Osudové setkání

Příběh Karin, kterou už nebavily stereotypy života a rozhodla se, že ve vypujčeném letadle odletí do Afriky poznat souznění tamnějšího života. Letadlu se ale porouchá motor a zůstává sama na opuštěné poušti. Osudovým setkáním se pro ni stane seznámení s mystickým Jassiem, který se u ní náhle objeví...

   Je nesnesitelné horsko. Všude kolem mne jen pustá poušť a spousta písku – zlatavého, třpytivého, ale neuvěřitelně horkého. Cítím, jak drobné kamínky štěrku propalují mou kůži. Nemám sílu se hýbat, nemám sílu vůbec nic dělat. Občas na mne dýchne jemný teplý vítr, jen doplňující atmosféru této zoufale beznadějné chvíle. Jak bych si přála odletět zpět, domů, či někam, kde pocítím, že chlad, vládnoucí v onen moment, je nezbytný a osvobozující.

     Ještě včera bylo vše jinak. Právě včera jsem se doma připravovala na odlet, který měl být zpestřením mého už tak stereotypního života. Let nad africkou Saharou, fotografie divokých zvířat, empatický pocit souznění tamějšího života – takový měl být tento výlet. Ale vše je jinak. Mému letadlu se porouchal motor, musela jsem nouzově přistát, a nevěřím, že opět vzlétnu. Letadlo je příliš poškozené, než abych jej dostala do vzduchu. Nezbývá mi než čekat a doufat. To čekání mě propaluje, jak paprsky poledního slunce.

   Ze všech posledních sil se dobelhám do vraku a napiji se vody, která i v termosce dokázala zteplat. Ta trocha vody a jídla, které tady mám, mi vydrží maximálně na čtyři dny, ale pak? Co bude pak? Umřu žízní, nebo se dokáži zachránit? Je těžké stát před svým osudem a nevědět, jak se mnou naloží. V takových chvílích člověku proběhne hlavou spousta myšlenek… Žila jsem dobře? Zasloužím si vůbec v tak mladém věku zemřít? Nebo zasloužím si snad ještě žít? Je to beznadějné – být v situaci, kde ti pomůže jen zázrak, být v agónickém stavu letargie, že myslíš na nejhorší. Z myšlenek mě vyruší zvláštní, velmi sympatický hlas…

„Jsi smutná…“

   Vyděsím se. Opravdu jsem tady nikoho nečekala. Překvapeně otevřu oči.

„Co tady děláš?“ zeptám se

„Proč jsi smutná? Ublížil ti někdo?“ stále si ta neznámá bytost říká své.

„Jak ses sem dostal? Co tady děláš? Kdo jsi?“ vyptávám se

    Přijde ke mně. Až teď si všimnu, jak vypadá. Nevím proč, ale když cítím jeho přítomnost, je to jiné. Zvláštní, prostě tak… jakoby nabité pozitivní energií. Mám  sílu se postavit. Zadívám se mu do očí. Jsou nádherné, hnědé a hluboké. Připadá mi, že není odtud, ale je to tak bizarní. Objeví se z ničeho nic, uprostřed pouště, a nevypadá jako poustevník v beznaději.

„Bolí tě noha…“ odvětí, aniž by odpověděl na jednu z mých otázek

„Jo, trošku…, jak to víš?“

„Vím, co cítíš, máš to napsáno v očích…“ řekne mystickým hlasem

„Jak se jmenuješ?“

„Jessie“ řekne přímo, aniž by se mi přestal dívat do očí, „ty jsi Karin…“

„Jak to víš?“ zeptám se opět

„Vím, kdo jsi, máš to napsáno v očích…“ zopakuje

„Tak toho musíš vědět hodně…“

„Vím to, co potřebuji vědět… A taky vím, že jsi smutná. Ublížil ti někdo?“ zeptá se přijemnou starostlivostí.

„Ne, možná tak sama sobě, ale nevidíš, co se děje? Jsem na opuštěné poušti. Mé letadlo je porouchané, a nemohu se dostat domů. Nemám moc vody, ani jídla, a nevím, jak dlouho tady vydržím… Je to dobrý důvod být smutná?“

   Oči se mi zarosí slzami a postavím se na místo, kde letadlo vrhá stín.

„Promiň…, nechtěl jsem se tě dotknout. Nevím, jak to tady u vás chodí. Tam, odkud pocházím já, není nikdo smutný…“ řekne a naplní se má domněnka, že Jessie není odtud.

„A kde je tvůj domov?“ zeptám se opatrně

   Podívá se na nebe

„Daleko…,“

„Co děláš tady?“

„Prozkoumávám světy – je to mé poslání. Tato planeta je velice zvláštní. Jen písek, horko a hadi. To celý tenhle svět vypadá takto?“

„Ne, je to jen jeden z pěti kontinentů, a tady je jen poušť. Máme různé místa, s různými podmínkami…Ještě jsi nikoho z lidí neviděl?“

„Ne, jen tebe…Jsi zvláštní. Moc smutná, ale máš obrovské množství síly.“ Usměje se na mne.

