Krása ledu

Jsem na stáži v Rusku. Ve škole se sice učím trochu rusky,ale pěkně na to kašlu tak se radši spoléhám na angličtinu. Jinak co tu dělám? Jmenuji se Taťána,je mi sedmnáct a do Ruska jsem přijela jako au-pair. A taky abych se zdokonalila v ruštině. Na starost jsem dostala dvě roztomilá dvojčata Alexeje a Nikolajeviče(jinak jim říkám Alex a Nik). Jsou od sebe k nerozeznání. Zezačátku jsem měla problémy je poznat,ale časem jsem na to přišla.

Konečně mám čas,když jsou kluci ve školce a já se jen tak toulám po Petrohradě,až mě mé nohy donesou ke stadionu. Nedá mi to a já se musím kouknout dovnitř. Nikdo tam není,jenom jedna malá postava bruslí na ledě a předvádí krásné neuvěřitelné skoky. Budu tam chodit pořád,rozhodnu se cestou pro kluky do školky.

,,Dobrý den. Kluci už jsou vzhůru?“zeptám se milé učitelky.

,,Ale jo,teďka řádí vedle“usměje se a kývne směrem k vedlejším dvěřím.

,,Kucií,už sem tu.“zavolám na ty dva raubíře.

Jen mě vidí,všeho nechají a letí ke mně. Rozloučíme se s učitelkou a jdeme domů.

,,Jak jste se dneska měli,kluci?“optám se jako každý den.

Kluci začnou povídat oba najednou a mě jde z toho hlava kolem. Takhle jim nerozumím ani slovo.

,,Hoši,zpomalte! Mám jen dvě uši. Jeden po druhém,ano?“rozřeším situaci.

Začne tedy Alex,ale Niky mu do toho skáče,aby náhodou nezůstal pozadu.

,,Tak co si dáte dobrýho?“zeptám s kluků,když dorazíme domů.

Alex by si dal palačinky,Nikiy zase topinky.

,,Tak se dohodněte, oboje dělat nebudu!“snažím se to zase vyřešit.

Nakonec se rozhodnou pro topinky. Když přijde Julia,paní domu,jenom se zeptá,jestli bylo všechno v pořádku a jde si s klukama hrát.

   Druhý den jde všechno znovu. Vstanu,udělám snídani,vzbudím kluky a vypravím do školky. Ve školce je odevzdám slečně učitelce a jdu. Tentokrát však zamířím rovnou na stadion. Mám štěstí. Zase tam kdosi trénuje. Musím se to taky naučit,rozhodnu se. Všechno jde jako včera a je tu další den. Tentokrát si s sebou vezmu i brusle. Když se jednou rozhodnu,tak prostě musím. Koukám na krasobruslaře a soustředím se na provedení skoků a vlastně všeho co předvádí. Když skončí,obuji si brusle a vyrazím na led. Doufám,že mě tu nikdo nechytí.

 Rozjíždím se a trénuji jízdu pozadu a vůbec všechno,co mě napadne. Začínám s lehčíma věcma,ale nemůžu říct,že by mi šlo všechno. Budiž,žádný učený z nebe nespadl,tak nevím,proč se stresovat…Skoro pozdě se podívám na hodinky a uvědomím si,kolik je hodin. Sbalím se a letím do školky. Kluci si ani nevšimnou,že přijdu pozdě a tak jdeme normálně domů.

Takhle chodím bruslit každý den a pomalu začínám ovládat ty jednoduché prvky a pouštím se i do těch složitějších. Začínám s piruetami. Ty bych mohla zvládat,protože jako malá jsem dělala gymnastiku. Nejdříve se ale musím pořádně rozcvičit. Tak,hotovo. A jde se na to. Sakra,nečekala jsem,že to bude tak těžké. No dobře. Jedu,nájezd na piruetu, trochu záklon a…už ležím na ledě. Ještě se ani nestačím smát,jaké jsem trdlo a už ke mně někdo jede. Ajaj, bude problém.

,,Jsi v pořádku?“zeptá se mě někdo.

Po chvíli poznám,že je to ta samá osoba,kterou jsem každý den sledovala.

,,Ale jo. Já už mizim.“ Rychle se zvedám k odchodu.

,,Počkej. Já tě tu už nějaký den sleduju…“začne

,,Já vim,že tu nemám co dělat.“odcházím.

,,Ne,chtěl jsem říct,že ti to de a chtěl bych ti pomoct.“dopoví,abych mu neutekla.

Ale počkat. Já ho odněkud znám…Sakra. Teď mi to dojde. Vždyť kolik času jsem strávila u televize a fandila při všech závodech v krasobruslení. Stojím tu a koukám na samotného Plushenka. Jak jsem to mohla nepoznat? Všichni se mi smáli kvůli tomu,jak jsem ho žrala.

,,Jako že vy byste mě to naučil?“koukám na něj jako spadlá z višně.

,,No,vypadá to,že máš talent.“kývne na mě.

,,Tak,tak fajn. Já jsem Taťána.“souhlasím a rovnou se představím.

,,Já jsem Evgeny.“podá mi ruku.

Jako bych ho neznala víc než dobře. Teda aspoň teoreticky.

,,Tak zítra jako vždycky?“ poví,když už odcházím.

 Chvíli přemýšlím. Jako vždycky? Kývnu,když mi dojde,že myslí stejnou dobu v jakou sem vždy chodím. Jdu vyzvednout kluky do školky a jdeme domů. Když přijde domů i Julia,asi jí neujde,že mám nějakou dobrou náladu.

,,Copak? Záříš jako světluška.“zeptá se,když už to zvědavostí nevydrží.

,,Ale nic. Dneska jsem se nějak dobře vyspala.“zamluvím to.

Neřeknu jí pravý důvod,protože si myslím,že by se jí nemusel líbit.

   Druhý den ani nemůžu dospat. Budu bruslit s nejlepším krasobruslařem na světě!Nevěřím,že by ho někdo překonal,i když už moc nebruslí. Včera večer jsem o něm přemýšlela. V posledních letech se už moc neukazoval. Proč vlastně? No,taky fakt,že už není zrovna nejmladší. Nevadí. Po každodenní ranní proceduře popadnu kluky,brusle a můžeme vyrazit. Dneska spěchám,chci být na stadionu co nejdéle.

,,Ahoj.“pozdraví mě hned ve dvěřích.

,,Dobrý den.“oplatím pozdrav váhavě.

,,Jaký dobrý den? Budeme si tykat,ne? Já bych si připadal jak starej dědek.“napomene mě s úsměvem.

,,OK,tak teda ahoj.“opravím se.

Je tak milý jak jsem si ho vždycky představovala.

,,Hele,kdybych na tebe moc křičel,tak se nezlob. To je prostě v zápalu boje.“začne.

,,Já jsem tu teď trenér. Na ledě žádný bratříčkování,jasný?“určí hned na začátek pravidla.

Kývnu a jde se na to. Začínáme od začátku zase s tím nejlehčím. To už jsem se naučila sama a myslela,jsem,že dobře,ale Plushy vždycky najde nějakou chybu.

,,Když se nenaučíš nedělat chyby v základech,budeš je dělat v těch těžších prvkách a nezvládneš to!!!“křičí na mě.

,,No jo,no jo.“odbudu ho.

Končíme a já jsem strašně unavená.

,,To sem zvědavá,jak dneska zvládnu ty moje dva raubíře.“vypustím.

,,Ty už máš děti?“koukne na mě překvapeně Plushy.

Tomu se musím upřímně zasmát.

,,Neblázni,na to mám ještě čas. Já jsem tu jako au-pair. Hlídám tu dvojčata. Strašný loupežníci.“odpovím se smíchem.

,,Aha,já jsem si říkal,že je to nějaký divný.“směje se se mnou.

,,Tak zase zítra?“ptám  se při odchodu.

Kývne na mě a já zmizím ve vchodových dvěřích. Jako vždycky jdu pro kluky a pak domů. Takhle pokračují mé dny v Petrohradě. Kromě víkendů trénujeme každý den a ze mě a z Plushyho se stali výborní kamarádi.

Jednou po tréninku si ještě zajdeme na něco dobrého k jídlu na náměstí.

,,Taťáno? Nechtěla by si přijít k nám na večeři? Máša by tě ráda poznala. Nedokáže si představit někoho,koho bych já trénoval.“zašklebí se na mě.

Teď nevím,jestli to mám brát jako urážku nebo jak,ale nechám to plavat.

,,Já se musím zeptat Julie,jestli mě pustí. A kdy by to tak bylo?“zeptám se ho.

,,Já nevim,tak v pátek večer?“mrkne na mě.

,,Tak já se zeptám a dám zítra vědět,jo?“domluvíme se.

Ještě chvíli si povídáme a pak se rozloučíme a zamíříme každý svým vlastním směrem.

Když uložím kluky,jdu za Julií. Moc se mi nechce.Asi budu muset s pravdou ven.

,,Julie,můžu?“nakouknu do její pracovny.

,,Jasně. Copak?“zeptá se a pokyne,abych si sedla.

,,Julie mohla bych mít v pátek večer volno? Jsem pozvaná na večeři.“začnu opatrně.

,,Ale jo. A kdopak je ten šťastnej?“ptá se zvědavě.

,,No,Plushenko.“řeknu jen tak.

,,Počkej. Jako Evgeny Plushenko?“vykulí na mě oči.

