Už nikdy (?)

Pro něj, nalezeného a zase ztraceného

Nebudu ti psát volat mailovat

A neboj neobjevím se zčistajasna u tvých dveří

(mám nějakou hrdost sakra)

nebudu skládat kamínkové obrázky

na tvoji celtu abys je našel

hned jak se probudíš

(teď když vím že tě to víc bolí než těší)

.

.

.

nebudu ti hlásit přílet z cest

„tak ahoj na Ruzyni dneska v šest“

nebudu ti salát sypat oreganem

nebudu tě probouzet s příliš časným ránem

(protože je škoda prospat tu trochu času co na sebe máme

pardon měli jsme)

.

.

nebudu brečet

nebudu brečet

NEBUDU BREČET

 

A jednou, v daleké (nebo raději blízké) budoucnosti

se zas na sebe usmějeme

„tak jak ses měla, celý ty roky? Seznamte se, tohle je má žena

a tohle naše malá princezna.

A z tvýho broučka je už velkej kluk..“

 

 

Třeba.

---