Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pro mámu

08. 08. 2006
3
0
458
Autor
Majdiik

jak jsem se s její smrtí vyrovnávala já..

Čekám na rozhřešení. Čekám na rozsudek, který mi už nikdo nedá. Čekám na člověka, který přistoupí a bude mi umět říct, že jsem nezradila…
Dodnes tam sedím jako šestnáctiletá holka na schodech a doufám, že se svět zbláznil. Hledám očima nebe a doufám, že pod sebou cítím zem. Najednou celý vesmír, každou nitku, zavalí nesnesitelná tíha bolesti, která tlačí srdce a hlavu v touze pochopit…zvrátit. Stále tam sedím na trávě a připouštím, že život jde dál a nikdo se nad malou bolavou dušičkou neskloní. Tehdy naposledy byla máma tak blízko. Kéž bych věděla, že je to naposledy. Ležela o pár metrů dál, nedýchala, jen umírala..i ve mně. Není pravdou, že každý v našem srdci zůstane. Vzpomínky blednou a šediví. Každý jejich příchod smáčí moře slz. Znovu ráno vstávám z postele s nechutí vlastního bytí. Hodiny zírám do stropu s myšlenkou na důvod. Znovu nechci vstát z postele, otevřít oči. Znovu procházím kolem desítek očí ve kterých vidím strach. Znovu běžím po louce a volám na ní. Naposledy se dožaduji důvodu..naposledy hledím do nebe a snažím se pochopit…
Anděl v bílých šatech, taková, jakou jsem jí viděla naposledy, nikdy nezmizí. A bude tu celý život. Při mé maturitě, při mé svatbě…při mé smrti. Každý vlas, každá část kůže, každé slovo ztratí lesk života a stane se modlou. Jediným přáním, jediným důvodem. Odejde někdo, kdo nás zná lépe než my sami sebe, někdo, kdo nás nikdy nezavrhne, nikdy neodsoudí, kdo nad námi nikdy nezlomí hůl. Dny se zase mění v cestu blátem, každý krok životem je smáčen potem, protože je těžké jít dál, když člověk jít dál odmítá. Je čas vrátit se na začátek. Přestat se bát a ptát. Jediná odpověď je mlčení. Je čas sklopit oči před lidmi, kteří vyslovují, že je čas jít dál. Ale co když se v ten okamžik zastavil celý život? Co když je to stav, kdy je každý šťastný okamžik vykoupen bolestí. Co když nejde spát, nejde zavřít oči, nejde vypudit její obraz z mysli? Kdo má tu moc vyprostit duši, která drží sama sebe v zajetí? Dodnes cítím ty ruce na mé tváři, které stírají slzy, dodnes držím svou vlastní dlaň tak pevně, jako bych právě v ní držela máminu duši. Dodnes zvedám ruce ke každému náručí, ve kterém hledám útěchu a dodnes zhluboka polykám slzy a mlčím. Sleduji lidi a jejich oči, hledám ten svůj maják. Dodnes ráno vstávám a ptám se, jak poznám konec. Není hezkých a špatných dnů. Je jen dnů, kdy maska sedí lépe nebo hůř.
Dodnes v sobě obhajuji svou bolest a hledám advokáta, který obhájí mé právo ji cítit, nacházím však jen soudce. Dodnes dopadám na tvrdou zem a smáčím ji slzami, dodnes běžím pryč a snažím se utéct před vlastním osudem. Dodnes zkouším poskládat kousky sama sebe, postavil kolem sebe hradby a zase věřit lidem…


Zuzulinka
09. 08. 2006
Dát tip
na některé ztráty se nedá zapomenout*

Sarrah
09. 08. 2006
Dát tip
Krásně napsané...plné citu a lásky...skláním se***

Majdiik
09. 08. 2006
Dát tip
ano, pořád, snad kvůli tomu jsem sem vstoupila..protože dnes jsou to 3 roky. Děkuji za přečtění

cherubinka
09. 08. 2006
Dát tip
pořád to bolí

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru