nimi ještě vyřídí, přislíbila si.

Z haly stoupala po schodech nahoru. Po očku si při tom prohlížela vnitřní uspořádání radnice a snažila si vše vštípit do paměti.

Ve druhém patře vyšla do chodby, ve které postávalo několik lidí. Čekali, až na ně přijde řada, nebo vyplňovali různé formuláře. Téměř okamžitě jí padl do oka mladý a pohledný voják, jenž zde dohlížel na pořádek. Ještě nevěděla jak, ale ženská intuice jí napovídala, že by se mohl hodit. Namířila si to rovnou k němu.

„Promiňte prosím, vy jste mi takový sympatický. Vy mi určitě poradíte,“ oslovila ho.

Voják se slušně uklonil: „Jsem vám k službám, slečno.“

„Víte, jdu zaplatit dlužní úpis a nevím, do kterých dveří vejít. Jsem tu z toho hrozně zmatená. Takových lidí, co tu je, a těch kanceláří,“ povzdychla si.

„Ale to je snadná pomoc,“ pokýval voják chápavě hlavou. „Jste prakticky u cíle, je to hned tady,“ ukázal na dveře, u kterých stál.

„Ach, to je náhoda,“ zaradovala se. „Moc vám děkuji. Byl jste ke mně tak milý.“ Svůdně se na něho usmála a vešla do určené místnosti.

Uvnitř spatřila dvě přepážky, před kterými stál zástup lidí. Za přepážkami byly otevřené dveře do vedlejší místnosti. Viděla z ní pouze stěnu tvořenou dřevěnými policemi se šuplíky. Patrně nějaká kartotéka, řekla si. Postavila se do jedné fronty a sledovala postup, jakými úřednice vyřizují požadavky lidí, kteří přišli před ní.

Jestliže úřednice přijaly směnku, nejprve ji v kartotéce ověřily a pak odkudsi z protější strany zadní místnosti přinesly měšce se zlaťáky. Naopak k přijatým zlaťákům nejprve vystavily potvrzení, jejich kopii založily do kartotéky a pak zlaťáky odnesly opět na protější stranu zadní místnosti. Musela tam být bezpečnostní truhlice, kde byly všechny ty zlaťáky uchovávány. Nebylo pochyb, že se ocitla na místě, kam se měla vloupat. Zbývalo jen vymyslet, jak to provede.

Vše již viděla a mohla tedy odejít. Byla si však vědoma toho, že svým předčasným odchodem by mohla ve vojákovi na chodbě vzbudit podezření. Jistě by se zajímal, proč se nakonec rozhodla ten dlužní úpis nezaplatit. Proto raději dál trpělivě čekala.

A udělala jedině dobře. Než přišla na řadu, napadl ji značně vychytralý plán, jak by sem mohla proniknout. A nestálo by ji to ani příliš velké úsilí. Použije k tomu toho vojáka na chodbě, jen ho ještě bude muset náležitě zpracovat.

Jak se dostala až k přepážce, omluvila se úřednici, že si zřejmě z roztržitosti spletla dveře. Přišla zaplatit daně. Úřednice ji ochotně nasměrovala o několik dveří dále, načež jí Kóža poděkovala a vyšla na chodbu.

Tentokrát se ale vojákovi nechtěla vnucovat. Chtěla mu dát chvilku na to, aby ji sám oslovil. Bude tak vědět, že mu není lhostejná a tedy že uskutečnění jejího plánu nic nestojí v cestě. Zastavila se kousek od něj a předstírala, že si zastrkuje nějaký důležitý papír do kapsy. Přitom na krátkou chvíli zachytila jeho pohled. Jako by v rozpacích z toho, že neví, co říci, se na něho alespoň mile usmála. To vždy zabírá.

„Tak vyřízeno?“ nezklamal voják. Během doby, co byla uvnitř, měl dostatek času o jejich krátkém rozhovoru popřemýšlet. Jak ji poprvé spatřil, žádný velký dojem na něho neudělala. V těch výstředních šatech vypadala jako kurtizána a o ty se on příliš nezajímal. Každopádně nikdy ve službě. Její chování však vypovídalo o něčem jiném. Měl pocit, že je to docela obyčejná, trochu stydlivá, ale jinak milá dívka. A k tomu velice pěkná. Rozhodně přesně ten typ, který lze poměrně snadno svést. Jen se trochu snažit.