,,No,co je?“zeptám se udiveně.

No jo,tak nějak mi nedošlo,že před pár týdny by mi to taky přišlo divné.

,,Ty se s ním znáš?“

,,Já jsem ti to nechtěla říkat. Když jsou kluci ve školce,tak chodím na stadion bruslit. A jednou mi Plushy nabídl,že mě bude učit. Protože jsem se to učila sama. No a takhle tam chodím každý den. A dneska se mě Plushy zeptal,jestli k nim nechci přijít na večeři,že mě chce Máša poznat.“povím jí celou historii.

Julie na mě jenom kouká. Je ticho.

,,Myslela jsem,že by se ti to nemuselo líbit,tak jsem ti to neříkala.“povím,abych prolomila to hrobové ticho.

,,Nevadí ti to?“zeptám se,když pořád nic neříká.

,,Blázníš? Můžeš bejt ráda,že tě trénuje. Nikdy nechtěl nikoho trénovat.“řekne nadšeně.

Výborně,takže tohle prošlo. Tohle jsem vážně nečekala. Klidně jsem jí to mohla říct. Rozhodnu se,že před ní nebudu mít tajnosti.

   Druhý den na tréninku mi to docela šlo.

,,Jak to vypadá s tou večeří?“vzpomene si Plushy.

,,Jo, u Julie to prošlo dobře. Ale hodně se divila.“odpovím.

,,Čemu se divila?“ otáže se.

,,No,nejdřív tomu,že tě znám a potom tomu,že se mnou trénuješ. Že prý jsi nechtěl nikoho trénovat.“vysvětlím.

Z Plushyho vypadne jenom tiché ,,aha“ a nic víc.

,,Sejdeme se zítra o půl sedmé tady,jo?“upřesní zítřejší schůzku.

Kývnu a jdu domů.

V pátek nejdu na stadion,domluvili jsme se,že si dáme volno. To se hodí,aspoň nebudu večer unavená. Co si vezmu na sebe? Kdybych šla s kamarády,vezmu si obyčejné džíny. Plushy je kamarád. Ale tak zas jdu k němu domů a Mášu neznám. Šaty by byly asi moc formální. Po hodině strávené před mým šatníkem se rozhodnu pro modrou sukni a růžové tričko. Vlasy si dám do culíku,lehce se namaluji a můžu jít. Před stadionem si sednu na zídku a čekám na Plushyho. Jeee,má zpoždění.Ne,už ho vidím. Sekne mu to.

,,Promiň,du trochu pozdě.“omluví se.

,,Nevadí. Sluší ti to.“nemůžu mu to neříct.

,,Však tobě taky.“ Docela mu to i věřím. Takhle mě ještě neviděl. Normálně totiž chodím zásadně v kalhotách a na trénink mi stačí kraťasy. Nemám totiž moc ráda sukně.

,,Poď,bydlím tady kousek.“chytne mě za ruku a vede mě k němu.

Za chvíli se zastavíme před krásným velkým domem. Otevře dveře a hned se na nás vyřítí jeho dva psi,Golden a Zhenya. Taky už to nejsou žádní mladíci. Mám ráda psy a psi mají většinou rádi i mě a tak si s nimi padnu do oka. To už je tu Máša.

,,Ahoj,já jsem Máša.“podává mi ruku.

,,Taťána. Máte hezký dům.“dodám.

,,Tak pojďte,už je to hotový.“navedou mě do jídelny.

,,Zhenyo,kde jsi? Jídlo.“zakřičí Máša.

S námi bude jíst i pes? Omyl,má milá. Ne pes,ale synáček. Do místnosti vstoupí blonďatý klučina tak v mém věku. No jasně,jak jsem mohla zapomenout,že mají syna? Má moc pěkné oči,napadne mě.

,,Taky nemůžeš přijít včas.“vyčte synovi Plushy.

,,No jo,promiň.“zamumlá Zhenya.

Vypadá to,že až teď si všimnul,že je tu jeden člověk navíc. Já.

,,Je,promiň.Já jsem Zhenya..“představí se.

,,Taťána.“podám mu ruku.

Máša se objeví mezi dveřmi s jídlem. Udělala kachnu se zelím a bramborem. Jako předkrm boršč.

,,To vypadá dobře.“vyslovím momentálně svoji nejsilnější myšlenku.

Když ochutnám,zjistím,že to nejenom dobře vypadá,ale i výborně chutná. To si samozřejmě nenechám pro sebe. Máša jenom skromně poděkuje.

Potom přijde obvyklá konverzace.

,,A ty jsi odkud,Taťáno?“zeptá se mě Zhenya.

,,Z České Republiky. Tady jsem jako au-pair.“vysvětlím rovnou i můj pobyt v Rusku.

Takhle se ještě chvíli u jídla bavíme a pak se přesuneme do obýváku.

,,Teď mi řekni,jak jsi přesvědčila mého manžela,aby s tebou trénoval.“zeptá se mě Máša na dlouho očekávanou otázku.

,,No,to byl vlastně jeho nápad. Já jsem se každý den chodila dívat jak trénuje,když jsem nevěděla,že je to zrovna on. Vlastně odmalička jsem sledovala všechny závody,kde startoval,“trošku oba zčervenáme. ,,a mě se krasobruslení líbí. Tak jsem si řekla,že se to zkusím naučit sama. Jednou jsem zkoušela piruety a pěkně jsem sebou švihla. Pak ke mně přišel Plushy a nabídl mi spolupráci. Proč,to mi vlastně ani neřekl.“dopovím a společně s Mášou se tázavě podívám na Plushyho.

Nejdříve uhne pohledem,ale pak se nadechne a začne s vysvětlováním:,,Jednou po tréninku,když už jsme šel domů jsem si všimnul Taťány,jak bruslí. Sedl jsem si a sledoval ji. Na trénincích jsem si všímal,že mě sleduje a potom se sama učí. Byla a je moc šikovná,ale sama by to nezvládla. Tak jsem se rozhodl,že jí pomůžu. A vím,že určitě nedělám chybu. Máš talent.“mrkne na mě.

Máša se zvedne a jde do kuchyně uklidit nádobí. Plushy se zvedne také a jde za ní. Já zůstanu v pokoji sama se Zhenyou. Celý večer byl docela zamlklý,ale neušlo mi,že se na mě občas mrknul. Však já na něj taky. Do pokoje přiběhne bílá perská kočka.

,,Jee,čičina. Ta je krásná.“hnedka se k ní hrnu.

,,A taky pěkně pelichá.“doplní můj společník.

,,Stihla jsi si to v Petrohradě vůbec prohlídnout?“zeptá se mě.

,,Vlastně ani ne. S dvojčaty je pořád strašně práce a pak jsem začala bruslit. Ale ráda bych si to tu prošla.“vysvětlím situaci.

,,Tak kdybys chtěla,můžeš klidně říct.“nabídne se mile.

,,Ok,tak až mi dá zase Julie volno,tak dám určitě vědět.“přislíbím.

Chvíli ještě sedíme a povídáme si,ale v deset oznámím,že už opravdu musím jít,aby o mě Julia neměla strach. Tak se tedy rozloučím a mezi dveřmi se Zhenya nabídne,že mě doprovodí. To je příjemné,nerada chodím po tmě sama. Přeci jenom už jsou ulice dost prázdné. Se Zhenyou se opravdu dobře povídá. Přijde mi,že jsme teprve vyšli a už stojíme před naším domem. Cestou zjistím,že je mu šestnáct,takže jsem neměla špatný odhad. Na otázku proč taky nedělá krasobruslení odpoví,že táta to nechtěl. A prý má radši tenis.

,,To bys mě mohl naučit,ne?“ Tenis je určitě zábavný sport.

,,Fajn. Víš že jsi fajn holka.“vypálí nečekaně.

Jenom poděkuji,protože nevím,co na to mám jiného říct.

,,Tak já už jdu. Až budu moct,tak se ozvu a provedeš mě po městě,jo?“rozloučím se.

Dostanu pusu na tvář a už jdu dovnitř. Tam na mě čeká Julia. To jsem opravdu nečekala.

,,Tak jaký to bylo?“vyhrkne na mě.

,,Jo,výborný. Máša umí vážně dobře vařit.“zhodnotím dnešní večer.

,,To je jako všechno?“zeptá s udiveně Julia.

,,Co chceš víc?“nechápu

,,No jak to u nich vypadá,jací jsou a podobně.“upřesní.

,,Maj krásný dům,výborně zařízený,Máša je super ženská,Plushy,to je jasný,jejich syn je taky bezvadnej. Zvířata sou krásný. Ještě něco?“zeptám se už dost otráveně

,,Jo,promiň. Jenom jsem byla zvědavá.“sklopí oči Julia.

,,Julie můžu tě o něco poprosit? Neříkej nikde,že mě Plushy trénuje,ano? Akorát by se v tom šťourali. Díky.“a odejdu do svého pokoje.

Dnešní večer byl opravdu pěkný. Máša je fajnová ženská. Snad budu mít možnost se s ní trochu sblížit,protože z ní kouká dobrá kamarádka. V Plushym už kamaráda mám. A nejenom kamaráda,dokonce i trenéra. V téhle rodině by se mi líbilo vyrůstat. Docela Zhenyovi závidím. Takový fajn kluk to je,milý a skromný. Toho se drž,řekla by mi babička. No,uvidíme.

