Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Tento mírně chaotický příběh vypráví o mladém mírně chaotickém goblinovi, který teprve poznává drsnou stránku života.
První část poukazuje na to, jak goblinovo putování vlastně začalo.
Nažloutlé listí v korunách stromů zašustilo a na zem pokrytou značnou vrstvou opadaných lístků dopadla sprška vody pochytaná po častých deštích. Typický podzim. Kouzelný to čas, kdy skupinky lip, bříz, javorů a jiných listnáčů odhalují svá pravá bohatství. Konečně odhalují oku lahodící zlatou barvu občas i smíšenou s temně rudou, ještě nádhernější. A právě po dešti… po dešti kdy se všechna ta krása matně leskne, musí být přeci radostí si vyrazit na procházku právě takovými lesy.
On si to nemyslel. Pitomej podzim a pitomá voda! Pomyslel si a s nechutí procházel po mokrém koberci žlutě laděného listí. „On“, je goblinem. Asi sto třicet coulů vysoký zelený mužíček s dlouhými havraními vlasy stáhnutými z čela primitivní čelenkou. Jeho oči jsou temně hnědé, takřka černé, avšak hnědá je stále po delším zkoumání zřetelná. Zuby nejsou kupodivu zažlouté a zkažené, ale poměrně bílé. Možná je to následkem žvýkání nějakých listů, které občas trhá. Nikomu neříká co jsou zač, stačí mu, když oslňuje on sám. Oblečen je do jakéhosi pytlovinového přehozu a kalhot z podobného materiálu. Doba je zlá. Po levé straně boku se nedá přehlédnout nepříliš kvalitně vyhlížející dýka v nepříliš kvalitně vyhlížející pochvě. Po pravé má připásanou jakousi mini-torničku, kam schovává vše potřebné –své podivuhodné listy a pár dalších drobností, jako pár drobáků v jejich měně. Chodí naboso. Jeho chodidla již něco vydrží, proto nepotřebuje opánky nebo podobné zbytečnosti.
Něco tiše zaklel, neboť vítr opět shodil z listoví další kapky vody. Když se to opakovalo minimálně po páté v několika málo minutách zastavil se a pohlédl k nebi krytému větvemi stromů.
„K čertu s podzimem!“ Zařval z plných plic, až vyplašení ptáci vzlétli z větví a obdařili ho tak další sprškou vody. „To mi děláš naschvál, ty zrůda jedna božská!“ Zahulákal již o něco tišeji, neboť přeci jenom v něm přebývala část pověrčivosti a víry v bohy.
Svěsil hlavu a vydal se opět na cestu. Vlastně ani netušil kam jde nebo kam má jít. Prostě šel. Jeho rodnou vesnici vypálili a ti co přežili se rozutekli různými směry… goblini nikdy neměli příliš smysl pro smečku… takže neměl kam jít, neměl co dělat. Žil z toho co nasbíral a co ulovil. Nebylo toho mnoho a za časů kdy žil ještě ve vesnici toho snědl mnoho, ale přizpůsobil se, neboť si pamatoval slova svého mírně na duši pomateného tatíka: Kdo se nepřizpůsobí, chlapče, natáhne brka. Sic ho nikdy nebral vážně ale tuhle radu si k srdci vzal. Vlastně teprve nedávno. Poté co vypálili jeho rodnou vesnici. Naneštěstí goblini nemají příliš rádi společnost jiných ras, či jiných kmenů a tak již pár dní putoval zcela necivilizovanou krajinou. Pitomou podzimní krajinou. Opravil se v duchu. Snažil se držet směr podle slunce. Chtěl jít na západ, ale nějak mu to protože občas zjišťoval, že vycházející slunce má přímo před nosem. Sváděl to na to, že slunce poctivě neobíhá celou zemskou placku, ale vždy jen zaleze za její okraj, kde počká a opět vyleze, takže si tak zkrátí polovinu cesty. Nedá se říct, zda takto někdy někam dorazí, ale nedokáže si přiznat chybu. Zakázal mu to jeho na duši pomatený tatík. Možná ani nikam nechtěl dorazit. Možná mu bloudění neznámým krajem vyhovovalo. Konečně se totiž zbavil nesnesitelných rad jeho na duši pomateného tatíka. Někteří mu říkali šaman. Jen proto že po nocích křepčil kolem ohně zmalován bahnem a barvami a něco nesrozumitelného hulákal. Občas se střískal tak, že i blouznil. Často mluvil o konci světa který přinese bílý nosorožec. Zaprvé nechápal kdo nebo co to nosorožec je, za druhé pochyboval, že by se zrovna jeho tatíkovi snažil někdo něco takového nakukat. Pohroužil se do jiné části svých vzpomínek. Začal uvažovat, kdo vypálil jejich vesnici, když široko daleko jiná civilizace není. Vše proběhlo rychle a ve zmatku. Okolí bylo osvětleno jen plápolajícími ohni ze střech domů a tak často vznikaly roztodivné stíny připomínající bytosti. Některé z těch stínů ovšem měli meč, či podobný kus železa a pobíjeli jeho krajany. Než si někdo stačil tyto útočníky prohlédnout, byli opět skryti za neprostupnou černí tmy. On byl jeden z těch, kteří mysleli trochu rychleji. Nepokoušel se zjišťovat kdo za útoky stojí, ale prostě utekl. Pryč od té zkázy. Pryč od na duši pomateného tatíka, kterému se říkalo šaman. Možná by ho mělo mrzet, že tam někde v ohni nechal svou pravou lásku, ale k čemu mu bude její život, pokud on sám zemře? To je přeci jasné. Proto raději zachránil život svůj… může si přeci jenom najít kdykoli lásku jinou. A třeba i větší.
