Dopis lásce

"Odpustíte-li mi,čeho jsem se dopustil na vašem lidství, mažete i své vlastní viny." W.Shakespeare

Nebe, slyš slova má a pokud jsou pravdivá, proměn je ve štěstí. Pokud v nich vidíš záblesk falše, nechť se vše dobré, ve mně, ve zlo promění.

Žiji. Zřetelně cítím svůj tep, dech a pocit bytí. Existuji. Zřetelně cítím svou lásku, pokoru a pocit jsoucna. Žiji a existuji. Srdce tepe a miluje. Dýchám a poklekám. Jsem. To je neodlučitelné. Láska je stejná jako smrt. Nositeli jejich hodnot jsou ty samé atributy. Láska a smrt nás posunují na samé hranice vlastní existence, láska a smrt plodí nejhlubší moudrost plynoucí z opuštění vlastní existence, opuštění vnímání světa směřující jen k sobě samému, opuštění vlastního jsoucna a prožitek nevlastní perspektivy. Láska a smrt nás provázejí celý život. Mají mnoho forem. Pro každého znamenají něco jiného. Obojí budí pokoru i opovržení. Obojí budí pocit nicotnosti, neboť před láskou a smrtí je člověk človíčkem. Velmi závidím těm z vás, kteří mi o lásce povědí, že je nástrojem hormonů, biologického zajištění kopulace a tím i pojistkou přežití lidstva. Protože vám povím, že smrt je pouze selhání těla, konec činnosti mozku a vyčerpáním tělesných dispozic pro život na tomto světě. Vysvětlete ale tedy, proč nad smrtí lidi přemýšlejí, proč v každém budí nějaký pocit, nějaké obavy, nějaký pocit něčeho vše převyšujícího, proč vzbuzuje takový pocit tajemna a je nedílnou součástí lidských nadějí a protkaná celým životem. Teď by se asi hodilo, abych napsala, co je láska. Jenže to já vám nepovím. Mohu ale povědět, co je má láska.

Nebesa, otevřete své brány, ať má duše na lehký a osvobozený okamžik usedne k srdci toho, o jehož lásce chci hovořit. Dovol mi, ať se na chvíli dotknu toho, co potřebuji cítit, abych se slovy nepatrně přiblížila vyjádření své lásky. Propusť mě na chvíli z okovů slov a gest, na která je odporně odkázán projev mé bytosti.