 Tréninky pokračují jako obvykle. Už začínám ovládat piruety a tak se rozhodneme,že začneme se skoky. No to už je těžší,protože jsem tak nějak nikdy nechápala,jaký je mezi nimi rozdíl. Jako dvojitý,trojitý,čtverný,to ještě chápu,ale jestli je to Flip,Lutz nebo jiný,to už opravdu nezvládám.

,,Hlavně se soustřeď na dopad.“radí mi Plushy.

Dobře,jedu,odrazím se a už se válím na ledě. Jo,tohle bude na delší dobu. Ale tak jsem šikovná holka,to nějak zvládnu. Dobře,tak znova. Nejdřív se naučím rozdíly mezi jednotlivými skoky. Když chápu rozdíly,musím se naučit nájezdy. Ty jsou skoro stejné,naštěstí. A pak přijde to nejtěžší. Teorie je sice fajn,ale praxe je praxe. Začínám s jednoduchými skoky,až zvládnu jednoduché,přejdeme na dvojité.

,,Dneska končíme,zítra začneme dvojité,jo?“osvobodí mě dnes konečně Plushy.

Když jsem si myslela,že piruety jsou těžké,tak nevím,co jsou skoky. Ale bez práce nejsou koláče. Jdu do školky strhaná jako kůň,ale kluci mi kupodivu dávají novou energii. Když přijdeme domů,Julia už na nás čeká.

,,Můžeš si vzít dneska volno.“oznámí mi.

Fajn. Co budu dělat? Odpočívat? Ne,to se mi nechce. Stavím se u Zhenyi,říkal,že mě rád provede po městě.

    Za hodinku už stojím před jejich domem a zvoním. Přijde mi otevřít Máša.

,,Ahoj Taťáno. Tebe jsem tu nečekala. Co potřebuješ?“uvítá mě mírně překvapená Máša.

,,Vlastně jdu za Zhenyou. Slíbil,že mě provede po městě. Já jsem to totiž ještě nějak nestihla.“vysvětluji.

,,Jasně,já ti ho hned zavolám.“

Ani to dlouho netrvalo a už jsem se stále ještě překvapeným Zhenyou v centru. Bavím se dobře,je to dobrý průvodce. Ke každému významnému místu něco ví a říká výborné vtípky. Milý klučina. Když se rozhodneme,že už toho máme dost,zamíříme do restaurace. Koukáme,ale máme smůlu. Obsazeno. Tak se otočíme a jdeme jinam. Nakonec zapadneme do mexické restaurace,která je poloprázdná. Obsluha je ve stylových kostýmech a v pozadí hraje příjemná mexická kapela. Rázem se ocitnu myšlenkami v Mexiku.

,,Tady je to opravdu jako v Mexiku.“poví Zhenya.

Jenom kývnu. Nemám slov.

,,V Mexiku je strašně fajn. Všude to tam voní kořením a kytkami a nevěřila bys,jak jsou tam milí lidi.“začne vyprávět.

,,Jestli je to tam aspoň z poloviny jako tady,tak to musí být ráj světa.“vzdychnu.

Usadíme se a objednáme si. Donesou nám jídlo a my se od té chvíle nepřestáváme smát.,když vidíme své výrazy. Nějak jsme pozapomněli,že v Mexiku kořením a zejména chilli zrovna nešetří. A taky se dobře bavím jeho historkami z Mexika. Nevadí,táta dělá dost ostré věci,ale tohle by bylo i na něj moc. Celí vysmátí zaplatíme a jdeme domů.

,,Kdyby ses viděl.“směji se před restaurací.

,,Neviděl. Stačí,že jsem viděl tebe.“vrátí mi to Zhenya.

Zase mě doprovodí až před dům a ještě chvíli si povídáme.

,,Díky za prohlídku,dobře jsem se bavila.“rozloučím se a zase zmizím v domě.

Z okna mu ještě zamávám a zapluji do koupelny. Nechtěně mi tam vleze Julia.

,,Je,promiň. Nevěděla jsem,že už si doma.“couvá ze dveří.

,,To je dobrý. Teprve před chvílí sem se vrátila.“křiknu za ní.

Když se vykoupu,zamířím do kuchyně,kde s hrnkem čase sedí Julia.

,,Dáš si taky?“zvedne hrnek. Kývnu.

,,Hruškovej,prosím.“upřesním.

,,Tak jak jsi se měla?“zeptá se.

,,Jo,výborný. Prošli jsme snad celý Petrohrad. Zhenya mě dost utahal a pěkně mě z toho bolí nohy.“vzdychnu si.

,,Zhenya?“zvedne obočí Julia.

,,No,ten Plushenkův.“kývnu.

,,Aha,ho někdy pozvi dovnitř. Ráda poznám tvého kluka.“

To mi sklapne čelist.

,,Já s ním ale nic nemám.“zarazím ji.

Julia na mě koukne výrazem,jako že mi strašně moc věří. Radši to více nekomentuji,stejně by mi nevěřila. Tak změníme téma. Julia byla dneska s kluky v kině na nějaké kreslené ptákovině. Docela jí i věřím,že se musela nudit. Dopiji čaj a zamířím do svého pokoje. Musím si odpočinout,abych byla zítra svěží. Dvojité skoky nebudou žádná sranda.

   Ráno jsem sotva vstala. Ale tak co,můžu si za to sama. Jako vždycky dovedu kluky do školky a pádím na trénink.

,,No kde seš?“ hučí na mě Plushy.

,,No jo,sorry. Klukům se dneska nějak nechtělo.“vymluvím se.

Joo,kdyby klukům,ale byla jsem to já,kdo zaspal. To mu ale nebudu říkat,že? Tohle mi prošlo,ale na ledě je zase ten nelítostný trenér.

,,Já to prostě neudělám!!!“vztekám se dnes už po několikáté.

,,Kdybys nemyslela na blbiny,tak bys to zvládla. Jestli chceš motivaci,za tři týdny se mnou jedeš do Moskvy. Ukážeš,co umíš.“vyklopí.

,,To si děláš srandu,ne? Vždyť skoro nic neumim!“vyjedu na něj.

Jen se záhadně usměje a zase mě tlačí do skoků.

,,Fajn,končíme. Zítra začneme trénovat tvůj program.“ukončí dnešní učení-mučení. Co si myslí? To bude trapas. I kdybych to uměla,což neumim,tak budu tak nervózní,že to stejně zkazím.

  V noci se mi zdá o tom vystoupení:

Sedím v šatně a čekám,až přijde čas.najednou zapraská v rozhlase a já slyším,jak mě zvou na scénu. Tak se nadechnu a chci jít,ale nějak se nepohnu z místa. Do šatny vběhne Plushy,popadne mě za ramena a klepe se mnou.

,,Taťáno,vzchop se. Vždyť jsem to trénovali. Znáš to i pozpátku!“domlouvá mi a vede mě směrem k ledové ploše.

,,Plushy já to nezvládnu!“snažím se mu vysvětlit.

,,Hele nekecej a běž tam.“sundá mi bundu a vyšoupne na led.

Fajn,a co teď? Dobře,rozjíždím se a připravuji se na své místo. Už začínám mít strach,že se nic neděje,ale zrovna,když to chci vzdát,rozezní se moje hudba. Tak teď už z toho couvnout nemůžu. Jedu a nasadím hvězdný úsměv,nemůžu se přeci tvářit jako citrón. Zatím jedu celkem dobře,pirueta,skok,kroková pasáž,to se mi vede,ale pak přijde závěrečný skok. Zapomenu na zářivý úsměv,ten vystřídá výraz naprostého soustředění. Nájezd a skok. Hm,tak ne. Zkazím dopad a v kotníku cítím strašnou bolest…

  Jo,bolest ano. Ale to proto,že kluci mě dnes vzbudili skokem do nohou mojí postele a tudíž i na mé nohy.

,,Vy syčáci.“praštím je polštářem.

Poté se strhne menší polštářová bitva. Klukům je sice jenom pět,ale síly mají dost a dost.

,,Dobře,vzdávám se.“zvednu ruce na znamení klidu.

Jdeme se nasnídat a vymyslet dnešní program. Sedíme u stolu a hádáme se,co dnes podnikneme,když někdo zazvoní. Pádím ke dveřím,otevřu a koho nevidím. Zhenya.

,,Ahoj,neruším?“pozdraví mě.

,,Ne,co tu děláš?“zeptám se udiveně.

,,No,myslel jsem,že bys třeba chtěla jít do ZOO.“vysvětlí důvod své nečekané návštěvy.

,,Je mi líto,ale musím hlídat kluky.“trhnu rameny.

,,Tak pudeme všichni čtyři.“zrodí se v jeho hlavě výborná myšlenka. A vlastně proč ne,že? Pozvu ho tedy dovnitř,aby nečekal venku,než vypravím dvojčata. Kluky nápad nadchne,ale není o nic lehčí než jindy je obléct.. Konečně jsme hotoví,takže můžeme jít..

,,Tak dem.“zavelím.

Do ZOO se svezeme autobusem. Překvapivě v tak krásný den je tu celkem málo lidí. Kluci vždycky vyběhnou k nějakému zvířeti a mě se Zhenyou dá dost práce dostat se s nimi dál. Kluci jsou smutní,ale jak vidí další zvíře,běží zase k němu. A takhle to je celý den.

