Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePomsta
07. 08. 2006
0
0
338
Autor
Petr Christov
Můj první pokus o povídku
Je tu další problém. Už přes rok mě ve škole šikanuje taková partička zakompenzovanejch ubožáků. A jak tak sedím na prohřáté zemi, přemýšlím o svém životě. Nic kloudnýho mě nenapadalo, až jsem přišel na tu úžasnou myšlenku. Všem debilům se pomstím. Pečlivě jsem to promyslel a podle svýho zvyku jsem si sepsal plán.
Abyste pochopili, jak moc svoje „nepřátele“ nenávidím, popíšu vám pár jejich kousků. Patří mezi ně např. strkání hlavy do záchoda a podobné kousky, jenže poslední dobou jsou čím dál tím víc originálnější. Třeba tohle: Vzali si spoustu křídy a začali ji strouhat. Měli ji strašně moc a pak se k mě přiblížili zezadu a chrstli mi ji na hlavu. Vypadal jsem jak dělník z nějaký venezuelský továrny na drogy.
Taky bych měl něco říct o sobě. Že nepatřím k nejsilnějším, to už jste asi zjistili. Další moje stránka je škola Ne že bych byl idiot nebo tak, ale prostě si nedokážu zapamatovat věci. Co se týče mé povahy, jsem spíš samotářský a plachý, možná proto nemám žádný kamarády, vlastně vůbec žádný. Mezi mí zájmy patří elektronika a pyrotechnika, to je moje.
Další den v sobotu jsem si sehnal materiál. Utratil jsem svý veškerý skromný úspory. Vyběhal jsem snad všechny obchody v našem maloměstě. V neděli jsem se odplížil do mé tajné dílny. K večeru bylo všechno hotovo. Doma mě čekala studená večeře a seřvání od fotra. Prý jsem se měl učit. V duchu jsem někam poslal a začal se těšit na můj nejlepší týden v životě. Týden vzbouření. TÝDEN POMSTY.
PONDĚLÍ: ráno jsem vstal, posbíral věci a odstartoval do školy. Dnes se hraje v naší škole turnaj ve vybice a na tom zakládám můj dnešní plán. „Čau smraďochu.“ První slova, která dnes slyším (matka s fotrem furt chrápou). Naštěstí už mám vyzkoušenou metodu příchodu do třídy těsně před zvoněním, takže nic dalšího mě nečekalo.Matika proběhla v klidu, sice děsně pomalu, ale to je v normálu. Hned jak jsem slyšel zvonek, vyběh jsem ze třídy, nedbaje na křik matikářky. Za dvě minuty jsem se vrátil a třída byla úplně prázdná, přesně jak jsem čekal. Přišel jsem k Tomášově tašce a vyndal z ní pití. Odšrouboval jsem z ní víčko a nalil tam projímadlo, pořádně protřepal a zase zavřel. Přesně v devětadvacáté minuté a patnácté sekundě hodiny češtiny se to ozvalo. Takovej pšouk jste nezažili.
Byla to taková jaderná exploze, že v Austrálii naměřili zemětřesení o síle 6 stupňů. Divím se, že se ta židle pod ním nerozpadla. Nejdříve nastalo ticho, protože nikdo nevěděl, co se to vlastně stalo. Pak se ozvalo pár menších prdů a už to bylo jasné. Všichni dostali ohromný záchvat smíchu, dokonce i učitelka. Celé to divadlo se opakovalo ještě při zeměpisu, protože Tomáš si pořád neuvědomil, že má něco v pití. Přišel jsem domů nadšenej úspěchem a nedokázalo mě zchladit ani pruda od fotra. Připravil jsem se na zítřek a celkem brzo zalehl.
ÚTERÝ: jakmile zazvonil budík, vyletěl jsem z postele. Dorazil jsem do školy a včerejší scénář se opakoval („Čau smraďochu“). Zasedl jsem do lavice a vyndal jsem si věci. Tomáš naštvanej ze včerejšího trapasu si na mně chtěl vylít zlost, ale příchozí učitel chemie mu nedal šanci. Za chvíli jsem byl vyvolanej k tabuli, což jsem jakžtakž přežil. Věděl jsem, že přesně třetí hodinu chodí ten tlustej idiot Marek na záchod a z toho vycházel můj plán. Musel jsem z hodiny odejít přesně před ním, což by mohlo být dost obtížné, ale s učitelem fyziky jsem byl zadobře, takže mě pustil. Měl jsem velmi málo času, takže jsem začal rychle. Z elektrické sítě jsem opatrně odendal kryt a připojil jsem k tomu svoje dráty. Měl jsem štěstí, že tlusťoch je svázán svými zvyky a že močí jedině do čtvrté mušle od konce (dalo mi hodně práce to zjistit). Do té jeho mísy jsem zavedl dráty a malinko je vystrčil těma dírama. Ještě jsem musel omezit proud, přece jenom zabít jsem ho nechtěl, i když jsem o tom častokrát přemýšlel. Teď to rychle zamaskovat a šup do třídy.