Má láska je nad světem. Kéž bych dokázala říci, že má láska je stavem srdce, nebo že je stavem mozku, rozumu..čehokoli. Má láska není stavem. Má láska je hodnotou. Mírou veškerého mého žití. Někdy se stává něčím, co táhnu za sebou, někdy se stává tím, co mě vede kupředu, někdy se stává tím, k čemu promlouvám. Má láska je vším. Má láska je slitá do jediného symbolu, do jediného člověka. Je snad třeba jeho jméno?
Je to především pouto. Tam bych začala. Je to jak neviditelné lano mezi dvěma lidmi. Mezi námi. Vím, můžete se opustit, jeden z vás může přestat milovat. Ale to nic nemění. Láska je prostě ve své podobě lanem. A pokud ho ten jeden upustí, pak přichází prázdno, protože láska je lanem spojujícím dvě osobnosti, dvě bytosti, dva stavy existence v jedinou jednotku, v jediný, vyšší celek. Takže pokud jeden to lano upustí, to pouto zůstává, jen tomu druhému zmizí jeho polovina. Je to přesně polovina. Přesně v polovině momentů, když milujete, myslíte na toho druhého, ve druhé polovině na sebe. V ideálním případě přemýšlíte jako MY. Neustále. Provází to váš život, aniž byste si to plně uvědomovali. Znáte ten pocit, když si koupíte, dostanete nebo získáte nějakou novou věc, z které máte radost? Vidíte skvělý film, slyšíte dobrou písničku, prožijete zcela nový pocit nebo zážitek. Někdy, v tu chvíli, kdy tu věc držíte si přejete, aby to nadšení a pocit plnosti přinášela do vašeho života stále. Že si neustále chcete pamatovat tenhle prvotní moment. Jenže ten nový telefon, kterému jste první den leštili tlačítka už za půl roku házíte na postel, ta písnička, ze který jste měli takovou radost, když jste si jí po dlouhé době, co si jí zpíváte, stáhli vám už leze krkem. Zvyknete si. Ta věc pro vás ztratí hodnotu vzácnosti. Ale ne snad proto, že by ztrácela cenu. To jen naše nebohá mysl zapomíná a přizpůsobuje se. A vy za chvíli chcete víc. Chcete jinou písničku. Chcete jiný telefon. Chcete jiný pocit. Přistupujete snad k pocitu materiálně? Chyba.
Na nový telefon si totiž rychle zvyknete. Nová písnička se vám zase ohraje. Zamyslete se nad tím - proč? Nový pocit vám ale nenahradí ten starý. Ano, dá vám něco nového. Ale nikdy nenahradí ten starý pocit. Ty staré útržky. A to je moje láska. Moje láska je hodnota, kterou nestojí za to ztratit, protože neexistuje nic jiného, co by dokázalo naplnit její lačnost. Každý jiný prožitek, stav bytí a vědomí, pocit, je vedle ní malé titěrné děťátko. Má láska je mi synonymem naší existence. Dokud jí nežijeme, neznáme jak existujeme, že existujeme a proč. Ona dá smysl. Dá smysl každému dni, který byl a každému který bude. Ale hlavně dá smysl tomuto okamžiku. V lásce nelze promarnit jediný okamžik. Nerada bych, aby došlo k záměně slov láska a vztah. Ač tyto asociace nechápu, vím, že jsou přítomny ve většině lidí. Vztah je láska převedená do praktického života. Láska ale není věc praktická. Vztah může lásku rozvinout do nejkrásnějších podob, ale také jí může dusit. Vztah je něco, co dva lidi musejí budovat, protože cítí, že své lásce musejí dát formu. Dát jí domov. Jenže láska je věc okřídlená. Ona chce výšky. Nutí nás vytrhnout se ze zdejšího světa a budovat nový, lepší, svět dvou, svět lásky. Vybudovat útočiště. Láska ve vztahu je již limitována lidskými povahami, slovy, gesty, myšlenkami, projevy. Dopadá to různě..Což teď ale asi budí otázku, jak si teda tu lásku vlastně představuji.
Koluje každou nejniternější částí lidského bytí. Je přítomná v každém rozhodnutí, každé myšlence, středem světa, smyslem a důvodem všech věcí. On je vám důvodem ráno vstát a být lepší člověk než večer. Děláte to snad pro vztah? Nutí vás, nořit se do duše druhého člověka jen proto, abyste se vy cítili skuteční. Vše, co je spojené s láskou má nádech skutečnosti. Aniž bychom si to uvědomovali. Pak ho ztratíte, toho člověka, kterého milujete. Svět je jiný. Svět je cizí, chladný, plný cizích barev. Vy ho žijete, ale uvnitř sebe víte, že to je jen napůl. Že kdyby tu byl, vše by bylo úplné a celistvé. Nejde o to, aby tu fyzicky byl. Zvláštní, jaký pocit nepřítomnosti lásky budí slovo „sbohem“. Jak kdyby ten den měla láska zmizet. Co nám dává ten pocit?
Myslím, pokud se stane, že najednou se jeden ocitne sám s celým lanem, nikdy to láska ani nebyla. Byla to jen iluze, které ten druhý podlehl. Láska totiž navštěvuje vždy v páru. Pokud pár netvoří tak jde jen o pocity ošidné. Nedojde k propojení osobností, nedojde k naplnění existence, nedojde k lásce. Stává se ale, že se dva opustí a každý z nich drží polovinu toho lana. Vstupují mi slzy do očí při pomyšlení, že se ti dva opouštějí. Mají v rukou dar, klíč k otevření brány tohoto světa. Jedné z nich. A oni odcházejí. Stanou se otroky vůle, kterou jim velhal svět. Stanou se otroky svých povah, svých gest a slov. Duše je ale nad tím vším. Duše je to niterné, co se tak ošidně dere na svět pomocí těch nejsprostších prostředníků. Povah, gest a slov. Nemají ale tu vůli zabít lásku. Nic na světě nemá tu moc zabít lásku. Je jen věcí těch dvou, jestli spolu budou hledat společnou cestu, protože toto ucítí, mohou se ale také podřídit klamu, který jim rozestřel před očima všední život. Láska není věc všedního života. Prožíváme jej sice s vědomím lásky, ale ona je každý den jiná. Stačí mít jen otevřené oči.