,,Teda s nima je práce.“oddychne si Zhenya,když se konečně dostaneme domů.

,,To víš,dvojčata. Ale zvykneš si.“souhlasím.,,Nechceš kafe nebo něco?“

Nemůžu ho přeci hned vyhánět.

,,Čaj prosím. Já bych neusnul a ráno musim do školy.“

Zní to spíš jako povzdychnutí.

,,A kam chodíš?“zajímám se.

,,Na sportovní gympl.“sklopí oči.

,,A tebe to tam nebaví?“divím se.

,,Ne. Byla to největší chyba mýho života. Ani nevim,proč sem tam vlastně šel. Bylo to první,co mě napadlo.“odpoví rovnou i na otázku,kterou jsem se teprve chystala položit.

 Je telepat,či co? Dál to radši nekomentuji a změním téma. Vyprávíme si zážitky z dětství,trapasy ze školy a vůbec všechno,co nás napadne.

,,Tak snad abych šel. Už je dost hodin.“zvedne se k odchodu.

,,Máš pravdu. Nějak jsme to protáhli.“vyprovodím ho s úsměvem.

,,Já se zase někdy stavím. Nebo se stav ty.“navrhne.

,,Uvidíme.“

Snažím se ho už dostat pryč. Ale Zhenyovi se moc nechce. Nastavím tvář,aby mi mohl dát pusu a jít,ale on chce zřejmě víc. Když si to uvědomím,uhnu a podívám se na něj. Provinile uhne pohledem řekne ahoj a zmizí. Co to do něj vjelo? Tuhle noc mi to nedá spát a tak mi ráno dělá potíže se vyhrabat z postele. Kluci jsou taky nějací utahaní,asi z té včerejší ZOO. A tak než se všichni probudíme,vypravíme a uděláme všechno,co děláme vždycky,vyjdeme pozdě. Učitelce ve školce je to jedno,ale o Plushym se to opravdu říci nedá.

,,To ti to zase trvalo. Nemůžeš přijít včas,když máme tak málo času?“vyjede na mě.

,,Promiň no,já to taky nemám jednoduchý,nemyslíš?“

Dneska se nehodlám omlouvat.

,,Fajn,pak ti dám volno,ale teď to prostě nejde.“

Necháme to být a jdeme trénovat. Musím uznat,že mi Plushy udělal moc hezký program. Ale těžký. Řekla jsme mu,že na tohle ještě nemám,několikrát,ale on se vždycky jen usměje a nějak se vyhne odpovědi. Prostě to zakecá. Za tohle ho nesnáším. Trénujeme a Plushy je nelítostný. Vždycky mám jen malou chvilku na odpočinek a jedeme zase znova. Za chvíli už na to nebudu mít síly. Nevadí. Už jen týden a budu mít to vystoupení za sebou a budou to zase ty příjemné tréninky.

Den před vystoupením jdu na trénink,ale tam mě čeká překvapení. Místo Plushyho tam na mě čeká Zhenya. Co se děje,pomyslím si. Zhenyu asi napadne,co mi vrtá hlavou a nebo je to tak vidět,tak mi začne hned vysvětlovat:

,,Táta mě sem poslal,že si máš dát dneska voraz. Prej tě mám trochu rozptýlit,abys nebyla nervní.“zavrtá se pohledem do země.

,,OK,tak jakej je program?“vezmu ho po chvíli trapného ticha na milost.

,,No,myslel sem,že bysme mohli začít s poutí.“zeptá se nejistě.

,,Ona je tu pouť? To sem nevěděla!“ z mojí odpovědi jasně vyplývá,že nepřipouštím změnu programu.

 Vydáme se tedy na pouť. A jelikož nemáme ani jeden řidičský průkaz a je to daleko,jedeme městskou hromadnou dopravou. Musíme se smát důchodcům,jaké po nás hází vyčítavé pohledy. Asi jsme moc hluční. Se smíchem konečně vystoupíme na správné zastávce. Mám takový pocit,že kdybych byla v tom autobusu déle,praskla bych smíchy. V dobré náladě zamíříme ke kolotoči. Ještě než se roztočí,chytneme si navzájem sedačky a pořádně se zamotáme. Během jízdy se málem zabijeme,ale to nám nevadí. Poté zamíříme ke stánku s klasickými pouťovými dobrůtkami.

,,Co si dáš?“otočí se na mě Zhenya.

,,Je libo cukrovou varu,oříšky,popcorn,marcipán…Stačí si vybrat.“pokračuje v komedii a názorně ukazuje na všechno,co vyjmenovává. Musím se mu smát.

,,Já bych si dala asi tady ten marcipán.“ukážu na moje milované cukroví.

On si koupí cukrovou vatu a každý se svým úlovkem se vydáme vstříc novým zážitkům.

,,Poďte,vystřelte srdce své milované.“zve nás madam od střelnice.

,,Chceš vystřelit srdce?“směje se na mě Zhenya.

,,Neblbni,to bych byla mrtvá!“rozesměji se.

Nakonec se tam přeci jenom vydáme a Zhenya mi vystřelí velkého plyšového medvěda. Za takový výkon dostane pusu na tvář. Rozhodneme se,že půjdeme na kladivo. To jsme rozhodně neměli dělat. Celou jízdu nějak přetrpíme,i když mi na hlavě přistane cosi,co se rozhodnu pro jistotu nekoumat a na zem se vrátíme s nezdravou silně zelenou barvou v obličeji.

,,Tak na tohle už mě nikdy nikdo nedostane!!!“zařeknu se.

Zhenya se mi začne smát a dělat si ze mě srandu,ale sám je zelený jak sedma. Po menší pauze se shodneme,že už toho máme pro dnešek dost.

,,Kam deš? To ještě nekončí.“zadrží mě,když vykročím k zastávce.

,,Jako jak? Ještě něco?“zděsím se.

,,Jasně. Teď razíme na jídlo.“ujistí mě.

Nevzpírám se,mám už pěkný hlad a tak se vydáme hledat nějakou příjemnou a zajímavou restauraci. Nakonec se usadíme v čínské restauraci,objednáme si sushi a další čínské dobroty. Snažíme se najíst hůlkami,ale nějak se nám to nedaří. Hlavně díky těm hůlkám a potom kvůli neustálému smíchu. Nakonec se nám to přeci jenom povede,i když skoro polovina jídla skončí jinde než v našim žaludcích. A tak zaplatíme a jdeme pryč.

,,No,ale to pořád není konec.“ujistí mě hned můj společník.

,,Aha. A co máme v plánu dál?“vyzvídám.

,,Nyní následuje kino a potom procházka domů.“vyklopí celý zbývající program.

 Zamíříme tedy do kina. Docela mě překvapuje,že to Zhenya takhle naplánoval. Koupíme si nejlepší lístky doprostřed sálu. Zhenya vybere nějaký horor,ale kupodivu se bojí spíš on než já. Snažil se to sice nedávat najevo,ale já si všímala,jak sebou vždycky cuknul,když se leknul. Po skončení filmu se tedy pěšky vydáme domů. Cestou se výborně bavíme a navíc večerní Petrohrad vypadá opravdu nádherně.

,,Tak děkuju za krásný den. Od rána do večera samá zábava. Ale už si musim jít lehnou,jinak zítra nevstanu.“rozloučím se.

Tentokrát se o nic nepokusí.

,,Ahoj,sem doma!“zakřičím v předsíni. Okamžitě se ke mně přiřítí Julia a s ledovým výrazem mě nastrká k sobě do pracovny. Vůbec nevím,co se děje.

,,Kde si dneska byla?“zeptá se mě.

No jo,tak dobře jsem se bavila,že jsem jí zapomněla zavolat.

,,No,se Zhenyou.“odpovím upřímně.

,,A víš,že si na něco zapomněla.“zpraží mě Julia pohledem.

Mozek mi šrotuje,ale na nic si nemůžu vzpomenout. Kromě toho,že jsme jí nezavolala.

,,Tak já ti pomůžu. V pět mi volali ze školky,že jsou tam ještě kluci. Zůstali tam jako poslední,protože si pro ně nikdo nepřišel.“začala,když viděla,že nevím.

 Už při slově školka mi došlo,o co jde. Plácnu se do čela. Jak jsem jenom mohla zapomenout! Hned se začnu Julii omlouvat a slibuji,že už se to nikdy nestane. Teď jsem si to u ní pěkně podělala. Se sklopenou hlavou vypochoduji z pracovny a zamířím k sobě do pokoje. Mě se zdál ten den nějaký moc bezchybný. Chjo,takového stresu najednou.

Ráno kupodivu nemám problémy se vstáváním,dokonce se vzbudím o hodinu dříve,než jsem měla původně v plánu. Nevadí,aspoň nebudu muset spěchat. Všechno si sbalím,ještě několikrát zkontroluji,jestli mám dres,či jak mám nazvat to,v čem vystupuji a také nesmí chybět brusle! Když jsem umytá,namalovaná a sbalená,zamířím do kuchyně se pořádně najíst. Až si pořádně uvědomím co mě čeká,budu mít takovou trému,že do sebe nic nedostanu. Najím se a ještě si pustím nějakou muziku,abych se úplně uvolnila. Když přijde čas,slyším zatroubit auto,já popadnu své věci a jdu ven.

