Prázdnota

 

Kapky deště po okně stékají

já šeptám do tmy "umírám",

srdce puká,

slzy skrývám potají.

Děsná jsou samoty muka.

 

Prázdnota,

jak propadliště do neznáma,

únava nad míru.

Ať už si pro mne přijde

s kosou smrti dáma.

 

A přeci,

hvězdičky za oknem smějí se.

Stydlivě připomínají „Malého prince“.

Malého prince a jeho podivné hodnoty.

Které nejsou k zvážení, k změření

ba ani k zaplacení.

Hodnoty, které se nemění.

 

To jenom my se měníme

bojíme se zůstat dětmi,

bojíme se zemřít.

Protože to nejde vysvětlit,

logicky pochopit.

 

Hrajeme si na růži,

která se brání chabými trny,

a pyšně si odkašláváme,

když se spletem.

Pcha... Pohádky?

ty patří dětem!

 

Však kdo my jsme ?

Kdo nám patří ?

a komu my?

Ty kapky deště

si klidně dál netečně stékají.

Za oknem je tma a noc

asi je toho nějak moc,

co není k pochopení !

---