Huňáči IV.

Večer již šlo vše jako po másle. Voják Kóžu pozval na večeři do lepší restaurace a po ní se vydali na pěknou, romantickou procházku. Když se setmělo, navrhl ještě někam zajít. Třeba na nějaké nějaké tiché místo, kde by si mohli dál povídat. Kóža zpočátku dělala drahoty. Pak ale připustila, že se jí domů ještě nechce. Než voják stačil vymyslet, kam ji vezme, Kóža jako by nic nadhodila, že by mohli jít na radnici. V tuto hodinu tam již nikdo nebude a ona by si ji alespoň mohla prohlédnout. Aby nebloudila, až zase příště přijde s úpisem. Vojákovi se to příliš nezdálo, stačilo ho však něžně pohladit po tváři a ostražitost ho rázem opustila.

Na radnici pronikli jedním z postranních vchodů. Klíč si voják opatřil na stanovišti ostrahy, kam se za tímto účelem vypravil přeptat se svých kolegů, jak jim ubíhá služba. Uvnitř bylo šero. Chvilku šli chodbou, pak ale vešli do první odemčené kanceláři, na kterou narazili. To aby je nepřistihla náhodně procházející hlídka.

Nebylo pochyb, co sem přišli dělat, a voják k tomu také cílevědomě směřoval. Kóža si však stále udržovala odstup a na jeho pokusy o navázání fyzického kontaktu odpovídala spíše odmítavě. Voják se tím však nenechal příliš znepokojit. Věděl, že nezkušené dívky jsou vždy trochu ostýchavé. Hlavní byl jejich předběžný souhlas, i kdyby těsně před tím měly dát průchod svým pochybnostem. Souhlas on měl, vždyť jinak by tu s ním Kóža nebyla. Pokud by ji nyní nechal odejít, vyčítal by si, že nebyl rozhodnější a nedokázal její pochybnosti zaplašit. A jistě by mu to vyčítala i ona sama.

Kóža již vůbec nemluvila a jen tak stála se sklopenýma očima. Byl nejvyšší čas vzít situaci do svých rukou. Pevně ji objal, aby mu nemohla vyklouznout, a přisál se svými rty na její. Počáteční odpor očekával. Kóža se mu zmítala v náruči, uhýbala před jeho chlípným jazykem a bušila pěstmi do jeho mužné hrudi. Předpokládal dále, že její odpor bude pouze povinný. Bude slábnout, až se mu nakonec zcela poddá. Jaké však bylo jeho překvapení, když ho místo toho přepadla ochromující bolest v rozkroku, jak ho Kóža kopla kolenem. Pomalu ji pustil a s útrpným výrazem v obličeji se křečovitě chytil mezi nohama. Když ho navíc udeřila sepjatými pěstmi do horní části zad za krkem, sesul se k zemi.

Nyní měla Kóža pár minut na to, aby provedla to, proč sem skutečně přišla. V mžiku byla na chodbě, po ní se potichu přesouvala do hlavní haly a odtud pak po schodech do druhého patra. Dveře do pokladny sice byly zamčené, ale otevřít jejich jednoduchý zámek bylo pro zloděje jejích kvalit dílem okamžiku. Žádnou hlídku přicházet nezaslechla, opatrně tedy otevřela dveře a zevnitř je za sebou opět zavřela. Prošla za přepážky až do místnosti s kartotékou a jala se hledat.

Nějakou dobu jí trvalo, než objevila tu správnou polici a v ní patřičnou složku. Vytáhla z ní kýžený dlužní úpis, a aby to nevypadalo tak nápadně, přidala k němu namátkou další tři.

Voják se mezitím vzpamatoval a chystal se po ní podívat. Kóža však již byla zpět, takže na ni narazil hned ve dveřích. Nasadila smutný obličej a začala se mu omlouvat. Prý mu nechtěla ublížit. Hrozně ji však vystrašil a ona zpanikařila. Velice jí to mrzí. Byla to všechno její vina. Voják ale kroutil hlavou a sám prosil za prominutí. Vůbec prý nechápal, co to do něj vjelo. Podle jeho slov se tak normálně nechová. Za tak neomluvitelné jednání si to plně zasloužil.