,,Ahoj.“pozdravím osádku vozu. Sedí tam Plushy,Máša i Zhenya,tedy celá Plushenkovic rodina. Všichni mě sborem pozdraví a já nasednu do auta. Teď už začínám mít nahnáno,protože když vidím Plushyho,je mi jasné,že se už těžko vykroutím. Jak jsem často slýchávala od učitelů,omlouvá pouze smrt. Tuhle frázi si bohužel oblíbil i on. Jak se blížíme k místu dění,jsem čím dál tím víc zamlklá,což ostatním samozřejmě neujde.

,,Co je? Ježiš,sem se tě skoro až lek.“vyzvídá Zhenya,když vystoupíme z auta. Před odpovědí mě zachrání Plushy,když mě chytne a vede do šatny,která mě překvapí svou velikostí. Nechá mě tam a odejde,asi usadit rodinku. Mě dojde,že bych se asi měla převléknout a tak taky udělám. Akorát zrovna když si oblékám punčochy,vletí do šatny Zhenya. Zarazí se,zčervená a vycouvá ze dveří. To mě dokonce i rozesměje. Doobleču se a nazuji brusle. Kéž by s nimi něco bylo,abych nemusela na led. Nebo aby ti lidi zmizeli. V rozhlase to zapraská a já slyším,jak mě volají na led. Nadechnu se a chci jít,ale nohy mě vůbec neposlouchají. Do šatny vletí Plushy,zatřepe se mnou a vede k ledové ploše.

,,Hele neblbni,umíš to,tak nedělej fóry.“sundá mi bundu a vyšoupne mě na led. Už mi nezbývá nic jiného,než se rozjet na své místo. Čekám než mi pustí hudbu a uvědomím si,že něco podobného jsem viděla ve svém snu. Teď už jen doufám,že to nedopadne stejně,to bych asi měla po bruslení. Rozezní se hudba a já se soustředím na to,abych něco nepokazila. Jedu docela sebejistě a ani ten poslední skok nezkazím. Dozní hudba a tu vystřídá potlesk. Výborný pocit,když vím,že jsem to nezkazila.

,,Byla jsi výborná.“líbne mě Plushy na tvář,když dojede ke mně.

,,Dobrý den. Právě jste viděli Taťánu,kterou už nějakou chvíli trénuji. Je moc šikovná a tak doufám,že ji nevidíte naposledy.“

Teprve teď si všimnu,že měl v ruce mikrofon. Podá mi ho,já naposledy zamávám a odjedu. Dál už mohu jenom žasnout nad krásou a dokonalostí Plushyho jízdy. Když dojede,jdeme společně do šatny,kde na nás čeká horká káva.

,,Hele,jak si to myslel s tím,že mě nevidí naposled?“zeptám se na to,co mi vrtá hlavou.

,,No protože doufám,že tě tohle přesvědčilo o tom,že jsi opravdu dobrá a budeš se mnou jezdit častěji. A taky bych rád,abys začala soutěžit.“dokončí to.

Ta poslední věta mi dost vyrazí dech. Nikdy jsme nepřemýšlela o tom,že bych došla tak daleko. Bruslila jsem pro svoje potěšení,protože mě to bavilo. Ještě o tom musím popřemýšlet.

,,Hele je to tvoje rozhodnutí,do ničeho tě netlačím,jenom ti tím chci říct,že na to rozhodně máš.“ujistí mě.

Asi je z mého výrazu poznat co si myslím. V šatně je moc velké ticho a tak když přijde Máša se Zhenyou,je tam hned veseleji. Pochválí mě a to mě zahřeje u srdce. Pomalu se z nich začíná stávat moje druhá rodina. Od Máši dostanu čokoládu a od Zhenyi červené tulipány. Poděkuji a když jsme hotoví,nasedneme do auta a vyrazíme na zpáteční cestu. Vzbudím se s hlavou na Zhenyových kolenou a leknutím se zvednu tak rychle,že se praštím do hlavy o střechu auta. Všichni se začnou smát a já se neudržím a směji se taky. Vysadí mě před domem pěkně pozdě,tak se jenom rozloučím a zamířím do domu. Ani se neobtěžuji něco uklízet nebo se zabývat něčím jiným. Jenom sebou plácnu na postel a v mžiku usínám. Ráno se vzbudím až v deset. Julia je super. Rozhodnu se,že dneska udělám oběd já. Tak co to bude? Udělám kuřecí řízek,bramborovou kaši a po nevydařeném pokusu o dort skočím koupit zmrzlinu. Jsem nějak mimo,což mi potvrdí i ostatní,jelikož se mi podařilo přesolit kaši. Ale jinak se to prý dá jíst. Co se se mnou děje? To bude v pohodě. Odpoledne sbalím kluky i Julii a společně vyrazíme do aquaparku.

,,Tak jaký to včera bylo?“zeptá se Julia.

,,Jo. Překvapivě sem to nezkazila. Ale nejvíc sem si samozřejmě užila Plushyho jízdu.“vyprávím

,,Myslíš,že mám na to,abych mohla soutěžit?“vzpomenu si na včerejšek.

,,Já nevim,proč?“zajímá se.

,,Plushy mi včera něco řek,tak mi to vrtá hlavou. Nechtěla by sis někdy udělat volno a s klukama místo školky jít se mnou na trénink? Seznámím tě s Plushym.“navrhnu.

Musí taky vidět,že se jen tak nepoflakuji.

,,No fajn,tak já si zítra udělám čas,jo?“souhlasí nadšeně.

Druhý den nemusíme tak spěchat,když nemusím s kluky do školky. Doufám,že se Plushy nebude zlobit. Než přijde,už jsme na ledě a já honím kluky po celé hale. Koukne se na mě nechápavým pohledem a já začnu s představováním.

,,Tohle je Julia,už sem ti o ní povídala,“podají si ruce, ,,a tohle je Alex a Niky. O tyhle čerty se starám.“ukážu na dvě třeštidla,které náš rozhovor moc nebere a radši si hrají spolu.

,,Vzala jsem je sem,aby viděli,že se neflákám.“usměji se.

,,Jak kdy.“začne vtipkovat Plushy.

Plácnu ho a vyjedu na led.

,,Tak se předveď.“pustí moji muziku.

 Dneska mě to baví,tak zajedu celkem dobře.

,,No,to byl takový průměrný výkon.“utahuje si ze mě.

Po tréninku si všichni zajdeme do cukrárny si ještě popovídat. Kluci se jako vždycky pořádně zamažou tak je jdu umýt. Když se vrátíme,Julia s Plushym se něčemu strašně smějí. Asi si padli do noty. Za chvíli se rozloučíme a zamíříme domů.

,,To sem nečekala,že je to takový sympaťák.“zhodnotí Plushyho Julia.

,,Jo,já sem říkala,že je super. Je s ním sranda,že?“souhlasím.

,,A jaká…“kývne Julia.

Večer zasedneme k televizi s popcornem a dobře se bavíme. Ve finále u televize usneme. Když se ráno probudíme,musíme se smát. Připravím snídani,vypravím se s kluky do školky  a pak hurá na trénink.

,,Ahoj. Dneska sama?“směje se na mě Plushy.

,,To víš. Musíme trénovat,ne?“dělám naoko pilnou žačku.

,,Jak se ti líbila Julia?“vyzvídám.

,,Fajne ženská. Tos neřekla,že bydlíš s tak sympatickou ženskou.“vyhoudá mi.

Dále to nekomentuji. Ještě aby se nám zamilovali. To teda ne! Cvičím si skoky a upravujeme můj program. Skončíme dnes dříve než jindy a jdeme si někam sednout.

,,Proč jsi nechtěl nikoho trénovat?“zeptám se na věc,co mi už do začátku vrtá hlavou.

,,No,když oni všichni chtěli,abych je trénoval,protože jsem přeci TEN Plushenko. Pane Plushenko,vždycky jsem vás obdivoval,bla bla bla. A ty jsi mě zaujala právě tím,že jsi se snažila sama,že ti nešlo o to,kdo jsem.“vysvětluje.

,,Aha,tak to chápu.za takových podmínek bych je asi taky nechtěla trénovat.“pochopím.takhle jsem se na to nikdy nedívala.

,,Kdybys mě viděl jako malou. To bylo Plushenko sem,Plushenko tam. Ještě teď mám počítač plnej tvých fotek a videí. Obdivovala jsem tě.jak si dobrý a když jsem viděla video,kde ti bylo sedmnáct,málem jsem omdlela. Bože,vypadal jako můj přítel,který zemřel. Stejná gesta,grimasy…“nemůžu dál vyprávět.

,,To sem ani nevěděl.“diví se.

Pak si ještě povídáme a Plushy se mnou dokonce zamíří pro kluky do školky,ale radši počká venku.

,,Ahoj Alexi,ahoj Niky.“pozdraví kluky.

,,Ale já nejsem Alex.“ohradí se Niky.

,,Aha,tak promiň Niky.“omluví se rozpačitě.

Koukne se na mě,jako že nechápe,jak je poznám a já se jenom pousměji a očima odpovím,že si zvykne. Je fajn,že si rozumíme i beze slov. Kluci se na něj věší,dělají blbiny a neustále se ho na něco ptají. V Plushym vidí to,co doma nemají. Otce. Doprovodí nás domů a klukům je moc líto,že už nás,nebo spíš je,opouští. Ale musí domů. Doma se najíme a kluci si jdou hrát. Julia se samozřejmě doví o našem doprovodu a divně se usměje. Jakoby zasněně. Asi si stejně jako kluci představila,jaký by byl otec a manžel. Radši to nekomentuji a zapluji k sobě do pokoje. Zasednu k počítači a uvědomím si,že jsem dlouho nenapsala domů. Tak se do toho tedy pustím:

  Ahoj rodino.

