Kde je mé místo ?!

Všechno je jak má být

Mladý muž jde po tichém náměstí malého městečka. Mlčky pozoruje noční oblohu ozářenou pouličními lampami. Už za ním cupitá jeho dívka, prohlížela si výlohu....

„víš miláčku, že už vyměnili –to jak se tomu jenom řekne- výlohu?“

„to je zajímavé,Vendy, ani jsem si nevšiml“

Chvíli jdou bez mluvení, muž zahloubán do svých snů, dívka plná energie...

„Míro, pojďme někam, já se šíleně nudím“

„a kam by jsi chtěla?“ – „co říkáš kdybychom si zašli třeba do parku, vezmu deku a budeme pozorovat hvězdy.“

„ no já myslela spíš nějakou diskotéku, kde budou lidi, šak víš jak“

Pouze si povzdechl a nechal se vést. Wagón, největší díra ve městě, ale taky jediná diskotéka přes noc... všude zakouřené, opilí nezletilci se vám váli po stole, neslyšíte ani půl slova... „jdu k baru, chceš něco přinést?“

Neslyšela, vedla příliš vášnivý rozhovor se svým bývalým přítelem.

Sedím u baru, pozoruju okolí a piju své pivo. Občas se znechuceně podívám na Vendy.

„Děvka“ procedím mezi zuby.

Vendy bere svého bývalého k baru za ruku. Kupuje mu pití. Objímá ho. Platí účet. Pokouší se nenápadně zmizet. Čekám na ně ve dveřích.

„někam jdeš?“

„no víš tak nějak.....ehm“

„chápu, jen ti přeju ať se máš líp než se mnou. Snad se jednou vrátíš.“

Usmála se a odešli. Už jsem ji nikdy neviděl...

Snažil jsem se zakrýt lítost chlastem, moc to nezabíralo.

Ráno jsem se probudil pod stolem, nebyl jsem opilí, jen se mi nechtělo domů.

Byl to už týden co se na mě Vendy vykašlala. Od té doby jsem si na ni nevzpomněl.

Konečně jsem cítil svobodu.... ale byl jsem sám.

Kamarádi mi pořád něco nutili- „pojď s náma na fotbal, pořádám bečku, toto je Iveta...“

měl jsem jich až po krk. Ale úplně sám jsem být nechtěl. No co, vytrpěl jsem jejich kecy o ožírání, odmítl pár lehkých holek, natočil si pivo a koukal na nebe – byl jsem šťastný, teda až do té doby, než někdo přišel a začal do mě tlačit „proč jsi tu tak sám, proč nejdeš za holkama, proč, proč?“ většinou jsem je obdaroval pořádným otiskem pěsti na obličeji. Tentokrát, jsem na to neměl tolik sil, prostě jsem odešel.

„héééj, Míro, kam kráčíš, dnes to jede“

„no jo, no jo“

„tak se mi zítra ozvi, jak to bude s tou akcí o víkendu“

„no jo, no jo“

Víckrát už jsem je neviděl.

Přišel jsem domů. Rodiče naštvaní.

„kde jsi byl?“

„jenom tak, s kamarády“

„tak to ani náhodou, budeš teď doma a najdeš si práci!“

„jsem skoro dospělí, říká vám něco slovo svoboda?“

„to si nedovoluj na své rodiče“

Šel jsem si sbalit baťoh. Kytara, slamák, ponožky, nějaký peníz a čistá košile. Byl jsem připraven na dobrodružství. První jsem šel do Bílovic, nejbližší vesnice, potom směrem na Prahu, vzdálenější vesnice. Prošel jsem celý svět. Všude to bylo to samé. Nikdo už mě víckrát neviděl.

Vrátil jsem se.

Mladý muž jde po tichém náměstí malého městečka. Mlčky pozoruje noční oblohu ozářenou pouličními lampami. Píská smutnou melodii. Má baťoh, kytaru, slamák, a jednu čistou košili.

Dojdu před Wagon, podívám se na nebe. Spousta hvězd. Nemůžu se ně soustředit, do uší se mi dere rychlí rytmus moderní muziky. „nee, není to dobrý, stále neslyší“

Jsem u Vendy, hvězdy svítí o něco jasněji, ale není jich tolik. Vidím ji v okně, brečí. Její kluk vyběhl z domu, pravděpodobně opilí, sedá za volant právě splaceného auta.

 „nee, ani toto nestačí, stále nevidí“

Před rodným domem slyším jak otec křičí na matku. Hádají se. Jsou na sobě závislí. Jen jedna  žhnoucí hvězda zůstala viset na nebi.

„nee, stále neví, co je to svoboda.“

Pod stromem, daleko od všeho, v lese vytahuji kytaru. Poslední šance.

Já hraji a všichni kdo mě celý život chyběli zpívají. Příroda mě přijala. Šum lesa, mlha, já s kytarou, jedna hvězda. Všechno je jak má být. „ano, teď je to v pořádku“

Jeden náboj přímo do hlavy, vypálen s jistotou, důvěrou. Probuzení do života.

Poslední úsměv.Žádná hvězda.

Šum lesa a mlha.Veškerá svoboda.

 Kde je pro mne místo ?!

„Všechno je jak má být“