Mazlínek

Už to na mě zase padá. Je mi smutno a topím se ve vzpomínkách…v těch našich..v těch mých. Ani nevíš jak moc mi chybíš, jak moc tě postrádám. Není dne, kdybych si nevzpomněla a nepřišlo mi to všechno líto.

Probírá se mi to v hlavě celé…od prvního dne až do toho posledního než jsi mi umřela…jen tak odešla a nechala na pospas tomuto světu. Nechalas mě tu osamocenou s celou tou bolestí a tím břemenem, které budu muset nést sama do konce svého života. Za to tě nenávidím…ale je to způsobeno jen tím jak moc jsem Tě milovala a stále miluju. I když už tu nejsi a všechno co se tě týká je jen v mé hlavě, v mých myšlenkách a v minulosti nás dvou. Sakra proč? Slzy se mi valí po tváří a já lituju toho krátkého času s tebou …lituju toho, že ho nebylo víc…čekalo nás toho ještě tolik. Řekni proč jsi odešla? Vždyť jsi mi měla ještě pomoct změnit svět?! Udělat ho lepším?! A ty mě v tom zas necháš samou. Co naše sny? Ale neboj…já to zmáknu za nás obě…Na mysl se mi teď dere spousta myšlenek…

Vzpomínám a přehrávám si to vše jako film…film, na který máme jen my práva, a který nikdo nesmaže…

Pamatuješ??? Tehdy bylo deštivé počasí, když jsem Tě viděla poprvé…cloumaly mnou zvláštní pocity, když jsem tam jen tak stála. Byla jsem strašně nervózní..kouřila jsem cigaretu a schovávala se před kapkami jemného deště. Proud myšlenek o tom, jaká asi jsi, narušily dvě kámošky, které zrovna vyšly z Fiesty…trošku jsem se s nima zakecala, ale nějak jsem pořad hlídala směr odkud přijdeš. Viděla jsem tě zdálky…byl to zvláštní pocit…nikdy tě nevidět a vědět, že to jsi ty…Nepopsatelný pocit, když jsem poprvé spatřila tvoje oči…to tvé tiché „ahoj“ …Povídaly jsme si dlouho snad ovšem a mě bylo fajn…pak jsi odešla na vlak a já na tramvaj…obě jsem směřovaly domů…Tehdy jsem se zařekla, že ti nenapíšu hned…nejdřív v pondělí a to jsme se sešly v pátek…byla jsem rozhodnutá čekat až se ozveš sama. Netrvalo to dlouho…nevím, kdo ti tehda psal, že sis myslela, že jsem to já, jenže ti to tel nepobral, ale bylo to jedno…možná, že ti nepsal nikdo a byla to pouze záminka…no to je už dnes jedno. Prostě se ozvala a stála jsi o to se sejít znovu…

Bylo to zvláštní, to další rande…já se na tebe těšila, ale dělala jsem vše proto, aby to nebylo na mě vidět…Měla jsem pocit, že se cítíš strašně nesvá  v té Astorii…a tvůj návrh, ať jdeme zas do Fiesty, jsem uvítala. Pamatuju si, jak jsi mě poprvé políbila. Bylo tehdy. Seděly jsme vedle sebe, povídaly si, ty ses najednou odmlčela a jen si mě pozorovala. Koukala jsem na Tebe a hltala ty tvé oči…Dlouho jsem to však nevydržela. Zaculila jsem se, asi dost hloupě a zeptala se: „Co?“. Rty se ti rozutekly do široka, a pak jsi mi řekla tu větu, na kterou nikdy nezapomenu…. „Víš možná je to tím, že to pití už na mě nějak působí, ale už asi půl hodiny přemýšlím jak tě políbit.“ Krásně ses zastyděla…vzpomínáš co jsem ti na to řekla? „Tak nepřemýšlej a udělej to.“ Tak moc jsem toužila cítit tvé rty na svých… Nevím jak dlouho jsme se líbaly, ale nějak nám to nešlo přestat…Jen si na to vzpomenu a mám na rtech ten pocit…pocit jako bych tam měla tvé…Pamatuješ si na další naše rande? Jak jsme se jedna před druhou styděly a nevěděly, jestli se políbit nebo ne? Bylo to tak dětinské, ale krásné. Mám pocit, jako bych znovu četla ty SMS, kde mi píšeš, že Tě mám příště hned políbit. Jak píšeš o tom, že jsme zbytečně moc času prokecaly místo, aby naše rty sdělovaly za nás…Mazli, ani nevíš, jak mi ty vzpomínky čarujou na tváři, jak mění mé oči plné stesku a aspoň na chvíli se smějí…chybíš mi…a i přesto, že to víš, nikdy se nevrátíš.