 Jak se pořád máte? Já se mám výborně. Ani byste nevěřili,co se mi stalo. Každý den jsem chodila na stadion,sledovala jsem někoho,jak bruslí a sama jsem se to začala učit. Jednou jsem sebou sekla a přijel ke mně Plushenko,jestli bych nechtěla,aby mě trénoval. Samozřejmě jsem souhlasila. A tak každý den chodím trénovat. Už jsme měla i první vystoupení a kupodivu jsem to ani nezkazila. A teď to vypadá,že pojedu i na soutěž. Ale teda nevim nevim. S Plushym jsem dobrá kámoška a nevěřili byste,jak je suprovej. Byla jsem u nich doma na večeři. Máša je super a poznala jsem i jejich syna. Je v mym věku a je fajn. Dvojčátka jsou výborný. Už jsme se dokonce perfektně naučila je od sebe rozeznat,takže si ze mě už nemůžou dělat srandu. Doufám,že mě přijedete navštívit,abych vás mohla všechny seznámit. Uvidíte,že se vám budou všichni líbit. Petrohrad je nádherný a mají tu úžasnou mexickou restauraci,musíme tam s taťkou zajít. To bude koukat. A hlavně nevim,jak to vydrží. No,to bude zatím všechno. Brzy se zase ozvu.Mějte se fajn a všechny pozdravujte!!

                                                                       Taťána.

Naposledy přečíst,kliknout na tlačítko ODESLAT a hotovo. Usínám s pocitem,že jsem udělala aspoň něco dobrého.

Každý den trénuji a závody se blíží. O víkendu chceme jít s kluky ven,ale překazí nám to déšť,tak se vrátíme dříve,než jsme předpokládali. Dohlédnu,aby se kluci převlékli do suchého a jdu hledat Julii. V pracovně není,tak zamířím k ní do ložnice. To jsem neměla dělat. Vejdu tam a to co vidím mě naprosto přimrazí k zemi. Na posteli sedí polonahá Julia a líbe se s polonahým Plushym. Protřu si oči,ale bohužel halucinace nemám. Když si všimnou,že jsem tam,odskočí od sebe a provinile se na mě koukají. To už se vzpamatuji,otočím se a vyběhnu z domu. Nevím,kam mám jít. Za Zhenyou jít nemůžu,jde o jeho otce a jiné přátele tady v Rusku nemám. Nakonec se usadím na lavičce v parku. Jak mě mohli takhle zklamat? Teda hlavně Plushy. Má výbornou ženu,hodného syna. Nemá si na co stěžovat. Julia je sice už dlouho bez chlapa,ale věděla,že on má rodinu. Je mi to tak líto,že mi z toho začnou téct slzy po tvářích. Najednou si uvědomím,že za to vlastně můžu já. Kdybych nevzala Julii na trénink,neseznámili by se a já bych tu teď neseděla a nepřemýšlela o tom,co se stalo. Když už je mi zima,zvednu se a jdu domů. Kolem Julie jenom projdu a zabouchnu jí dveře od mého pokoje přímo před nosem. Nechci slyšet její ospravedlňování se. Ráno se vzbudím a Julia už je naštěstí v práci,takže se jí nemusím vyhýbat. Přijdu na trénink a Plushyho jenom pozdravím. Nemůžu se na něj dívat když se mi chystá to vysvětlit,zapnu hudbu,abych ho neslyšela. Po tréninku se sbalím a co nejrychleji se snažím zmizet,ale Plushy mě zastaví.

,,Poslouchej mě. Nemůžeš mi vyčítat,že jsem udělal chybu. Vím o ní a mrzí mě to,ale nedá se nic dělat.“mluví na mě.

,,Víš co mě mrzí nejvíc? Že jsem ti věřila. Měla jsem tě za vzor a myslela jsem si,že jsi čestný a já nevim. Tohle jsme nečekala. A co je nejhorší,že za to můžu já!“otočím se a mizím se slzami v očích.

Nejde to. Doma se Julii vyhýbám a snažím se s ní nemluvit. Tahle atmosféra mi rozhodně nedělá dobře. Tenhle problém za mě vyřeší Julia s Plushym. Když totiž ráno sejdu do kuchyně,u stolu na mě čekají ti dva.

,,Pojď si sem sednout.“pobídnou mě a hodí po mě pohled,který vylučuje jakýkoliv odpor.

 Naštvaně si tedy sednu a docela ráda vidím,že ti dva sedí dost daleko do sebe.

,,Hele my víme,že jsme udělali chybu a vlastně jsme rádi,že si přišla včas,aby nebyla ještě větší.“začne Julia.

,,Mě to nemusíte vysvětlovat a omlouvat se mi. Je to vaše věc a mě do toho nic není.“zkonstatuji.

,,Jenže my nechceme,aby si se nám pořád takhle vyhýbala. Zklamali jsme tě a je nám to líto.“vloží se do toho Plushy.

 Zklamali,to mají pravdu. Ale je fakt,že mě do toho opravdu nic není.

,,Mě se jenom strašně dotklo,že dva tak výborní a v mých očích rozvážní a rozumní lidé udělají takovou debilní botu.“vysvětlím.

,,Hele neříkej mi,že si někdy takhle neulítla.“mrkne na mě Julia.

Musím se zamyslet. No vlastně…má pravdu. Každý může udělat chybu.

,,No vidíš.“dodá Plushy,který jako vždycky přesně ví,na co myslím.

Když se nasnídám,jsem zase schopná se s nimi normálně bavit. Na důkaz smazání téhle epizody se společně vydáme na oběd. Já jim vyprávím historky z domova a dojde i na Juliino rané mládí. Pěkně kvítko byla. Po jídle nás Julia opustí a jde aspoň na chvíli do práce. A tak se stane,že zůstanu s Plushym sama. Nemusíme si říkat,že takhle story zůstane zapomenutá,na to nám stačí ta naše vzájemná telepatie. Když se tak dívám do těch jeho očí,vyvstane mi v mysli vzpomínka na Ráďu. Plushymu neujde,že jsem zesmutněla a chce vědět,co se děje.

,,To nic. Jenom jsem si vzpomněla na toho mého přítele,víš.“vysvětlím důvod změny mé nálady.

,,Nechceš mi o něm  vyprávět? Připomenout si ho? Je fajn občas zavzpomínat na někoho blízkého.“začne.

,,Kde mám začít? Jmenoval se Radek a já z něj byla naprosto unešená. Milovala jsem jeho smích,jeho hlas,když se na mě usmál,šla jsem do kolen. Společně jsme zpívali,jedli,spali,dělali jsme spolu vlastně všechno. Jednou mi zavolala jeho mamina,že je v nemocnici. Ať zůstanu doma,že pro mě přijedou. Nebyla jsem schopná brečet ani nic,dokud jsem ho neviděla.“na chvíli se musím odmlčet. Nadechnu se a pokračuji:

,,Kdybys ho viděl. Ležel tam,celý potlučený,hlavu obvázanou a byl úplně mimo. Až v tu chvíli jsem si uvědomila,co se děje. Tři dny jsem u něj seděla,držela ho za ruku a prosila Boha,aby mu pomohl. Po třech dnech svůj boj prohrál a já přišla o půlku svého já a vlastně jako bych přišla o srdce. Strašně dlouho mi trvalo se s tím vyrovnat a uvědomit si,že život jde dál. Pomalu už jsem si sahala na život,ale zachránila mě kamarádka,která mi připomněla,že Radek by si to takhle nepřál. Měla pravdu a tak jsem se sebrala. Navenek jsem byla v klidu,ale uvnitř jsem byla pořád mrtvá. Prostě jenom prázdná schránka. Pak jsem se nějak dostala sem a začala bruslit a to mě začalo znovu naplňovat a začala jsem zase žít. Potkala jsem tebe a splnil se mi sen. Bruslím a ještě k tomu s Plushenkem. Mám tě strašně ráda a jsi neuvěřitelný člověk. Ještě lepší než jak jsem si tě vysnila. Teď konečně po tak dlouhé době žiji,až to uvidí mamina,tak jí snad klepne.“dokončím vyprávění.

 Po celou dobu mého líčení mi po tvářích stékají slzy. Plushy dobře věděl,že nejlepší je se vypovídat.

,,Jsi vlastně jediný,kdo ví všechno. Snažila jsem se obelhat ostatní,ale celou dobu jsem lhala sama sobě.“uvědomím si.

Plushy mě obejme a to mi dělá moc dobře. Jistota,že tu mám někoho,o koho se můžu opřít.

,,To jsem nevěděl,ale jsem rád,že jsi mi to řekla a hlavně že ta tvoje kamarádka tě zachránila. Jinak by si se sem nedostala a já bych nevěděl,co to takové skutečné přátelství je.“obejme mě znovu.