Tak tohle je má láska. Já nevím, jaká je ta vaše. Já nevím, nakolik má slova dokázala formulovat nezformulovatelné. Těch slov je tolik a přitom jsou jen střípkem pocitu. Já ani nevím, nakolik lásce věříte vy, jaké má ve vašem životě místo. Myslím si ale, že všichni máme jedno společné. Tak jak spolu souvisejí láska a smrt. Všichni budeme nuceni si jednoho dne lásku uvědomit. I kdyby jen na okamžik před onou smrtí. Tam musíme vědět, že jsme žili pro ní. Že ona jediná na celém světě má tu moc, uchopit svou hodnotu právě v přítomnosti. Neumím to jinak uvést, ona zkrátka jediná propůjčuje přítomnosti smysl. Poznání pomine, materiální hodnoty se boří velmi snadno, zkušenosti budou překonány. Jen ta láska bude a bude skutečná.
To poslední bych ráda věnovala právě předmětu své lásky. Středu svého světa. Druhému konci svého lana. Klubíčko moje, udělali jsme jednu z těch nejhorších věcí, kterých se na lásce dopustit lze. Zkrátili jsme své lano natolik, že už mezi námi nezbyl prostor pro další poznání. Pro další věci, kterým by ta láska mohla dávat smysl. Tonuli jsme vedle sebe a nepoodstoupili. Nevím proč. Nemohli jsme si přece vzájemně stačit k životu. Proč jsme se stali obětmi předpokládaných nátlaků, očekávání. Vím ale, proč to naše projevy osobnosti změnilo natolik, že už jsme nedokázali hledět neustále do očí toho druhého. Protože jsme v nich nemohli vidět nic. Nemohli jsme v nich vidět sílu té lásky, která nás doprovází tam venku, protože jsme nežili venku. Žili jsme v bludném kruhu svých obětí. Brali jsme si vzájemně kyslík. Tak blízko jsme stáli. Ale přitom jsme byli stále dál a dál od sebe. Právě proto, protože ta láska už to asi tak dělá. Pokud cítí, že ji ti dva dusí, tak je donutí vzdálit se, aby ji neumačkali. Možná v životě směřuješ do jiných výšek než já. Ale tomu nevěřím. Ne snad proto, že bych nechtěla, ale nevěřím, že bych v Tvé duši našla něco tak cenného, jako jsem našla, kdybych neviděla budoucí cestu s Tebou. A navíc..vždyť Tvé výšky jsou mými výškami. Tvé sny leží ve mně, Tvá vůle je mou vůlí. Já nevím, netroufám si říct, zda-li se naše kroky ještě sejdou. Prohlédnutí zcela jistě dosáhneme, ale naše kroky a souznění jsou ve hvězdách. Nebo spíš..jsou v nás. Tak ráda bych řekla, ať té lásce uvěříš tak, jak jí věřím já, ať uvěříš naději, kterou mám tak, jak jsem já uvěřila té, kterou jsi dával Ty mě. Ale to nemůžu, a ani nechci chtít. Nenáleží mi teď poodkrývat Tvou dušičku. Ty musíš jít tam, kam Tě vedou Tvé kroky, musíš uvěřit tomu, v čem spatřuješ skutečnou cestu. A snad i cítíš, že jsem příliš mladý člověk, než abych učila Tvou duši a pak je ten pocit stále jen Tvůj a bude respektován, to Ti slibuji! Vím, že může přijít další láska. Ale také stejně tak vím, že už nebude takováhle. Jenže ta má se mi líbila. Líbila se mi proto, že jsem v ní našla vrcholy štěstí i bolesti. Tak jako v životě. Nehrála jen líbeznou hudbu, tak jako život nehraje. Učila mě být silnější než jsem byla, tolerantnější, než jsem byla, oddanější a pokornější, než jsem kdy byla, byla každý den novou výzvou. Byla cestou. Nebojím se samoty, v samotě nalézáme sami sebe, navíc má samota je sdílená v nehynoucí lásce, nebojím se ani toho, že srdce nepřebolí. Že si nezvyknu. Vím, že ano, že to je jen otázka času. Já ale nechci patřit jen tak k někomu. Já chci patřit k Tobě a nebo prostě jít svým životem sama (to nemůžu pochopitelně nikdy tvrdit, že to tak bude, to by bylo hloupý). Tobě jsem dala svojí duši. Celou a bez výhrady. A vím jedno. I kdybych někdy v budoucnu chtěla sebevíc, aby se mi to povedlo znovu, už se to nikdy nestane. Navždy zůstaneš člověkem, kterému jsem ukázala nejvíc. Mě se líbí místo vedle Tebe. A z mnoha důvodů. Proto, že jsi tak jiný než já, že se od Tebe budu mít neustále, co učit, protože, že jsi tak stejný jako já, že za povahami, slovy a gesty mě vždy pochopíš, protože pro mě neseš všechny nenahraditelné atributy života. Nad tím vším stojí mé jediné přání. Chci, abys byl šťastný. Nebudu tvrdit, že bych si nepřála, aby to nebylo po mém boku, ale přeji si, abys byl šťastný. A já, já vím, že mnoho, mnoho let se ve svých myšlenkách budu vracet k Tobě, jako ke svému princi na bílém koni, který pohladí mojí zraněnou dušičku a přivine mě na chvíli pod křídla, abych zase mohla vyjít ven a být silná. Děkuji Ti, že jsi mi ukázal, že přesně tohle potřebuji. Samostatnost v běžném životě a klubíčko štěstí voňavý v lásce. Děkuji, že jsi mě miloval.