Žily jsme si svoji pohádku, krásnou pohádku…užily si srandu…

Byla jsem strašně ráda, když ses přece jen rozhodla strávit toho Silvestra se mnou. Ty přípravy byly divoké…žila jsem jen tím…tím co nás čekalo…ten náš „domlouvací“ rozhovor na chatu byl fakt psina…jsem neodolala  a vytiskla si ho…mám ho schovaný a vím, že ho nikdy nevyhodím. Byla jsi tam asi hoďku a Korky do mě bušila a vytahovala info…chtělo se mi smát…Když jsem 30.12. vyrazila dopoledne z domů směr ÚAN bylo mi jedno, že ten bágl má 20 kilo. Tak moc jsem se těšila za Tebou. Těšila jsem se na tebe a na to, co nás čekalo…

Pamatuješ na tu malinkou holčičku v tom autobuse? Koukala na Tebe. Vím proč. Vím co ji asi přitahovalo. Byly to ty tvé nádherné oči. Miláčku, byla jsi z ní tak krásně nervózní. Roztěkaná. Dokázala bych tě pozorovat celé hodiny. Té holčině ses asi hodně líbila, viď? Chtěla upoutat tvoji pozornost za každou cenu, a tak Tě začala hladit po noze. Nevěděla jsem zda se smát nebo začít žárlit…Víš, možná to bude znít ujetě, ale já si tehdy představila, jak bys asi vypadla, kdybys držela v ruce naše malé mimi…byla by jsi nádherná mamina…víš o tom??? Ne?? Tak teď už jo…

Myslím si, že jsme si ten Silvestr báječně užily…Nebyly jsme schopné ani pořádně vybalit…pořád jsem měly něco na práci …a to jedna druhou…Pamatuju si, jak ti překážely moje řetízky…to jak visely nebo Tě studily na těle…to jak si mi je sundávala…to jak jsi pokládala naše telefony na sebe jako, že se milují a opět i na to jak ses pořád usmívala a byla šťastná…v očích si měla jiskřičky. Pamatuješ, co jsem vyvedla, když jsem posílala mamce SMS, že jsme dojely v pořádku? Jo, lásko…nechtěně jsem to poslala Tobě…bylo to tak automatické, že píšu SMS a komu jinému než Tobě? Ani  mi to nedošlo…podruhé se mi to ale podařilo poslat tam, kam to patřilo…

Dokázaly jsme jen tak sedět a povídat si…nikdy nám nedošlo téma…pořád jsme tvořily slova a věty, které měly význam…Když už i poslední cigareta toho dne byla vykouřena, šly jsme spát. Trvalo nám hodiny než jsme usnuly…ne že by nám to nešlo usnout, ale nechtělo se nám jen tak zakončit den…bylo to nejkrásnější milování, které jsem kdy zažila…a víš proč? Víš, ale já ti to stejně povím…proto, že to nebylo jen tělem, ale i duší a srdcem…milovaly jsme se spolu my….tedy naše těla, naše srdce a i naše duše…Bylo to úžasné a těžko popsatelné slovy. Tělo ti nádherně vonělo a já ho chtěla cítit na svém… mám pocit jako bych to znovu prožívala. To, jak jsem Tě zbavovala trička, zápasila s tvýma kalhotama…pamatuješ na ty mé průpovídky??? Smála ses mi, ale tak krásně to znělo. Dnes znovu slyším, jak se ti zrychluje dech, když se tě dotýkám…jak krásně vzdycháš…nepopsatelné….Milovaly jsme se dlouho do noci a celou tu dobu nám zněla z vedlejšího pokoje hudba. Vzpomínáš, co nám hrálo???Ano, Anetka byla jediným svědkem našeho splynutí…