   Jessieho neznám ani tři hodiny, ale mám pocit, jako bych jej znala celý život. Je mi s ním velmi dobře a cítím, jak mé tělo sílí jen, když se na mne podívá. Má tmavě hnědé vlasy, které mu někdy padají do očí. Je roztomilé, když mu nějaký pramínek spadne do oka a on si ho rukou odhrne z čela. Má nádherný hlas. Mluví velmi čistě, opatrně a pomalu, a cítím, jak mi každý jeho tón zvoní v uších jako zvonkohra, které pomáhá vítr, aby se rozzvonila. A jeho pohled…Když se na mne podívá svýma hnědýma očima, topím se v nich, a netoužím po záchraně. Jediné, co si v tu chvíli přeji je, abych se v nich mohla nadobro utopit. Jeho pohled je naléhavý, ale upřímný, skromný a toužebný…

„Řekni mi, Jessie, po čem opravdu toužíš?...“ zeptám se

   Má otázka ho zaskočila.

„Na to se mě nikdy nikdo nezeptal…“

„Po čem toužíš?“

„Jediné, po čem toužím je svoboda. Čistá svoboda...Ale není důležité, po čem toužíš, ale jestli to dokážeš vykonat…Slovo jen říká, co by mohlo být, ale čin koná, i když se ti to nepodaří, víš, že jsi to aspoň zkusila. Neslibuj, konej, nepřej si, konej, netouži, ale konej…“

„A ty konáš?“

„Ne, bohužel... Nebudu tady už dlouho, nestihnu konat…“

   Jeho poslední věta mě vyděsila. Nebudu se ale ptát. Vím, že není jeho stylem odpovídat na otázky.

„Za chvíli bude tma…“ otočí stránku Jassie

„Tma? Nevypadá, že by měla přijít tma…“

   A hned, jak to dořeknu, Slunce zapadne a trochu se ochladí.

„Jak jsi to…“

„Slunce tady zapadá velmi rychle. Za chvíli se objeví hvězdy.“

„Jak dlouho jsi už tady?“ zeptám se

„…Dlouho…“ odpoví jen.

   Setmělo se celkem rychle a za několik málo minut se na nebi objeví první hvězdy. Za pár hodin bylo nebe hvězdami doslova poseté.

„Tam někde bydlíš…“ řekla jsem Jassiemu.

„Vidět…, neznamená věřit…“ řekne

„To nechápu“

„Můj svět sice odtud může jít vidět, ale díky její obrovské vzdálenosti od Země nemůžeš vědět, jestli ještě existuje… Kdyby má planeta byla teď někdy zničena, na Zemi bych to zjistil až za několik milionů let, než by sem její svit z termonukleární reakce dopadl…“ řekne smutně a přidá: „Pro to není jisté, že se vrátím…“

„Termonukleární reakce? Tvůj domov je hvězda?“ zeptám se překvapeně

„Ano, jmenuje se Sirius“ řekne.

   Vidím jeho smutný pohled, který říká, že vše je u konce, že není šance vyhrát.

„Jassie, co se s tebou děje?“

„Má hvězda… má hvězda je odsouzena k zániku, už se nevrátím…“ odvětí a přidá: „Prosím, nechci o tom mluvit…“ řekne smutně

   Z ničeho nic mi těžknou víčka a já pomalu usínám.

Ráno opět cítím neúměrnou sílu paprsků slunce. Prudce vstanu a zavolám:

„Jessie?“

„Ano? Jsem tady u tebe. Nevěděl jsem, že vy lidé potřebujete tolik spánku.

„Jak dlouho jsem spala? Několik hodin?“

   Jessie se usměje:

„Ne, je to týden…“ posadí se ke mě a pohladí mne něžně po vlasech. Nejprve mě to vyděsí, ale po chvíli pocítím euforický pocit štěstí.

„Týden? To není možné! Vždyť před několika hodinami jsme se bavili o tvém domově.“

„Ne, seděl jsem u tebe celou dobu, sedmkrát jsem viděl východ a západ slunce.

   Není mi dobře, začínám pociťovat zvláštní, divný, až bizarní pocit. Týden jsem bez jídla a bez vody, a žiji – stále žiji.

   Když jsem s Jessiem netrpím pocitem nostalgie, který jsem měla předtím. Jako bych se s smiřovala s mým údělem a jen si užívala přítomnost velice zvláštního člověka, ke kterému si začínám vytvářet nádherný vztah. Ale co je to za pocit? Přátelství? V téhle situaci, a v téhle chvíli s člověkem z jiné galaxie? Ne. Láska? Nezamilovávám se na první pohled, i když mě Jessie velice přitahuje.

   Ty chvíle, kdy jsme spolu v bezprostřední blízkosti a já cítím jeho dech na svém těle. Nedovolí si udělat více. To mne na něm přitahuje nejvíc. Nebojím se proto být s ním tak blízko, protože  nedojde dále než k pohlazení po tváři.