Večer již stejně měli zkažený, takže opustili radnici a před ní se rozloučili. Snad nám to vyjde příště, vyslovili s nadějí. Ani jeden z nich si ovšem nebyl jist, zda chce, aby nějaké příště kdy bylo.

Druhý den Kóža nemohla dospat rána. Jak jen to šlo nejdříve, vstala a hned se vypravila do zlodějského cechu. Jeho představený, Esdrekus, byl velmi překvapený, že ji vidí tak brzy. Byly to pouhé dva dny, co jí určil úkol zkoušky. A tak rychle ho jen stěží mohla provést. Nerozmyslela si to snad?

Ještě více se ale podivil, když mu místo odpovědi předala požadovaný úpis. Chtě nechtě ji musel pochválit za dobrou práci a přislíbit jí, že její slavnostní přijetí proběhne co nejdříve. Kóža byla pýchou celá bez sebe a nabídla mu hned i ty další tři úpisy, které z pokladnice odnesla. Samozřejmě k odkoupení.

Poté se ještě zastavila u Kocoura, aby se mu též pochlubila. Ten na ni zprvu hleděl s tušením toho nejhoršího. Ovšem během jejího líčení se mu tvář začínala projasňovat, až nakonec děkoval samotné prozřetelnosti, že to pro něj tak šťastně dopadlo. Nejen že tím trochu nešťastným doporučením svou pozici v cechu neztratí, jak se obával. On si ji dokonce ještě posílí.

Právě jsme snídali, když se rozrazily dveře a v nich stála Kóža. V ruce držela láhev medoviny a tvářila se nadmíru vítězoslavně. Spráskli jsme nad tím obrazem rukama. Takhle se jistě musel vždy zhrozit Ilmiril, dej mu pánbu věčné odpočinutí, když jsme se vraceli z nočního tahu. Ještě než stačila cokoliv říci, doporučili jsme jí, ať se z toho jde co nejdříve vyspat. Jenže ona místo toho postavila medovinu před nás na stůl a že prý oslavujeme.

Zeptali jsme se jí proto, zda se náhodou v noci nepropila rovnou do zlodějského cechu. Srdečně jsme se tomu smáli, ještě když nám s kamennou tváří oznamovala, že zatímco my jsme si tu klidně spali, ona skutečně úspěšně složila přijímací zkoušku. Ta zpráva nás tak zaskočila, že jsme si museli nalít medovinu, abychom se z toho překvapení trochu vzpamatovali.

Kóža nám pak všechno dopodrobna povyprávěla. Její důvtip byl obdivuhodný. Jak to s tím vojákem sehrála, bylo skutečně dokonalé. Jistě se nikomu nebude chlubit, jak snadno jej zneškodnila. O jejím vloupání se tak nikdo nedozví, a to i když se nakonec zjistí, že nějaký dlužní úpis zmizel. Byl by to totiž jeho konec. Dali jsme si ještě jednu dvě skleničky a poblahopřáli jí k úspěchu. A abychom nějak odčinili naše úvodní posměšky, pozvali jsme ji na oběd do naší oblíbené hospůdky.

Odpoledne jsme se rozdělili. Bahňák zamířil do kouzelnického cechu, aby je konečně informoval o tom, co jsme na naší minulé výpravě zjistili o vlkodlacích a o jejich tajné základně blízko Suranu. Já jsem se chtěl podívat na lektvary, které jsem si odtamtud přinesl, a ostatní se vydali do klenotnictví prodat prsteny též tam nabyté. Dostali za ně čtyři sta zlatých, což pro nás představovalo zajištění pohodlného života na několik měsíců. Pokud tedy budeme šetřit.