Všude byla tma a už dávno hluboká noc. Ty ses ke mně přitulila. Ne, protože by ti byla zima, ale protože jsi chtěla cítit tlukot mého srdce tak jako já toho tvého. Nakonec jsme usnuly. Ráno jsem otevřela oči a měla jsem před sebou tvou tvář. Tvář krásné mladé dívky, která byla jen moje. Ani jsi mě nenechala dlouho Tě pozorovat, jak spíš neb ses záhy probudila. Mrklo na mě jedno, a pak druhé tvé oko. Vykouzlil se zas ten krásný úsměv. Hup a už ses na mě přimáčkla a sledovala mou rozespalou tvář z výšky. Líbla jsi mi obrovskou pusu, a pak jsi až promluvila…řekla jsi mi: „Krásné ráno Brouči.“ „Ahoj Mazli“ nedalo se víc na to říct. Lásko vzpomínáš? Trvalo nám asi dvě hodiny než jsem se vyhrabaly z pelechu. Celý den jsme si povídaly, líbaly se a válely v peřinách…napsaly několik blahopřání a ty jsi mi tehdy poslala ty dvě nejkrásnější slova…MILUJU TĚ…slýchávala jsem je, ale najít je mezi tou hordou přáni bylo nádherné. Před půlnoci jsme se milovaly a pak oslavily Nový Rok, pro změnu milováním…vše nám bylo ukradené…byly jsme jen my dvě. Já pro Tebe a ty pro mě. Měla jsem krásný pocit, když jsme stály venku a sledovaly ten ohňostroj, co burácel nad Karvinou. Objímala jsem Tě a cítila se tak šťastná. Když  jsme se ráno probudily, vůbec se nám nechtělo domů…ale miláčku víš, že jsem musela 2.1. do práce, jinak bychom si to prodloužily …Nechala sis schválně ujet autobus…a tak si musela jet vlakem. Vím, bylo to pro nás…další ¾ hodiny než jsme se musely rozloučit na celý dlouhý týden…

Vidím Tě sedět v tom vlaku i teď …musela jsi být utahaná, ale i tak jsi byla nádherná. Vlak se chystal k odjezdu a já ještě bez hlasu volala ta slova, co už jsi slyšela tolikrát. MILUJU TĚ. Usmála ses a „řekla“ : „Já Tě taky miluju.“ V tom zazněl hvizd a ty jsi mi zmizela v té tmavé dálce.

Týden uběhl a já Tě v sobotu čekala až přijedeš, až Tě zas budu moci obejmout, políbit a být s Tebou. Vzpomínáš? Svítilo slunce a bylo krásně, teplo na Leden. Jeli jsem tramvají a já Tě pořád musela sledovat. Smála ses na mě. Jako už tolikrát. Měla jsi sluneční brýle, ale ty nezakryly tvůj pohled ani oči. Tvé oči a úsměv byly vražedná kombinace. Něco tak nádherného a kouzelného. Lásko, v tom bylo to tvé kouzlo, kterým jsi mě učarovala.

Celé odpoledne jsme se smály a užívaly…tehdy jsem ti dala ten řetízek s tou půlkou srdíčka. Druhou jsi připnula ty mě. Zdobily nás a všem říkaly, že k sobě patříme. Že se milujeme…

Když se setmělo, zapálila jsem svíčky v koupelně a napustila vanu, do které jsem si spolu lehly. Mazlily se. Ještě teď Tě vidím, jak chodíš po bytě v mých teplákách a tričku…musela jsem je z Tebe sundat…schovávaly tvé tělo, které jsem chtěla cítit na svém…tehdy na posledy. Ano lásko, nediv se mým slzám…neříkej neplakej...nejde to...kdybych jen věděla, že je to naposledy nikam bychom nešly…nešly bychom tancovat, ale zůstala by jsi u mě. Já vím, že jsme se fajn bavily..to mi neříkej…ale já ti to neměla dovolit…neměla jsem ti dovolit odjet tím poslední vlakem domu…Měla jsi jet se mnou…ke mně…neměla jsem být takový srab. Neříkej mi, že za to nemůžu neb můžu…doma to stejně všichni tušili. Nebylo by to nic nečekaného. A Tebe to mohlo zachránit …kdybys nejela tím vlakem…nemusela jsi onemocnět. Už v neděli to bylo na tobě znát. Byla jsi slabá. Hlas jsi měla slabý, ale i přesto jsi to dokázala říct…a říkala jsi…Brouči..Miluju tě…Slyším to i teď…slyším tvá slova lásky, ale i ty co mi lhaly. Ty co tvrdily, že to bude zas dobrý…nebylo princezno moje…

V pondělí jsi mi umřela. Odešla a nechala mě tu samou …Nikdo nedokázal zastavit ten proud slz…já se pokusila jít za tebou, ale oni mě nenechaly… nedovolili mi to …A tak dnes jsi ty tam a já tady…každý den prožívám s myšlenkou na Tebe a na naše plány..na náš dům, našeho psa a naše děti…Mazlínku MULIJU TĚ a vždy budu….