Bylo to jen taktak, učitel už se mě ptal, kde jsem byl. Za minutku se zvedla jedna tlustá ruka a spolu se svým majitelem po svolení fyzikáře odkráčela vstříc mé pasti. Byl jsem celej nedočkavej, mohlo se toho tolik pokazit, ale já doufal, že to vyjde. A taky, že jo. Budovou otřásl hrůzný řev. V okamžiku byla celá škola u záchodů. Nějak jsem nepospíchal, ale když jsem viděl mé dílo, musel jsem se držet, abych nezačal jásat. Na zemi ležel Marek s rozepnutým poklopcem a v šoku. Klukům se dělalo špatně, holky se smáli a učitelé se ho snažili vzkřísit. Rychle ho odnesli do kanceláře. Všichni je následovali, takže jsem mohl nerušeně odstranit mé prostředky k vydařené pomstě. Tedy nerušeně do té chvíle, než tam přišel jeden malej kluk. Ale s ním stačilo zajít do druhého patra k automatu a koupit mu dvě Coca – Coly. Zbytek dne se moc neučilo, tudíž jsem přišel domů o něco dřív a měl jsem víc času na přípravu pro třetí den mého senza tejdne.
STŘEDA: navzdory svým zvykům jsem dnes přišel do školy jako první. Už v půl osmé jsem byl uvnitř. Školníka jsem se bát nemusel, protože ten ještě vychrupoval po včerejší návštěvě místní hospody. Přišel jsem k Honzově skříňce 79 a sundal si svou dnes dvakrát těžkou tašku. Naše modré skříňky se dají velmi snadno otevřít. Stačí dvě sekundy a už to je. Vyndávám z tašky moje zařízení, na který jsem velmi hrdej. Dal jsem ho dovnitř a připojil dráty ke dveřím. Pak jsem odešel a schoval se u cesty, kudy chodí do školy Honza. Když mě minul pověsil jsem se za něj. Došli jsme do školy, on přišel ke své skříňce, já k té své. Nenápadně jsem ho pozoroval.
Rychle otevřel dveře, vytáhla se pojistka a nastala menší exploze, při které bylo do okruhu 2 metrů všechno označeno různými nesmyvatelnými barvami. Byl to úchvatný pohled a já byl na sebe právem pyšnej. Honza začal utíkat domů a ten den se ve škole už neobjevil. Moje udělátko sice zabavili, ale nikdo neměl nejmenší potuchu, komu patří. Moje partička byla na mě sice protivnější (chytli si mě, vzali mi tašku a do žákovský mi nalepily sprosté obrázky, já to nevěděl, takže při dějáku to dopadlo fakt špatně), ale byly o dva šikanátory slabší (Marek furt nepřišel do školy). No nic, přišel jsem domů a začal se těšit na čtvrtek.
ČTVRTEK: dneska jsem byl zase docela brzo ve škole. Měl jsem vyhlídnutý takový dvě paka z devítky. Jsou to takoví hromotluci, že se celá škola před nima jenom třese, ale oni jsou tak blbí, že toho vůbec nezneužívají. A právě jejich síly a tuposti jsem chtěl využít. Chytl jsem si je v šatně a začal jim promlouvat do duše jejich oblíbenými Startkami. Krabka pro každého nejdřív a až pak po akci. Jak říkám, jsou úplně blbí, místo aby si čapli a vzali mi je (jakýkoliv odpor by byl marný), splnili to co chci. Došel jsem do třídy a z mé oblíbené partičky tam byly jenom dva lidi (mě to ale nějak nepřekvapovalo) a to Veronika a Tomáš, takže dnes byl po dlouhý době celkem klídek.
