Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMůj nejhorší zážitek
21. 07. 2006
0
1
795
Autor
Alexík
Jedná se o maturitní slohovku na téma můj nejhorší zážitek...
Ostatně jako každou sobotu,tak i dnes sedím ve své oblíbené hospůdce a popíjím nápoj,který mi vhání do duše klid a nechává mě ledově klidným.
Jáchym stojí za barem a vyčkává,nudí se,pozoruje okolí.Je tu prázdno,stoly teprve čekají na chvilkové potenciální zákazníky.
Přichází Irena,na sobě má přiléhavé šaty,dokonale tvarující její postavu.Usedá vedle mě.
„Jak se máš?“,klade vždy stejnou otázku.Jen váhavě krčím rameny a nesmělým pohledem naznačuji,že bylo líp.
„Jáchyme“,volám na číšníka, „dej mi to ještě jednou“,a ukazuji na dopitou sklenici.
Ireně se nelíbí,že takhle popíjím,zabíjím si mozkové buňky po milionech,ale nikdy nic neřekne.Miluje mě takového,jaký jsem.
Mám období,kdy na alkohol ani nesáhnu,ale teď zrovna prožívám dny plné strachu,obav a depresí.
Do baru vchází početnější skupinka mladých lidí,chvíli jen postávají a něco řeší,nakonec zabírají největší box v rohu místnosti.
Jejich přítomnost mi začíná vadit,nemám rád nové lidi ve svém okolí.
Irenino chování se taky prudce změnilo.
Jáchym znejistěl,ale nechce na sobě dát nic znát.
Při větším přísunu destilátu musím filozofovat,řeším zbytečné věci všedního života,ne jinak je tomu dnes.
Byl jsem zrovna u problematiky smyslu života,když jeden mužík se zarostlou tváří a rozcuchanými vlasy,prudce vstal a zakřičel: „Tohle je přepadení,naval všechny prachy a nic se ti nestane!“,a mířil Jáchymovi na vystrašený obličej.
Zůstal jsem sedět jako přikovaný a nedokázal ze sebe vytlačit ani slovo.Muž,který nás teď měl všechny v šachu se jen slastně díval na penízky.Seděl u jednoho piva už od brzkého večera.Nikomu nepřipadal zvláštní.Proč taky.
Jáchym vyprázdnil kasu a odevzdaně mu předal neoznačené bankovky,v nominální hodnotě několika desítek stokorun,do připraveného igelitového pytle.Ve zlomku vteřiny se mi v hlavě odehrál celý život,celý nudný,stereotypní život.I přes všechnu tuhle fádnost,bych o něj nerad přišel.Nesnáším zbraně,násilí a přesně tenhle typ lidí.
Během chvilky jsem se rozhodl,že toho rádoby hrdinu chytím a potrestám.
Vyběhl z místnosti a prchal směrem do centra města.
„Blbec“,řekl jsem si,když měl namířeno do nějakého soukromého bytu,hned vedle mého podnájmu.
Už od malička mě fascinovala práce soukromých detektivů ,proto není náhoda,že se cítím,jako ryba ve vodě.
Poručík Coulombo,Kojak,inspektor Moser,to jsou mí hrdinové,takže všechny jejich grify a finty mám dokonale prozkoumané,jen je použít v praxi.
Mířil do třetího patra,můj byt je ve čtverce.Šel jsem tedy do svého pokoje,uvařil si kávu na uklidněnou a začal rozmýšlet,jakým způsobem toho zločince dopadnout.
„Nebude to snadné,Bobe“,říkal jsem si a přitom hledal knihu,ve které by se děj nejvíce podobal tomuhle zapeklitému případu.
Nejlíp mi to myslí s cigaretkou,zapálil jsem si a rozpitvával taktiku,se kterou jít do boje.
Charles Bukowski ve svém Škváru radí,že mám jít tvrdě na věc a nemyslet na možné následky.
Jack Kerouac by doporučil jít si vypít pivo a počkat.
Vlasta Javořická nemá ani ponětí,co je to detektivka.
Petr Šabach si ze všeho dělá legraci a Michal Viewegh má jen Názory na vraždu a děj se vůbec nepodobá mé situaci.
Nezbývá nic jiného,než vzít zbytek nepropitého rozumu do hrsti a začít opravdově uvažovat.
Vtrhnout do místnosti balkónem je moc nebezpečné,lézt komínem je nesmysl.Nejspíš prolezu výtahovou šachtou do čtvrtého patra,otevřu dvířka oddělující koupelnu od mezipatrového stroje a protáhnu se dovnitř.
Ještě bych mohl zavolat policii,ale zbabělostí jsem nikdy nepřekypoval,takže ten výtah.
To by jeden nevěřil,jak těžké může být najít šachtu pro výtah,ale podařilo se.
Lezu po zaprášené stěně nahoru a snažím se nemyslet na možné,ale čím dál více pravděpodobnější,riziko.
Dvířka už asi léta nikdo neotvíral a zdají se mi poněkud menší,nebo já trochu přibral?
Uf,jsem v koupelně.
„Kde mám nůž?!?!“,křičím na celou místnůstku a prohledávám své ošacení.
Musel mi vypadnout cestou,proto si vše dám ještě jednou.
Uf,jsem v koupelně.
Nůž pevně svírám v dlani a s pocitem vítěze vstupuji do chodby,procházím kuchyní,jídelnou,uvítací halou,pokojem pro hosty,ložnicí,tělocvičnou,malým a velkým sálem,šatnou a dalšími místnostmi.
Zlodějíček nikde,ale já ho dostanu.
Najednou se přede mnou zjevil stín,není můj.
„To musí být on!“,říkám šeptem a dodávám si potřebné odvahy.
Rána střídá ránu a já s tupou bolestí v břichu ležím na podlaze.
Nikdy jsem se neuměl prát.
Co teď se mnou bude?
Další rána do obličeje a další,další….,proč?
Je to Jáchym,usnul jsem na barové stoličce.
„Tohle všechno se mi jen zdálo?“,vykřikuji a nevěřím svým očím.
Dopíjím objednanou rundu a vratkým krokem odcházím k domovu.
Tohle se mi nesmí už nikdy stát,usnout ve své oblíbené hospůdce,přímo před zraky všech přítomných.
Nic horšího se už přihodit nemůže.