Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seAť žije svoboda!
07. 08. 2006
1
0
444
Autor
Petr Christov
Tímhle chci dokázat, že vůbec neexistuje svoboda tisku, i když se tvrdí opak
Uplynulo pár dní. Nový majitel se celkem zabydlel. Postupně si každého volal. Došla řada i na redaktora. Zaklepal. „Dále.“ Vešel. Šéf ho uvítal přívětivým úsměvem. „Dobrý den. Abych pravdu řekl, na vás jsem se celkem těšil. Slyšel jsem o vás jen samé dobré věci.“ Redaktor jenom přikývl. „No, musím si s vámi o něčem promluvit. Protože jste velmi nadaný, mám pro vás speciální úkol. Doposavad jste psal o soudních jednáních. Ode dneška budete psát o velkých společnostech, co provádějí za svinstva a o přečinech vlády a státních složek proti lidským právům.“ ‚Hlavně neříkej, že je to ta největší blbost, co jsi kdy slyšel.‘ „To je ale strašná blbost.“ Šéf se jenom usmál. „Já vím. Každopádně vám děkuji a doufám, že budete úspěšný.“ Redaktor se jenom zvedl se a odešel jako opařený.
Seděl u svého stolu. Nohy na stole a popíjel kafe. ‚Když chce sviňáctví velkých firem a vlád, tak mu něco seženem.‘ Zapnul internet a jako obvykle se zahloubal do své práce, že si ani nevšiml, že se redakce pomalu vyprazdňuje, že pomalu svítá, že pomalu lidi zase začínají chodit do práce. „Tys tu byl celou noc?“ „Co? Jo.“ „Blázne. Jdi už domů.“ „Počkej tohle musím dopsat.“ Okolo desáté nesl článek přímo majiteli. „Výborné. Tohle je na titulní stránku.“ ‚No, ještě abys mě za to seřval.‘ Druhý den vyšel v deníku na titulní stránce článek „Shell – pekelný oheň živený ropou“.
Ředitel české pobočky Shellu popíjel ráno kafe u svého stolu. Prohlížel noviny. Najednou uviděl něco, co ho donutilo vykulit oči a vyprsknout kafe. Telefonem zavolal svého asistenta. „Co to má znamenat? Dyť šéfredaktor je náš, ten by to tam nepustil.“ rozeřval se. „Taky nevím co to znamená. Kouknu se na to.“ Další den.
Redaktor psal tentokrát o McDonald’s. Psal o ničení pralesů, aby firma měla půdu pro dobytek. Psal o tom, že všechno kromě dopravních prostředků je všechno na jedno použití. Psal o tom, že takto se dá podnikat jenom než se vyčerpají všechny neobnovitelné zdroje. Když si ho přečetl majitel byl víc než spokojený. Když tenhle článek vyšel, byla to poslední kapka.
V kožených křeslech se sešli všichni význační muži obchodu a politiky. Ředitel Shellu předsedal tomuto tajnému zasedání. „Pánové, vítám vás na tomhle náhlém setkání. Než se dostaneme k ostatním bodům, musím si s vámi promluvit o deníku. Nechová se tak jak by měl.“ Ozvalo se souhlasné zamručení. Zástupce McDonaldu se přihlásil o slovo: „Proč se to tam takhle zbláznilo? Pokud vím, s těmahle novinama nikdy potíže nebyli.“ Předseda se obrátil na svého asistenta. „To je pravda, tyhle noviny nikdy potížistické nebyly, ale teď tu firmu koupil nový majitel. Nikdo neví, kde se vzal, odkuď přišel, ani kde nabral takové bohatství. Pozastavili jsme mu příjmy z inzerce, ale nepomohlo to. Varovali jsme ho, ale nelekl se. Deník teď funguje jenom z jeho zdrojů.“ „Díky. Máme co dělat s pěkným ptáčkem.“ „Tak ho někde v koutku pěkně odstřelíme.“ ozval se natěšeně premiér. „Ty bys taky furt někoho vraždil.“ ho setřel ředitel Národní banky. „Vod tebe to fakt sedí.“ Tentokrát to byl ministr financí. Vtom dostal ředitel Shellu dobrý nápad. Byl tím proslulý, že vždy dokázal vyřešit krizovou situaci. Proto byl také předsedou této skupiny. Obrátil se na svého zástupce: „O původu jeho peněz tedy nevíme nic?“
Příští ráno vypadalo v redakci jako obvykle. Nikdo nic netušil, nikdo nic neočekával. Najednou to přišlo. Před budovou zastavila dvě černá luxusní auta. Z každého vystoupili tři muži. Namířili si to rovnou k majiteli. S výbušným bouchnutím se zavřely dveře majitelovo kanceláře. Všichni překvapeně zírali. Dlouho byl klid. Pak vyšel majitel jenom s kabátem a pospíchal ven. Redaktor za ním vyběhl. „Co to má znamenat?“ „Je konec. Všechno mi sebrali. Redakci, dům, auto, všechno.“ „Co?“ „Doufal, že se tomu dokážu ubránit, ale arogance těch všech byrokratů je strašná.“ Majitel pořád viděl, že redaktor se něj nechápavě dívá. „Nasral jsem je. Našli mi ‚daňové úlevy‘. Je konec.“ „Ale… co… chcete dělat?“ Nevím, ale pracovalo se mi s vámi výborně.“ Otočil se a šel.
Redaktor se vrátil do redakce. Mezitím nový majitel pronášel řeč. ‚Jdi do prdele.‘ Šel na kafe. Jakmile dořečnil volal si všechny redaktory k sobě. Potom přišel na řadu i redaktor. Vešel, pomalu se posadil a zadíval se na nového majitele. „Á, na vás jsem se docela těšil. Jste velmi nadaný, i když abych řekl předchozím majitelem používaný na nesprávným místě. Budete zase dělat soudy. Rozumíte?“ „Ne.“ „Prosím?“ „Ne, soudy nebudu dělat ani nic jiného. Budu psát dál svoje články, který jsem psal než jste ho vyhodili. Budu je psát a uveřejňovat kdekoli to bude možný, aby se lidi dověděli, co jste za svině. Takže si polib prdel debile.“ Zvedl se a práskl za sebou dveřmi. ‚He he, to nebylo špatný.‘
Majitel seděl večer v parku. ‚Kdyby jen nebyla taková zima. Jsou to svině. Ale teď už je to jedno. Snad to redaktor zvládne. Snad. Jen kdyby nebyla taková zima.‘ pomyslel si než zavřel oči. Druhý den vyšlo snad ve všech novinách zpráva: Bývalý majitel novin umrzl v parku.
Redaktorovi se ale dařilo hodně špatně. I když napsal pár článků, nikde mu je nechtěli otisknout. Tak je chtěl aspoň zveřejnit na internetu, ale ani tam se mu to nepodařilo. Jeho stránky byly zablokovány a když je chtěl je uveřejnit jinde, tak tam mu je taky nepustili.
Redaktor kráčel k večeru domů. ‚Teď je to všechno v prdeli.‘ Nic dalšího ale vymyslet nestihl, protože ho dvě takový strašný korby zatáhli do uličky. „Jo, to je von. Tu máš sráči.“ Přiložil mu pistoli k hlavě. To bylo poslední co redaktor viděl.