Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seŽivot a žití
06. 08. 2006
0
0
376
Autor
Marie Ars Mantiová
Každý člověk má právo na život a tohoto práva by si měl vážit. Život je boží dar a každý by za tento dar měl být rád. Život se musí prožít naplno a musí se překonat všechny překážky. Život není vždy jen pohádkou, ale o tom to vlastně je. Každý má v životě nastražené nějaké ty životní zkoušky a určitě to není jen tak pro nic za nic. Osud je nemilosrdný ke všem lidem. K některým více, k jiným méně, ale každému dá jen takové překážky, které je ten člověk schopný překonat. Jen ti, kteří si nevěří a vše hned vzdávají, to mají pak opravdu hodně složité. Tak už to na světě chodí a měli bychom být rádi, že tomu tak je. Vždyť nebýt těch zkoušek, tak by ten život v podstatě za nic nestál, no ne? Vím, že mám pravdu, i když tomu sama ještě moc nevěřím. Ale pomalu se dostávám tam, kam chci.
Jsou lidé, kteří si myslí, že to nezvládnou, že je k nim ten osud až příliš krutý a hned pomýšlejí na sebevraždu. A přitom se s tím dá tak snadno bojovat. Stačí mít kolem sebe fajn lidičky, kteří budou rádi pomáhat v nesnázích, a tudíž už na ten či onen boj nebudete sami.
Je to přece tak jasné a téměř nikoho to nenapadne, dokud si tím sám neprojde. Jen málo lidí věří tomu, že se všechno zase spraví a všechno bude jako dřív.
Takových lidí já osobně taky moc neznám. Bývají to většinou silní jedinci, anebo ti, kteří už se proti těm překážkám dokážou obrnit a najít tak správnou cestu. I ta cesta se velmi těžko hledá, pokud nevíte, kudy se vydat. A proto se musí těch různě klikatých, rovných nebo různě stočených cestiček vyzkoušet co nejvíc a najít tak tu správnou. Opravdu to není jednoduché. Daleko jednodušší je, když je poblíž vás nějaký opravdový kamarád, který vám poradí, jakým směrem se máte vydat. A takových opravdových kamarádů, kteří jsou ochotní pro vás udělat první i poslední, je také velmi málo. Ale když už se takoví najdou a jsou ochotní vám pomoci, tak máte jistotu, že už na to nejste sami a můžete si být jisti tím, že vás budou držet nad vodou a nikdy vás neopustí. I v myšlenkách budou stále s vámi a toho si važte, protože, jak už jsem se zmínila, takových lidí je opravdu velmi málo. Proto děkujte bohu, když právě vy budete mít to štěstí, že na ty opravdový kamarády narazíte. Pak už se vám bude tím životem proplouvat o hodně snadněji a s pocitem, že to dokážete, budete i nadále zvládat všechny překážky, které vám osud postaví do cesty. Věřte mi, je to vyzkoušené, neboť právě já jsem měla to štěstí, že jsem ty fajnoví lidičky potkala a díky nim jsou mé překážky jen malou záležitostí, protože mi pomáhají to vše překonat a drží mě nad vodou, jak jen se dá, a jsem jim za to opravdu vděčná. Bez nich bych to nejspíš taky nezvládala a asi bych byla pořád jenom na dně a sama bych se z něho nevyhrabala.
Ale opravdu stačí jen sebemenší povzbuzení a hned se na svět usmíváte a život už se vám pak nezdá tak krutý. Co byste měli z toho, kdybyste to hned na začátku vzdávali a vzali si život? Pak už byste se neměli na co těšit, protože už byste nebyli mezi živými a to by byla příliš velká ztráta, nemyslíte? Pak ten život neprobíhá tak, jak by měl, ale tak, jak si ho zařídíte a ne vždy je vaše řešení správné. Proč se hned zabíjet, když život neprobíhá podle vašich představ? Vždyť to nemá vůbec žádný smysl.
Je to sice jen můj názor, ale je ověřený spoustou názorů i od jiných lidí. Tak proč si ten život brát? To se opravdu nevyplatí. Přece nejste žádný bábovky, který se nedokážou se životem poprat. A pokud ano, tak je nejlepší zkusit opravdu najít nějakého toho super kamaráda, který vám s tím pomůže.
A právě proto vám to zde také píšu, protože znám pár lidí, kteří si tímto prošli stejně tak jako já a nechci, aby se to stávalo i dalším lidem, kteří se s tím dokážou jen s těží vypořádat. Pak je to opravdu moc krutý a špatně se to zvládá.
Hlavně musíte sami v sobě CHTÍT všechno zvládnout. Pokud vy sami nebudete chtít, tak vám pak ani ti nejlepší kamarádi nedokážou pomoci, protože vy budete tu jejich pomoc odmítat. Tak by to opravdu být nemělo, co myslíte? Já myslím, že v tomto tvrzení mám opět pravdu a pevně si zatím stojím, protože od té doby, co jsem začala CHTÍT, tak je všechno o hodně jednodušší. Vážně, nekecám. Ještě před pár lety jsem byla hodně uzavřená do sebe a s nikým jsem o životních překážkách, které mi osud postavil do cesty, nechtěla mluvit a nebyla jsem schopná vůbec ničeho. S nikým jsem nemluvila a chodila jsem jako tělo bez duše. Nikdo nevěděl, co se mnou má dělat. Své okolí jsem úplně ignorovala a byla jsem mimo. Bez keců. Byla to fakt hrůza. Ještě teď, když si na to vzpomenu, tak mi z toho běhá mráz po zádech, brr.
Doufám, že to tady nepíšu jen tak, a že si z toho většina vezme alespoň malilinké ponaučení. To opravdu není žádná sranda ten náš život, co? Já vím, znám to na vlastní kůži a tudíž si dokážu představit, že pro některé z vás je to také těžké, ale musíte se s tím naučit bojovat. Musíte si věřit a všechno půjde snadněji, to si musíte nějakým způsobem natlouct do hlavy a zapamatovat si to.
Jakmile nebudete věřit sami sobě, tak se s tím nenaučíte bojovat a to by byla škoda, nemyslíte? Já myslím, že by to byla hodně velká škoda a to zase díky vlastní zkušenosti. Taky jsem si nikdy moc nevěřila, ale stačilo maličké postrčení opravdových kamarádů a už si alespoň trošku věřím.
Jsem sice jen laik, ale v této problematice se vyznám asi lépe než jakýkoliv odborník, který se touto problematikou zabývá dlouhou dobu.
Vím, co všechno je zapotřebí, aby se s tím dalo nějakým způsobem bojovat, ale sama si s tím poradit nedokážu. Vždy potřebuji pomoc a podporu opravdového kamaráda, který mě podrží a dodá mi sílu a energii. Samozřejmě, že si vím rady jen v některých situacích a to právě díky tomu, že už jsem si dost věcí prožila na vlastní kůži. Tudíž to vím, hlavně z toho, jak mi druzí pomáhali a doufám, že budou pomáhat i nadále.
No, to by bylo zatím asi všechno, i když bych ještě mohla psát dál. Tak třeba někdy příště.
Jsou lidé, kteří si myslí, že to nezvládnou, že je k nim ten osud až příliš krutý a hned pomýšlejí na sebevraždu. A přitom se s tím dá tak snadno bojovat. Stačí mít kolem sebe fajn lidičky, kteří budou rádi pomáhat v nesnázích, a tudíž už na ten či onen boj nebudete sami.
Je to přece tak jasné a téměř nikoho to nenapadne, dokud si tím sám neprojde. Jen málo lidí věří tomu, že se všechno zase spraví a všechno bude jako dřív.
Takových lidí já osobně taky moc neznám. Bývají to většinou silní jedinci, anebo ti, kteří už se proti těm překážkám dokážou obrnit a najít tak správnou cestu. I ta cesta se velmi těžko hledá, pokud nevíte, kudy se vydat. A proto se musí těch různě klikatých, rovných nebo různě stočených cestiček vyzkoušet co nejvíc a najít tak tu správnou. Opravdu to není jednoduché. Daleko jednodušší je, když je poblíž vás nějaký opravdový kamarád, který vám poradí, jakým směrem se máte vydat. A takových opravdových kamarádů, kteří jsou ochotní pro vás udělat první i poslední, je také velmi málo. Ale když už se takoví najdou a jsou ochotní vám pomoci, tak máte jistotu, že už na to nejste sami a můžete si být jisti tím, že vás budou držet nad vodou a nikdy vás neopustí. I v myšlenkách budou stále s vámi a toho si važte, protože, jak už jsem se zmínila, takových lidí je opravdu velmi málo. Proto děkujte bohu, když právě vy budete mít to štěstí, že na ty opravdový kamarády narazíte. Pak už se vám bude tím životem proplouvat o hodně snadněji a s pocitem, že to dokážete, budete i nadále zvládat všechny překážky, které vám osud postaví do cesty. Věřte mi, je to vyzkoušené, neboť právě já jsem měla to štěstí, že jsem ty fajnoví lidičky potkala a díky nim jsou mé překážky jen malou záležitostí, protože mi pomáhají to vše překonat a drží mě nad vodou, jak jen se dá, a jsem jim za to opravdu vděčná. Bez nich bych to nejspíš taky nezvládala a asi bych byla pořád jenom na dně a sama bych se z něho nevyhrabala.
