A začala válka

Stál jsem na kraji srázu, labužnicky potahoval z cigarety a sledoval,

jak se první sluneční paprsky prodírají  skrz husté mraky.

Začíná svítat.

Ohořelé zbytky staveb vystupovali ze tmy jako zlí obrové z pohádky.

Už nekonečně dlouho jsou našim domovem i úkrytem před nelidskými  terminátory,

kteří neznají slitování s lidskou rasou.

Přivřel jsem oči a nechal se lechtat hřejivými paprsky po tváři.

Pod víčky se začal rozbíhat ten nikdy nekončící film, který už znají všecky generace....

Dnes už nikdo nepamatuje jak to všecko začalo a kdo může za to že naše planeta je jedno velké  bitevní pole,

 se spoustou zřícenin. Kdysi to byla krásná velká města Paříž, Londýn,Praha....

Vědci soutěžili kdo udělá nejinteligentnější umělé bytosti...Pak jsme je naučili bojovat...

A tohle nám zbylo...   Neustálé schovávání pod zemí v nekonečném objetí strachu....

 S pod víček se začaly drát slzy.Prudce jsem otevřel oči proti slunci.

Paprsky jakoby protrhli zábrany a slzy začaly padat v mohutných  proudech na zem.

Nestyděl jsem se.Dnes se za slzy už nikdo nestydí.

Vzal jsem samopal a přitiskl  k líci. Příjemně chladil.

„Je třeba jít“, řekl jsem si pro sebe a  pomalu jsem začal scházet do tábora.

 Probuzení vojáci  jak se pomalu houfují  do předem stanovených pozic.

Všude vládne ticho, nikdo nekřičí, zbytečně neběhá, každý ví přesně co má dělat.

„Tak co spal  si??“

„Nepovedlo se, jsem na to zvyklý“,  pousmál jsem se.

Spánek  je taky jedna z věcí,  které se už dnes říká luxus.Zařadil jsem se na svoje místo a sedl si na zem.

Vytáhl jsem  další cigaretu a kývnul na vojáka vedle mně.

Cvakl zapalovač, ale ruka zůstala stát v prázdnu na půl cesty.Nad námi se začalo ozývat hučení motorů.

 „Jsou tady“, řekl jsem sousedovi a sfoukl plamínek.Cigaretu jsem zastrčil zpět do náprsní kapsy.

Těžké bitevní křižníky postupně zaplnili oblohu. Nad námi  zůstaly stát a  některé začaly pomalu dosedat na zem.

Určené skupiny vojáků pohotově  naskákaly dovnitř.

Po chvíli ocelové dveře zaklaply a křižníky vystoupaly zpět k obloze.

Postavil jsem se a oprášil jsem si kalhoty. Přišlo mi to směšné ale nebyl jsem jediný kdo se oprašoval.

Hukot pohonných agregátů zesílil a  obrovská mašinérie se pomalu dala do pohybu.

Sevřel jsem samopal a rozhlídl jsem se kolem sebe.Obrovská masa vojáků začala postupovat jako jeden muž.

Přidal jsem do kroku a bláto začalo stříkat na všechny strany.Teď už to bylo jedno.

Asi po patnácti minutách  se před námi začal zdvíhat nepřehledný svah.

Z křižníku vyletěla první  salva a ozářila nebe nade mnou.

Instinktivně jsem se přikrčil.

Vyhodila do vzduchu hromadu hlíny a zbytky nějaké stavby  asi dvě stě metrů před námi.  

Jako by se všecko probudilo  začaly rachotit samopaly a lítat další salvy.

Před námi začaly vybuchovat granáty a řízené střely.

Z příšerným jekotem dopadla nepřátelská raketa do našich řad.Stačil jsem se přikrčit za zbytek zdi těsně vedle mně.

Sprška hlíny,kamení a lidských zbytků mi dopadla na hřbet.Další nepřátelská raketa dopadla  přede mnou.

 Otřepal jsem se a opatrně vykoukl před sebe.Mezi kamením se pohybovalo něco bílého.

Začal jsem poslepu šmátrat po samopalu.

Bylo to štěňátko Zlatý Retrívr.

Štrádovalo si to mezi šutry jako by ani válka nebyla.

Chvíli se zastavilo, zvědavě se rozhlíželo a pak si to namířilo k nejbližšímu vojákovi.

Bylo na něm vidět,  že nevěří vlastním očím. Hladil ho po hlavičce a štěňátko mu z vděčnosti olizovalo ruku.

 "NEZDVÍHEJ HO!!! "

Snažil jsem se překřičet ten rámus.Samozřejmě mě neslyšel...

Opatrně ho zdvihnul a zabořil obličej do jeho hebké srsti.Přitiskl jsem se k zemi a zavřel oči....

Měl sedm vteřin....Oslepující záblesk a gejzír hlíny....

Byla to jejich poslední novinka. Už několik našich úkrytů na to doplatilo..Bomba v mechanických hračkách....

Nikdo to nečeká....Kdo by nezachránil zatoulané štěňátko.

Zdvihneš ho ...máš sedm vteřin......pustíš ...exploduje okamžitě...

Utřel jsem si slzy a rozběhl se vpřed .Mezera v řadě se pomalu zatáhla.

Vběhli jsme mezi rozbořené domy a skočil jsem za nejbližší keře.Teď už musí každý za sebe.

V okně vlevo nahoře se zablesklo a  nad mou hlavou se rozprskla omítka.

Odsunul jsem se  za nejbližší roh a zamířil. Přestal jsem na chvíli dýchat a zmáčkl spoušť.

Fialové zableskly ozářily květináč za oknem. 

Bezvládné   tělo přepadlo přes parapet.V podřepu jsem přeběhl ke vchodu a schoval se pod schodiště. Ticho.

Opatrně jsem našlapoval po schodech nahoru.

U pootevřených dveří jsem zůstal stát a opatrně  otevřel dveře dokořán.

Nikdo tam nebyl.Popošel jsem k oknu a zastavil jsem se u květináče.

Už dlouho jsem neviděl pěknou kytku.

Zdvihl jsem květináč a přivoněl......voněla nádherně..........................něco cvaklo.....

Rychlostí blesku mi proběhl hlavou celý můj život...

Zdvihnul jsem hlavu a zadíval se do slunce ...nádherně mi svítilo do očí ...

........měl jsem sedm vteřin.......

---