Rozejdeme se a já se ještě chvíli procházím a rovnám si vše v hlavě. Jak to,že jsem všechno vyklopila v podstatě úplně cizímu člověku? Ale tak rychle mi přirostl k srdci. Nevím,co budu dělat,až se budeme muset rozloučit. V zamyšlení dojdu domů a protože jsem stále ještě sytá,obejdu kuchyň a zamířím přímo do koupelny. Napustím si vanu,přidám pěnu do koupele a v klidu relaxuji. Z dálky slyším Juliin hlas:,,Taťáno,slyšíš mě?“křičí na mě vyděšeně.

Už nejsem ve vaně s příjemnou vodou,ale ležím na studené zemi. Co se stalo? Julia si oddychne,když vidí,že jsem v pořádku a začne mi líčit,co se stalo:

,,Chtěla jsem do koupelny pro krém,ale nikdo neodpovídal,tak jsem šla dovnitř a viděla tě,jak jsi potopená. I hlavu a nehýbala ses. Asi jsi usla a svezla ses,naštěstí jsem přišla včas,ale nevíš,jak jsi mě strašně vyděsila.“

Sakra,ještěže nebydlím sama nebo nemám svojí koupelnu. Vyhrabu se na nohy a dokončím večerní hygienu. Spím klidně,když  ráno jsem celá rozlámaná.

 Julia mě po včerejším incidentu nechá vyspat a kluky odvede do školky sama. Zavolám Plushymu,že dneska nepřijdu a pro jistotu mu řeknu i pravý důvod. Než se stihnu nasnídat,zvoní u našich dveří.

,,Tak si dnes uděláme alternativní trénink.“ V ruce drží tašku a já hořím zvědavostí,chci vědět,co v ní je. Plushy mě napíná,pošle ven z obýváku a zavolá,až když je všechno hotovo. Vejdu dovnitř a to co vidím mě překvapí. Na stole je cola,popcorn,brambůrky a i něco sladkého a u DVD přehrávače vidím kupičku filmů. Smích neudržím.

 ,,Tohle je ten tvůj alternativní trénink?“

Šibalsky se usměje a pustí film. Koukáme na nějaký horor a v jeden moment se tak lekneme,že vysypeme skoro všechen popcorn. Po hororu následuje komedie a pak nějaké sci-fi. Výborně se bavíme,občas nám utečou vtipné komentáře k nějaké scéně a i z hororu uděláme komedii. Oběd si dělat ani nemusíme,protože Plushy donesl tolik věcí,že by to stačilo pro celou rotu.

,,Přiznej se. Že tys mě sem přišel hlídat.“uhodím na něj.

Sklopí oči a trochu zčervená.

,,Dobře no,odhalila si mě. Měl sem trochu strach po tom včerejšku,ale asi zbytečně.“

,,Hele,nejsem zas tak blbá a navíc,přece bych tě tu nenechala,staroušku.“

Za takovouhle drzost dostanu ránu polštářem a to řádnou. Polštářová bitva pokračuje po celém domě,až se celí vyčerpaní svalíme u mě na postel. Plushy mě obejme a já mu chci říci,že jsem ráda,že přišel,ale nějak se k tomu nedostanu,jelikož se propadnu do země snů. Vzbudím se ještě pořád v jeho obětí. Asi mě nechtěl budit a počkat a sám usnul. Jak roztomilé. Vykradu se z pokoje,zamířím do koupelny a natočím sklenici studené,spíš ledové vody. Stoupnu si nad něj,naposledy se podívám jak spí,ale pak mě napadne ještě malá úprava. Hotovo! Vychrstnu obsah sklenice Plushymu do obličeje a otáčím se k útěku. Za sebou slyším,jak na mě křičí.

 ,,Ty malá ještěrko. Já tě dostanu!!!“ ale dál se nedostane,neboť se skácí na zem. Už nemusím utíkat a jdu se pokochat pohledem na Plushenka rozvaleného na zemi. Nemůže za to,svázala jsme mu tkaničky dohromady.

,,Jedna nula pro tebe.“kapituluje.

 Vítězně skočím do vzduchu a kráčím se obléct. Celý den jsem totiž strávila v županu.

,,Tady není žádný kino,koukej počkat dole.“vyšoupnu Plushyho ze dveří.

Ještě by mě okoukal. Když jsme oblečená,sejdu dolů,kde si Plushy prohlíží rodinné fotky na krbu.

,,Dem ven. Nebudem přece celý den doma,ne?“ Napíšu ještě Julii vzkaz,aby neměla strach a může se vyrazit. Jen tak bezcílně bloumáme ulicemi a bavíme se. Zakotvíme u fontány,když kolem nás projde dvojice,které si nemůžu nevšimnout. Nějaká holka,zmalovaná jako indián na válečné stezce a drží se za ruku s…Zhenyou. Nevím proč,ale při tom pohledu mě píchne u srdce. Tak proto už se tak dlouho neozval. On si našel někoho jiného. Kdybys Taťáno nehrála tu svoji hru na madam Nedostupnou,mohla jsi být na jejím místě ty! Proč má ten vnitřní hlas tendenci objevit se vždycky ve špatnou chvíli? Aby si Plushy ničeho nevšiml,znám tu jeho telepatii,zase se začnu smát a dělat vtípky. Nemusí taky vědět všechno. Celý zbytek dne mi to nejde z hlavy a tak se večer snažím co nejdříve usnout. Ráno je jako každé jiné a na tréninku se bavím,jako obvykle.

,,Taťáno,za dva týdny je soutěž,víš to,jo?“

Kývnu,vím to až moc dobře,mám z toho pěkně nahnáno.

,,Bohužel po téhle soutěži se stěhujeme pryč,takže tě bude muset trénovat někdo jiný,ale neboj,o to se postarám já.“řekne s ledovým klidem.

Zalapu po dechu,nemám slov. Jako jak,někdo jiný? Tak to teda končím. Najednou se mi začne motat hlava. Musím si sednout.

,,Ne,to byl fór. Odplata za ten budíček. Teď je to vyrovnaný.“směje se Plushy,když vidí,že mě řádně podusil.

 Nejradši bych mu jednu vlepila. To mu jen tak nedaruji. Najednou se tam objeví Zhenya s tou svojí ,,Indiánkou“.

,,Tati,já dneska přídu dýl. Deme si s Olgou zatrsat.“oznámí tátovi.

Ten jenom kývne a Zhenya s tou svojí pipinou odchází. Jenom vysunu bradu  a když se na mě Zhenya ohlídne,prudce se otočím a zamířím doprostřed ledu. Všechnu zlost si vybíjím v programu a protože mám dost dynamickou muziku,je to jenom dobře.  Do závodů trénuji poslední nejistá místečka k naprosté dokonalosti. V den závodů kupodivu nejsem nervózní. Vím,že jsme připravená.

,,Kdybys něco zkazila,nedej to na sobě znát.“domlouvá mi Plushy.

,,Já vím.“

,,A pořádný pozdrav,jo?“pokračuje.

,,Já VÍM.“

,,A hlavně výraz. Půlku vystoupení dělá vždycky výraz.“

,,Já vím,říkáš mi to neustále.“zarazím ho.

Je nervóznější než já. Vždyť o nic nejde. Je to jenom městský šampionát. Náladu mi zkazí až pohled na dvojici sedící vedle Máši. Zhenya s Olgou. Ta holka mi nic neudělala,ale stejně ji nemůžu vystát. Jízdu zajedu celkem dobře a i přes jeden pád s umístím na třetím místě. Páni. Moje první cena. Na oslavu mého úspěchu jdeme na večeři a k mé veliké radosti se Olga od nás před restaurací odpojí.

,,Ty už jdeš? To je mi líto.“loučím se s ironií v hlase a radostí v hlavě.

,,Musim. Mamina chce s něčím pomoct. Tak se mějte.“rozloučí se a já s potěšením sleduji její vzdalující se záda.

Celý večer se po mě Zhenya kouká zvídavými pohledy,jako by chtěl zjistit,na co myslím. Plushy s Mášou se rozplývají nad závody a že kdybych neupadla,byla bych určitě první. Moc je nevnímám,spíš pokradmu pokukuji po Zhenyovi. Před odchodem se nabídne,že mě doprovodí,ale s díky odmítnu. Doprovodit si přeci mohl tu svoji ,,Indiánku“! Co to dělám? Já snad žárlím,či co. Celou cestu domů se přesvědčuji o opaku. Tedy aspoň se snažím.

Protože jsem se umístila na městském šampionátu,postupuji automaticky do okresního a na ten se musím pořádně připravit to už nebude takový čajíček,jako ten městský. Do programu přidáváme nové,těžší prvky a zvyšujeme celkovou úroveň mého vystoupení. Účastním se i Plushyho exhibicí,abych získala jistotu. V soutěžích menších i větších se mi daří a já se dostanu do celostátní soutěže. Tak o tomhle se mi ani nesnilo. A zdá se,že Plushymu také ne. Trénuji a nemyslím už na nic jiného než na soutěž. Když nejsem na ledě chodím aspoň se sluchátky na uších a aspoň v duchu si projíždím jednotlivé části sestavy. Celostátní soutěž se blíží a tentokrát jsem nervózní už týden dopředu. Tentokrát už o něco jde. S Plushym jedeme do Moskvy,tam se to koná,dva dny předem. Musím si tam nacvičit příjezd,odjezd a vůbec se aklimatizovat a zvyknout si na zdejší stadion. Není jiný než ten náš,ale jde o princip. Jiný led,jiná jízda. Už aby to bylo za mnou.

,,Až bude po všem,naučim tě tu moji kombinaci,jo?“slíbí mi Plushy.