„Jessie? Víš, co je to láska? Být zamilován? Cítit příjemný opojný pocit, když jsi s někým na kom ti záleží, a máš ho rád?“

„Nevím, co je láska. U nás na Siriu nic takového není, ale jestli cítím příjemný opojný pocit, když jsem s někým? Ano… Na Siriu jsem poznal jednu dívku, myslím, že jsem se do ní, jak říkáte vy, zamiloval. Ale musela odejít, protože jsem s ní nesměl být. Bylo to moc bolestivé. Nevěděl jsem, co se se mnou děje. Ale už je to dávno, moc dávno…“

„To je velice smutný příběh…“ řeknu jen tohle, protože se na víc nezmůžu.

„…Zabili mi jí. Tím, že jsem byl s ní, jsem porušil pravomoce a oni, aby potrestali mně, zabili jí, protože věděli, že mi nejvíce ublíží tím, když ublíží někomu, kdo je mi tak blízko. To já mohl za její smrt, to já ji zabil…“ pokračoval Jessie a kapičky slané vody, které se mi pomalu vytvářely v očích to nevydržely, a jedna po druhé mne na krátký čas pohladila po tváři.

„Proč jen mi je s tebou tak krásně…, proč jen nepociťuji touhu navrátit se domů, proč nepotřebuji jíst a pít, když jsem s tebou…,“ zeptám se zoufale

„…Proto…“ a dotkne se dlaní mého čela. V ten moment cítím obrovské množství energie, která se dodává do mého těla. Jako bych nasávala sílu, kterou jsem ztratila. Před očima vidím bílé světlo a každou minutou jsem silnější a silnější…

„Můj bože…, jak to děláš?“

„Dokáži to. Proto nemusíš ani jíst, ani pít, neboť ti dávám svou energii. Nechci, abys byla smutná…, abys trpěla…“

„Ale za to musíš trpět ty, dáváš mi svou sílu, a tobě musí chybět…“ řeknu smutně.

   Vždy, když se ráno probouzím, jsem plná energie, jsem šťastná a nepotřebuji ani jíst, ani pít. Ale Jessiemu je čím dál tím hůře. Říkala jsem, že nechci, aby kvůli mně trpěl, že nechci, aby mi dával tu sílu, ale neubráním se tomu. Vždy večer, když jdu spát provede přenos. Nechá mě moc dlouho spát, abych sílu vstřebala. Celou dobu sedí u mne a vypráví mi o životě na Siriu. Podle toho se mi zdají sny a já znám Jessieho do poslední jeho buňky.

   Jedné noci, kdy byl Jessie opravdu slabý, mi řekl, že musíme jít na jedno místo, které je vzdálené 2 míle. Neptala jsem se ho, jen jsem šla s ním. Cesta byla nádherná. Měsíc v úplňku ozařoval písek, a dával mu barvu zlatavého medu. Vál teplý čerstvý větřík a pod nohami se nám deformovali zrnka písku. Celou cestu nikdo neřekl ani slovo. Jen jsme šli a užívali si to.

„Tady…“ řekl Jessie a posadil se. Byl úplně bledý a rty se mu chvěly. Bylo vidět, že ztrácí svou sílu. Sedla jsem si k němu a nechala ho, ať se o mně opře. Opíral se o mé rameno a moc těžce dýchal.

„Tady… bylo místo, kde jsem před třemi lety přistál. Přesně na tomhle místě jsem se objevil, abych poznal další svět. Tajně jsem doufal, že to bude svět, kde bych mohl strávit zbytek života. Ale v tomhle světě jsem poznal jen tebe. Nelituji toho, nelituji ničeho, co jsem udělal. S tebou jsem prožil nejkrásnější chvíle svého života. A za to jsem musel zaplatit. A jsem rád, že jsi to byla zrovna ty, díky komu jsem pochopil,  co je to láska, a nikdo mi tě pro to, co k tobě cítím, nezabije.

   Sundala jsem mu šátek, který měl vždycky uvázaný okolo krku, a spánky mu smočila trochou vody, kterou jsme s sebou vzali. Neodvažovala jsem se ho na nic ptát. Cítila jsem jeho srdce tlouci jako srdíčko postřeleného, umírajícího ptáčka.

„Karin…miluji tě…“ řekne a opatrně se ke mně nakloní. Ještě zaváhá, ale pak zavře oči a jemně se dotkne mých rtů. Je to neuvěřitelně jiskřivé, a vroucné. Po chvíli cítím, jak se jeho dech zpomaluje až se úplně zastaví. Jessie mi umřel v náručí, umřel mi v polibku. Polije mne studený pot a začnu se chvět. Cítím hořkost po celém těle a bezbřehý pocit nostalgie, který se mění do ztráty naděje a neúměrné touhy. Umírám. Srdce mi bije nepravidelně. Všechna interní energie se ztrácí. Jako by ji Měsíc ze mě vysával. Slábnu, a všechny končetiny mi chabnou. Vnímám, ale nemůžu se hýbat. Brzy, snad brzy nastane den osvobození od tohohle utrpení. Zemřu v lásce k bytosti z jiné planety v poušti, kde jsem strávila, ač je to nemožné, 3 měsíce bez vody a jídla.

   Že to není normální? – Ale já přece nejsem normální…

 

  

 

---