„Ano, vyřízeno. Ještě jednou vám děkuji.“

„Ale to vůbec nestojí za řeč, je to má práce,“ odpověděl voják skromně.

„Nemohla bych vás ještě o něco poprosit?“ zeptala se Kóža, ovšem než voják stačil přikývnout, cudně sklopila oči a zastyděla se. „Ale ne, promiňte, nemohu vás takto zneužívat. Vyřeším si to nějak sama. Nezlobte se,“ řekla spěšně.

To vojáka, jak předpokládala, jen povzbudilo. „Rád vám pomůžu, bude-li to v mých silách. Jen se mi svěřte,“ vybídl ji.

Kóža tedy váhavě spustila: „Je mi poněkud trapné, že to musím říci právě vám, takovému slušnému muži. Nevím ale, na koho jiného se zde obrátit. Když jsem vcházela sem na radnici, stráže u vchodu mi dělaly různé nemravné návrhy. Bylo mi to skutečně velice nepříjemné. A teď mám obavy, že se to samé bude opakovat, až kolem nich budu vycházet ven. Pokud bych vás mohla požádat, doprovoďte mě tam. Před vámi si jistě nic netroufnou.“

„Ti hulváti!“ rozzlobil se voják. „Tak hanebně se chovat k dámě, jako jste vy! Nemají v sobě kouska úcty!“ Ne, že by na tom shledával něco odsouzeníhodného. Když se Kóža obléká, jak se obléká, tak ať se nediví, že to chlapy dráždí. Na druhou stranu to ale byla vynikající příležitost, jak na ni udělat dojem. A to by v tom byl čert, kdyby ji to nechalo chladnou! „Ale nebojte se, již vás obtěžovat nebudou. Já se o to postarám.“ Na to si dodal kuráž urovnáním své uniformy a odhodlaně vyrazil ke schodům.

„Tak tomu se říká zabít dvě mouchy jednou ranou!“ ušklíbla se za ním Kóža. Se svým výkonem byla náramně spokojená. Voják jí rychle zmizel na úroveň prvního patra a ona se rozeběhla za ním. V žádném případě o to představení nemínila přijít.

Jak strážní u vchodu zahlédli vycházet vyšší šarži, srazili patky a napřímili se do pozoru. Místo aby jim voják zavelel pohov, jak očekávali, začal je pérovat. Co si to prý dovolují obtěžovat tu křehkou mladou dámu. Svým naprosto neomluvitelným chováním dělají ostudu celé naší armádě. Jestli by se to ještě mělo opakovat, osobně je napíše do hlášení. A jak zná svého velitele, s okamžitou platností je nechá přeložit k bojové jednotce. Jak by se jim pak líbilo dokazovat si svou mužnost v přední linii?

Kóža se při tom proslovu postavila vojákovi za záda a odtamtud na strážné dělala posměšné obličeje. Vychutnávala svou pomstu plnými doušky.

Když voják se strážemi skončil, nabídl se, že ji ještě kousek doprovodí.

„Byl jste tak statečný,“ visela na něm Kóža očima, když se za rohem zastavili. „Dva na vás byli a vůbec si vám netroufli odporovat.“

„To nic nebylo. Považoval jsem si za čest zastat se tak krásné mladé dámy,“ vrátil jí poklonu.

„Ach, jste milý,“ začervenala se. „Každopádně se vám ale musím nějak odvděčit. Tolik jste mi pomohl.“

„To vás nesmí ani napadnout!“ zaprotestoval rázně, až se toho příkrého tónu sám polekal. Chvilku tak na sebe rozpačitě hleděli, až voják nabídl důstojný smír: „Snad kdybych vás mohl někam pozvat. To by pro mne bylo tou největší odměnou, jakou bych si dovedl představit.“

„Šla bych s vámi velice ráda,“ rozzářila se Kóža. Již si myslela, že mu to bude muset navrhnout sama.

Domluvili se tedy, že se sejdou ještě téhož večera, až bude mít voják po službě. On se pak vrátil na radnici a Kóža zpět k nám. Před nočním přepadem pokladnice si chtěla ještě trochu odpočinout.

---