Možná si lásku příliš idealizuji. Možná jí přisuzuji něco, co jí vůbec nepatří. Možná. Jenže tady nejde o to, jaká je láska. Ta má tolik podob, kolik vás je lidí. Jde o to, jaká je má láska. To je lásce to nejkouzelnější, co jsem si já uvědomila až teď, každý milujeme jinak a někdy setrváváme v té mýlce, že pokud nás někdo miluje, miluje nás stejně jako my jeho. Tak to není. Nejde o to, čí láska je skutečnější a hlubší. Každá je jiná. Možná jste v tom střípky té své našli, možná vám přejíždí lehký úsměv po tváři. To nevím. Ale tuhle lásku si nesu já. Ona mě učí si uvědomovat, že nejsem, nikdy jsem nebyla a nebudu nezkrotitelným živlem, že nejsem stvořená pro bludné tápání všedností světa, že nejsem nespoutaná, tvrdá jak kámen a neporazitelná. Nutí mě si uvědomit, že jsem především člověk plný snových obrazů, pokory a oddanosti, kterou v sobě nezabiji, nutí mě si uvědomit, že jsem byla poražena a spoutána. Láskou. Že nemůžu jinak, než své srdce nést na dlani. Nejsem jiná a jiná nikdy nebudu, vždy budu trochu naivní, trochu ustrašená, trochu lehkomyslná a trochu vztahovačná. Vždy mě bude zraňovat svět okolo a já se budu potřebovat k někomu schoulit, vždy budu plná údivu a nadšení z tohoto světa. A nikdy neztratím víru. Ta totiž vždy v mém životě konala zázraky.

Pokud to bylo dočteno až do konce, velmi si toho vážím. Svým úsměvem mě čistíš a pokud mi odpustíš mé provinění na Tvém lidství, mažeš i své viny. Nikdo nejsme bez viny..

---