Následujících pár týdnů se nic zvláštního nestalo. Kóža byla slavnostně přijata do zlodějského cechu a na rozdíl od Kocoura se ze slavnosti nevrátila po čtyřech. Spíše než pití se tam totiž věnovala navazování potřebných kontaktů. Bahňák chodil pravidelně do cechu kouzelnického, Hyatt posílil hlídky u městské brány. Já jsem se opět připojil k Ranisovi a spolu jsme ve sklepě žíhali rozličné baňky a křivule. Ohledně probíhající války s Barbary také nic nového. Byla zima a barbarská vojska čekala před Suranem a Vivekem na oblevu.

Do těchto poklidných dnů přišlo Bahňákovi pozvání od samotného Radaryse, jednoho z dvojice bratrů Radarys-Radaran, který se v kouzelnickém cechu zabýval magickými tvory po teoretické stránce. Jelikož neměl zrovna nic kloudného na práci, zašel za ním hned.

„Vítám tě, příteli,“ pozdravil ho Radarys. Nabídl mu křeslo a do skleničky mu nalil trochu archivního vína. Když si připili, přešel rovnou k věci: „Jsem rád, že jsi přišel tak brzy. Chtěl bych tě pověřit jistou prací, na kterou docela spěchám.“

„Jistě, Radarysi. O co se jedná tentokrát?“ zajímal se Bahňák.

Radarys odložil víno a z otevřené truhlice u pracovního stolu vyňal kožešinu. Zdáli se podobala kočičí, až na její nezvyklou, modrou barvu. „Tato kůže patří huňáčovi. Je to velice vzácné zvíře, které není běžně k vidění. Jednomu našemu členovi se však právě včera poštěstilo zakoupit tuto jeho kůži přímo zde v Balmoře na trhu. Je tedy možné, že se tito tvorové vyskytují v omezeném počtu někde zde v okolí. Chtěl bych proto, abys je vypátral a alespoň jednoho mi přinesl. Živého podotýkám. Nebude to jistě nic snadného, protože jsou velice mrštní a navíc chytří. Pokud si však vezmeš k ruce tu svou skupinu dobrodruhů, budete mít hned větší šanci je chytit.“

„Zkusím jim to navrhnout, ovšem nemohu za ně ručit,“ zapochyboval Bahňák. „Rozhodují se sami a obvykle podle toho, co jim to přinese.“

„Ano, počítal jsem s tím, že přimět je k nějaké práci si vyžádá jistou motivaci,“ pronesl Radarys skoro až s odporem. „Jelikož na to spěchám, jsem jim ochoten nabídnou za jednoho živého huňáče až sto zlatých. Čím více jich dokážete chytit, tím samozřejmě lépe. Jestli ale budete mít štěstí a chytíte i jeho zelenou variantu, která je ještě vzácnější, zaplatil bych více. Řekněme dvě stě zlatých. To je myslím slušná nabídka.“

„To ano,“ souhlasil Bahňák. „Jak je tak znám, již nyní s tím souhlasí. A to o tom zatím ještě nic nevědí. Řekněte mi ale o těch huňáčích více. Něco podle čeho bychom je mohli najít.“

„Mohu ti o nich říci jen tolik, že žijí ve stromech, tedy někde v lesích. Kde, to právě musíte zjistit,“ ubezpečil ho Radarys. „Dále je o nich známo, že milují bradavky.“

„Rozumím. Pokusíme se je tedy najít i s tím málem informací, co máme. Rozhodně to nebude poprvé a jistě ani naposledy, kdy se ocitáme v podobné situaci,“ shrnul Bahňák.

Na to Radarys jen spokojeně pokýval hlavou a začal se namátkou přehrabovat v papírech na stole. Bahňák pochopil, že jeho návštěva právě skončila. Více toho Radarys na srdci neměl a již by ho jen zdržoval od práce. Spěšně dopil svou sklenku a rozloučil se.

Jen co se k nám Bahňák vrátil, oznámil nám, co od nás Radarys, potažmo kouzelnický cech požaduje. Vypadalo to na docela oddechové dobrodružství, takovou bokovku. Docela nás nadchlo. Hlavně ta přislíbená odměna. Rozhodli jsem se, že se nebudeme zdržovat a hned jsme se šli porozhlédnout na trh. Možná tam toho prodejce ještě zastihneme.