O velký přestávce jako každý čtvrtek byly kontroly našich skříněk. Pomalu ale jistě se došlo i k Jirkově skříňce, který dnes chyběl. Protože ředitelkou byly nařízeny opravdu důkladné kontroly (prevence cigaret, alkoholu, drog a páchnoucích bačkor) si učitelka otevřela náhradním klíčem. Nejdřív následoval šílený křik, ostatní se k ní seběhli a vypukla obrovská salva smíchu. Většina spolužáků se musela něčeho chytnout, pár jich spadlo na zem, bouchali pěstmi o zem a Jirka se pomalu soukal ze své skříňky, kam mí komplicové násilím nacpali. Učitelka ho okamžitě čapla a běžela s ním do ředitelny, nedbaje na protesty zmačkaného Jirky. Veronika, která byla mozkem party se na mě začla podezřívavě dívat, ale za chvíli přestala, takže jsem si přestal dělat starost, což se mi nakonec strašně nevyplatilo. Pak jsem musel protrpět další nudné, mučivé a děsivě vlekoucích se hodiny (k tomu ještě odpoledky, už jsem myslel, že jsem potajmu zdejchnu domů). Každopádně jsem se odpoledne přivlekl domů. Snažil jsem se vyhýbat tátovi, protože ten už mě 3 dny skoro neviděl, takže byl určitě pořádně vytočenej. Nicméně jsem toto odpoledne přežil ve zdraví a byl jsem zvědavej, jak dopadne poslední a nejdůležitější den.
PÁTEK: dnešní plán se mohl zdát jako nejlehčí ze všech, dokonce jsem potřeboval velmi málo materiálu, ale opak byl pravdou. Dnešní úkol byl velmi těžký, navíc se jednalo o velký zásah proti lidské vizáži, takže jsem měl duši černou jako mour. Pak jsem si vzpomněl na všechny křivdy, které na mně byly kdy spáchány a hned jsem byl naplněn odhodláním hraničícím až s fanatismem sebevražedných atentátníků. Vlastně to byla taková sebevražda, kdoví jak to dopadne. Tentokrát jsem zase použil svoji osvědčenou metodu pozdního příchodu do školy. Akci jsem chtěl provést až poslední dvě hodiny při výtvarce. Dnes byly ve škole všichni (ti mají ale odvahu), takže jsem se docela bál. Jenže k mému překvapení si mě vůbec nevšímali. Asi pojali podezření. Jenže já byl plně odhodlán vykonat svou pomstu až do hořkého konce. Obrátit se zpět by znamenalo fatální neúspěch, zmaření mé těžké celotýdenní práce a hroznou ostudu před sebe samou.
Takže začla dvouhodinovka kreslení. První hodinu jsem na čtvrtku něco piplal, nevnímaje okolí, soustředíc se jen na svůj úkol. V půlce druhé hodiny jsem byl jakžtakž hotov. Začal jsem procházet po třídě a koukal na ostatní, až jsem dostal k Veronice. Stoupl jsem si jí za záda, vytáhl z kapsy zapalovač a škrtl u jejích vlasů. Vlasy začnou hořet poměrně rychle, to je známá věc, ale tady byla hořlavost podpořena několikaletým patláním a stříkáním laku na vlasy. Okamžitě to blaflo. Všichni se podívali směrem k Veronice a já se snažil nenápadně vypařit. Učitel přiběhl k zatím nic netušící Veronice a hodil ji svůj kabát přes hlavu a začal ji plácat rukama. Po chvíli ji přikrývku hlavy nejistě a pomalu začal odendávat. Můj zásah se ukázal jako velmi účinný. Vlasy měla ze tři čtvrti ohořelý a třídu naplnil strašnej smrad spáleniny. Učitel se už chtěl zeptat, jak se to stalo, ale mí čtyři kámoši, Tomáš, Honza, Jirka, Marek, se k němu přihnali a ukázali mu video natočené na mobilu, což mi zlomilo vaz. Učitel mě a Veroniku odvedl do ředitelny, kde jsem stával už mockrát. Ředitelka okamžitě zavolala mým rodičům, kteří přislíbili, že dorazí co nejdřív. Mezitím nastalo hrobové ticho a já si připadal jak nějakej masovej vrah. Za půl ho dorazili. Táta se na mě chtěl vrhnout, ale ředitelka mu v tom naštěstí zabránila. Všichni se na mě dívali jako na nebezpečnýho blázna, ale mě hřál v duši příjemný pocit dobře odvedené práce. Bylo mi jedno, co se mnou bude dál, já jsem nezklamal.