Řekla bych,že to nezvládnu,ale nechci se hádat a obzvlášť ne s ním. Snažím se být v klidu,ale moc mi to nejde. Snažím se rozptýlit filmy a vším co mě napadne. V den závodů přijede Máša se Zhenyou. K mému nevýslovnému potěšení jsou bez ,,Indiánky“ Olgy. Kvůli ní bych to určitě pokazila. Krčím se v koutku šatny a poslouchám něco pořádného,aby to uneslo moje myšlenky někam hodně daleko. Snažím se nevnímat ostatní soutěžící,proto mám zavřené oči. Když je otevřu,pěkně se leknu,protože jenom maličký kousíček ode mě je Zhenyův obličej. Pěkně se vyděsím a nevím co říká,protože má ještě v uších sluchátka. Ukáže názorně na uši a já pochopím a sundám si sluchátka.

,,Co tu děláš?“ Jo,toho jsem tu tak potřebovala.

,,Přišel sem ti popřát hodně štěstí.“usměje se.

Proč se tak hezky směje? Nevím proč,ale šatna se nějak vylidnila a my tam jsme spolu sami.

,,Fajn. Díky. Kdes nechal dneska Olgu?“ Ne že by mě to zajímalo.

,,Zůstala doma. Nechtěl jsem ji brát s sebou.“

Při těch slovech mě zahřeje u srdce. On nechtěl.

,,Ty s ní chodíš?“ Sakra,na tohle jsem se nechtěla ptát.

,,Ne,to je moje dlouholetá kámoška.“

,,S kámoškama normálně chodíš za ruku?“ Nedá mi to.

,,Normálně ne. Ty žárlíš?“ Otočím se,aby mi neviděl do tváře.

,,Kdes na to přišel?“snažím se to nějak zamluvit.

,,Tak nějak jsem v to doufal. Znamenalo by to,že jsem dosáhl toho čeho chci.“

,,A čeho jsi chtěl dosáhnout?“hořím zvědavostí.

,,Chtěl jsem abys žárlila. Snažil jsem se tě nějak oslovit,ale nešlo to.“zavrtá oči do podlahy.

 Žárlila jsem,strašně moc. Ale než bych to řekla,radši mu skočím kolem krku a začnu ho líbat. Odpojíme se a koukáme si do očí.

,,Takže se mi to povedlo?“ujišťuje se.

Na souhlas ho znovu políbím. Tentokrát jinak. Intenzivně a něžně.

,,Víš,já tě vážně m…“

Co,to už se nedozvím,protože do šatny vletí Plushy,chytne mě na ruku a táhne k ledu. Přes události v šatně jsem asi přeslechla,že se mám jít připravit. Sleduji jízdu nějaké holky a při tom si protahuji nohy,abych měla dokonalé piruety. Holčina dojede a dostane hodně vysoké známky. To bude hodně těžké. Poslední povzbuzující pohled od Plushyho a Zhenyi. Máša sedí někde v hledišti a je plný stadion,takže ji nikde nemůžu najít.

Malá rozjížďka,příprava,úsměv a póza. Dlouho se nic neděje,ale už jsem si zvykla,že někdy trochu déle trvá,než najdou správnou hudbu. Konečně se dočkám a začnu svou sestavu. Jedu dobře,asi nejlépe jak jsem kdy jela. V piruetách se doslova vyžívám a na skoky se absolutně soustředím. Potom přijde nejtěžší poslední skok. Špatně se dotočím,padám a hlavou se pořádně uhodím o hranu mantinelu. Křupne mi v krku a já ležím bezvládně na tom proklatě studeném ledě.

Koukám se,jak se ke mně řítí vyděšený Plushy a v závěsu za ním běží Zhenya. Ale proč je to tak divné? Jak to,že vidím svoje tělo? Já jsem mrtvá,to ne!!! Na ledě leží moje tělo a všude kolem je moje krev. Plushy ke mně přiklekne a vidím,jak se snaží nebrečet. Zhenya mě chytne do náruče.

,,Taťáno,Taťáno koukni se na mě, to jsem já,Zhenya. Prosím otevři oči.“mluví na mě a po tvářích se mu koulejí slzy jako hrachy. Lidí kolem přibývá. Když se stále nehýbu,tiskne mi ruku.

,,Taťáno prosím. Já tě miluju!“ teď už skoro křičí.

Jak jen se mám dostat zase zpátky  do svého těla? Chci mu to taky říci. Taky ho miluji. Urputně myslím na návrat,ale nic se neděje. Teď jsem opravdu naštvaná. Nakládají mě na nosítka a Plushy se snaží Zhenyu odvést pryč,ale ten se nedá,jde podél nosítek a drží mě stále za ruku. Už to nevydržím a rozlétnu se,nevím jak to jinak nazvat,do svého těla. Neprojdu jím,jako všemi ostatními,ale zůstanu v něm. Ucítím strašnou bolest prostupující celé mé tělo a hlavně tlak v hlavě. S vypětím všech sil lehce stisknu ruku co mě drží,patřící Zhenyovi.

,,Počkejte,stůjte. Stiskla mi ruku!“křičí na zdravotníky.

Dá mi obrovskou práci otevřít oči. Když se mi to podaří a konečně se zorientuji a přijatelně zaostřím,spatřím tváře milovaných lidí. Vidím Plushyho,držícího plačící Mášu kolem ramen a sám pláč neudrží,vidím Julii,o které jsem ani nevěděla,že se přijela podívat. A naposledy spočinou moje oči na tolik milované tváři Zhenyi,se kterým jsem toho díky mé blbosti moc nestihla. Do očí se mi derou slzy a zhoršují mé i tak špatné vidění.

,,Taky tě miluju!“zašeptám Zhenyovi do ucha,které ke mně sklonil.

,,Nemluv,povíš mi to jindy.“snaží se mě umlčet ,abych šetřila síly.

 V duchu se nad tím bláznovstvím musím pousmát. Nechce si to připustit,ale oba moc dobře víme,že tohle jsou naše poslední chvíle. Zadívám se na Plushyho a i přes samé slzy vidím v jeho očích bolest a lítost. Snažím se na něj povzbudivě usmát,ale nejde to. Sama uvnitř křičím a utápím se v žalu z toho,jak to končí,že se s nimi nestačím rozloučit. Naposledy zabruslím pohledem na Zhenyu a z mého pohledu pochopí. Nahne se ke mně a naposledy se políbíme. V neuvěřitelně krásném,ale vzhledem k okolnostem ne moc normálním polibku si užívám poslední chvilky mého života.  Mé rty ztuhnou a já vše opět sleduji z vrchu. Slyším Zhenyu jak křičí,že to není pravda a křičí na sanitáře,ať mě koukají zachránit,i když sám moc dobře ví,že už je pozdě. Plushy si sedne na led a zaboří hlavu do dlaní. Máša se zhroutí a Zhenya vyběhne ven. Je mi líto,že nemůžu běžet za ním. Ale vlastně proč ne? Nic mě nedrží. Proplují tedy zdmi stadionu a naštěstí dost rychle na to,abych viděla Zhenyu mizícího za rohem. Musím uznat,že má dost dobrou fyzičku. Ještě,že mě už na fyzičce nezáleží. Docela cynik,ne? Konečně se zastaví uprostřed nějakého parku a zhroutí se na lavičku. Zaboří hlavu do dlaní a mlčky pláče. Chci ho obejmout,ale moje tělo projde tím jeho. Trošku se oklepe,asi to není moc příjemné,když vámi projde…duch. Ano,jsem teď vlastně duch. Po pár hodinách probrečených v parku Zhenya zamíří,se mnou v závěsu,k autu.

 Následující dny se pohybuji v přítomnosti Plushenků a je mi strašně líto,že mají kvůli mně tak špatnou náladu. Vlastně byli úplně skleslí. Máša chodila po bytě v županu se zarudlýma očima nateklýma jako tenisáky. Plushy ležel celý den v ložnici a koukal do tropu. Zhenya se ráno vytratil z domu a vrátil se vždy až v noci. Takhle to šlo celý týden až do mého pohřbu.

 Teď všichni stojí na hřbitově nad jámou,kam se mě chystají uložit. Puká mi srdce při pohledu na lidi,které mám, nebo teď už spíš měla jsem,tolik ráda. Vidím rodiče,kteří svolili k pohřbu v Petrohradě. Mamina vypadá na zhroucení a táta na tom není o mnoho lépe. Je mi strašně líto,že jsem jim nemohla říct,jak je mám ráda nebo jenom pouhé sbohem. Vedle stojí Julia s Alexem a Nikolajevičem a všichni tři brečí. Nejvíc mě však bolí pohled na Mášu a na Plushyho,na člověka,který mi ukázal pravý význam slova přátelství. A poslední člověk je pro mě nejdůležitější. Zhenya mi po moc dlouhé době dokázal,že ve mně láska existovala a znovu ji ve mně probudil,ale bohužel jsem ji nestihla moc použít. Miluji ho a jsem ráda,že to ví. Plushy má čestný projev a při jeho slovech mu,ale i ostatním, neustále stékají z očí slzy a máčí mu oblek. Začali spouštět rakev s mým tělem a lidé na ni házeli květiny. A tak si naposledy prohlížím všechny ty lidi a jejich tváře a se vzpomínkou na ně odcházím na věčnost…

                        Konec