Tak trochu jsme očekávali, že to nebude tak jednoduché. Samozřejmě, že tam nebyl. Zjistili jsme si však u dalších prodejců, že zde jednou týdně prodává kůže nějaký mladý lovec. Na náš dotaz nám potvrdili, že u něho skutečně zahlédli i kůži modrou. Mysleli si ovšem, že je nabarvená. Požádali jsme je tedy, aby nám dali včas vědět, pokud se zde opět objeví.

Několik dalších dní jsme sledovat trh, zda se tu náhodou neukáže dříve. Ovšem bezúspěšně.

Jednoho večera jsme tak nad tím debatovali, jakou to máme smůlu, když nás zaslechl Ranis. Jen tak mezi řečí nám prozradil, že z huňáčích jatýrek se dělají zvlášť účinné lektvary. Ovšem kde bychom je mohli najít, to ani on nevěděl. A tu si vzpomněl zase Dároš, že o huňáčích vlastně zaslechl nějaké zvěsti, když pobýval u druidů. Prý je někdo spatřil jihovýchodně od Balmory poblíž jedné malé vesničky. Mohly to být ale jen drby, protože druidi byli již od přírody hrozně upovídaní. Možná by to stálo za prověření, zatím se nám však jako nadějnější jevila stopa vedoucí přímo přes toho lovce.

Hned druhého dne jsme se měli přesvědčit o oprávněnosti našich nadějí vkládaných v tuto stopu. Zrovna jsme se chystali na pravidelnou obchůzku tržiště, když nás na něj upozornili trhovci. Dnes tu je, mrkli na nás spiklenecky a nenápadně ukázali na jeho stánek. Celí nedočkaví jsme se k němu rozběhli.

„Co si budete přát, velevážení pánové?“ řekl lovec trochu nervózně, když jsme ho obklopili. Tolik lidí najednou mu připadlo nanejvýš podezřelé. „Mám tu velký výběr kůží všeho druhu. Hledáte něco konkrétního?“

„Doslechli jsme se, že prodáváte jakési vzácné, modré kůže. Můžeme se na ně podívat?“ šli jsme na něj od lesa.

„Ale jistě, pánové. A dámo,“ dodal lovec, když spatřil Kóžu. „Vidím, že jste znalci. Mám zde dvě takové kůže,“ chvíli je hledal pod pultem a pak je před nás předestřel.

Prohlíželi jsme si je pečlivě, ale nebylo na nich nic pozoruhodného. Až na tu barvu. „To jsou skutečně překrásné kožešiny. A jací to teprve musí být nádherní tvorové. Myslíte, že by se dali chytit? A kde bychom je vlastně mohli najít?“

Lovec si nás po očku změřil a pak zavrtěl hlavou. „Nesmíte se na mě zlobit, ale nemůžu vám prozradit, kde žijí. Je to zdroj mé obživy. Kdyby se o tom dozvěděli další lovci, měl bych po obchodě.“

„Ano, jistě, chápeme. Nemohl byste nám tedy ta zvířata chytit vy? Řekněme tak dva kousky?“ zkoušeli jsme to dál.

„Mohu se o to samozřejmě pokusit, ovšem nezaručuji úspěch. Jsou to velice chytrá zvířata. Je obtížné je zabít, natož se pak pokoušet je chytit,“ odpověděl lovec. „Navíc jsem rád, když za týden potkám alespoň jednoho.“

Tato stopa nám, zdá se, nevyšla. Museli bychom na lovce přitlačit, abychom se dozvěděli více. Jenže vypadal slušně, téměř chlapecky naivně, a my ho nechtěli vystrašit.

Nakonec od něj Bahňák koupil jednu kůži s tím, že si z ní nechá spíchnout krásné rukavice, a poté jsme se s ním prozatím rozloučili. Další postup jsme si totiž chtěli promyslet v klidu v naší oblíbené hospůdce.