Ale opravdu stačí jen sebemenší povzbuzení a hned se na svět usmíváte a život už se vám pak nezdá tak krutý. Co byste měli z toho, kdybyste to hned na začátku vzdávali a vzali si život? Pak už byste se neměli na co těšit, protože už byste nebyli mezi živými a to by byla příliš velká ztráta, nemyslíte? Pak ten život neprobíhá tak, jak by měl, ale tak, jak si ho zařídíte a ne vždy je vaše řešení správné. Proč se hned zabíjet, když život neprobíhá podle vašich představ? Vždyť to nemá vůbec žádný smysl.
Je to sice jen můj názor, ale je ověřený spoustou názorů i od jiných lidí. Tak proč si ten život brát? To se opravdu nevyplatí. Přece nejste žádný bábovky, který se nedokážou se životem poprat. A pokud ano, tak je nejlepší zkusit opravdu najít nějakého toho super kamaráda, který vám s tím pomůže.
A právě proto vám to zde také píšu, protože znám pár lidí, kteří si tímto prošli stejně tak jako já a nechci, aby se to stávalo i dalším lidem, kteří se s tím dokážou jen s těží vypořádat. Pak je to opravdu moc krutý a špatně se to zvládá.
Hlavně musíte sami v sobě CHTÍT všechno zvládnout. Pokud vy sami nebudete chtít, tak vám pak ani ti nejlepší kamarádi nedokážou pomoci, protože vy budete tu jejich pomoc odmítat. Tak by to opravdu být nemělo, co myslíte? Já myslím, že v tomto tvrzení mám opět pravdu a pevně si zatím stojím, protože od té doby, co jsem začala CHTÍT, tak je všechno o hodně jednodušší. Vážně, nekecám. Ještě před pár lety jsem byla hodně uzavřená do sebe a s nikým jsem o životních překážkách, které mi osud postavil do cesty, nechtěla mluvit a nebyla jsem schopná vůbec ničeho. S nikým jsem nemluvila a chodila jsem jako tělo bez duše. Nikdo nevěděl, co se mnou má dělat. Své okolí jsem úplně ignorovala a byla jsem mimo. Bez keců. Byla to fakt hrůza. Ještě teď, když si na to vzpomenu, tak mi z toho běhá mráz po zádech, brr.
Doufám, že to tady nepíšu jen tak, a že si z toho většina vezme alespoň malilinké ponaučení. To opravdu není žádná sranda ten náš život, co? Já vím, znám to na vlastní kůži a tudíž si dokážu představit, že pro některé z vás je to také těžké, ale musíte se s tím naučit bojovat. Musíte si věřit a všechno půjde snadněji, to si musíte nějakým způsobem natlouct do hlavy a zapamatovat si to.
Jakmile nebudete věřit sami sobě, tak se s tím nenaučíte bojovat a to by byla škoda, nemyslíte? Já myslím, že by to byla hodně velká škoda a to zase díky vlastní zkušenosti. Taky jsem si nikdy moc nevěřila, ale stačilo maličké postrčení opravdových kamarádů a už si alespoň trošku věřím.
Jsem sice jen laik, ale v této problematice se vyznám asi lépe než jakýkoliv odborník, který se touto problematikou zabývá dlouhou dobu.
Vím, co všechno je zapotřebí, aby se s tím dalo nějakým způsobem bojovat, ale sama si s tím poradit nedokážu. Vždy potřebuji pomoc a podporu opravdového kamaráda, který mě podrží a dodá mi sílu a energii. Samozřejmě, že si vím rady jen v některých situacích a to právě díky tomu, že už jsem si dost věcí prožila na vlastní kůži. Tudíž to vím, hlavně z toho, jak mi druzí pomáhali a doufám, že budou pomáhat i nadále.
No, to by bylo zatím asi všechno, i když bych ještě mohla psát dál. Tak třeba někdy příště.
Marie Ars Mantiová
06. 08. 2006
jsem pro vznik kategorie textů "autoterapie"
pokud ti to, o čem píšeš, pomohlo, jsem rád... jen prosímtě nepiš tak idealisticky a naivně o něčem tak nezbadatelném jako život člověka