Ze vzpomínek ho vytrhl opět vítr shazující z korun stromů vodu. Zdálo se mu, že voda zachycená v listí je snad nevyčerpatelná. Možná měl brát vážně fakt, že jeho milá proklela k věčné smůle když ji v nebezpečí opouštěl. Možná měl brát vážně fakt, že ho podobně proklínal i jeho otec. Každopádně to už nevrátí. Už je to jedno. Už je to za mnou. Uklidňoval se v duchu. Poté co ukončil nostalgické vzpomínání, rozhodl se naopak plánovat do budoucna. Příliš věcí ho nenapadlo. S jistotou však věděl, že časem by ho tohle putování mohlo maličko omrzet a tak by se mohl dát spíše na putování po nějakých vesnicích, ovšem, což ho také napadlo, pokud na celém světě už neexistuje jen jeho rasa. Jak jeho na duši pomatený tatík říkal, kdysi přišla skupinka bláznů, goblini, lidé, trpaslíci a snad elfové? Tyto rasy se rozutekli a začaly se vyvíjet. Jak, to mu nikdo neráčil říct. Každopádně jak dopadli goblini viděl… na slovo poslouchající fanatici jeho tatíka. A vzpomínky už jsou zase tady. Není tak jednoduché se jich zbavit.
Za krk mu spadla další vlna vody. Tentokrát ne shozená větrem. Začalo pršet. Goblin opět zaklel něco o štěstí a bozích a přidal do kroku. Ani netušil proč. Možná doufal že rychlejším krokem dešti snad uteče.
Pár dní se počasí neměnilo. Takřka v kuse pršelo. A když nepršelo, tak aspoň foukal ledový vítr, naštěstí alespoň zčásti krytý kmeny stromů. A větvemi shazujícími vodu. Goblin na tom byl s jídlem stále hůře. Dýkou příliš tvorů neulovíte a on s dýkou v boji zacházet neuměl. Tato zbraň mu pouze dodávala jakýsi pocit falešného bezpečí. Když jednoho dne ulovil skoro čirou náhodou zajíce… zajíc byl trochu chromý, ale namlouval si, že ho takto zranil vrženou dýkou… uvědomil si, že stejně nemá oheň a syrové maso je podle jeho máti moc zlé a špatné. Pokrčil rameny, začal nešetrně odřezávat kožich a pustil se do masa. Hlavně že je něco. Mumlal si v duchu. Ještě toho samého dne dorazil ke skalám. K vysokým neprostupným skalám, po kterých se mu nechtělo ani trochu šplhat. Vydal se po jejich obvodu a to se mu nakonec vyplatilo, neboť našel jakousi jeskyni… lépe řečeno, díru ve skále. Déšť už mu lezl pořádně na nervy, takže neváhal vstoupit dovnitř. Do tmy. Do neznáma. Nezastavoval se. Šel stále dál. Nutila ho k tomu přílišná zvědavost. Ticho tohoto místa narušovalo jen pravidelné kapání vody. Zřejmě v některých místech strop jeskyně prosakoval, či voda stékala nějakou dírou ve stropu. Poměrně ho to deprimovalo neboť šel mírně přikrčen s dýkou v pravé napřažené ruce, tak jak to viděl u bojovníků jeho vesnice. Našlapuje pomalu a opatrně, snažíc se prohlédnout tmu. Levou rukou se stále drží levé stěny jeskyně, či spíše podzemní chodby. Cítí svůj dech. Slyší své srdce. A stále pomaleji postupuje dopředu. Světlo od vchodu již neviděl. Dostal se za několik zákrutů a tak se ponořil do naprosté tmy. A strachu. Pomalu kráčel dál a dál. Zvědavost je přeci jenom mocnější než strach. Překvapilo ho světlo vycházející zpoza rohu. Třepotající se oranžové světlo, malující na stěnu chodby nejrůznější stínové obrazce. Tiché praskání dřeva ho ujistilo v názoru, že to může být jedině oheň ohniště. Opatrně se přiblížil k rohu a vykoukl směrem k místu kde by se měl zdroj světla nacházet. Zprvu byl oslněn a tak v duchu zaklel, avšak rozpoznal tři postavy sedící kolem ohně a tiše rozmlouvající. Goblin sebou trhl a rychle se schoval zpět za roh. Jsou to goblini? Přemítal zběsile pln strachu. Nebo něco jiného? Můžu přece ještě odejít, nevědí o mě, nemám se čeho bát. Uvažoval dále. Půjdu za nimi. Nemají důvod mi přece ubližovat. Nemají motiv. Nic nemám. Nic nechci. Opatrně opět vykoukl zpoza rohu a když e ujistil, že o něm stále nevědí, pomalu se k nim vydal. Jeden z nich ho zahlédl. Něco zaklel. Mluvil stejným jazykem jako goblin, ale rozhodně to goblin nebyl. Druzí dva otočili své pohledy směrem k němu a také zakleli. Ten co byl nejblíže sáhl po dlouhém klacku a rychle vykročil ke goblinovi. Nenapadlo ho, že by měl utéct. Byl naprosto ztuhlý strachy. Rána do hlavy ho složila k zemi. Druhá, něčím o poznání tvrdším ho omráčila. Goblin ještě stihl zamumlat něco o přizpůsobení se, ale poté již ze sebe nedostal nic. Ani se nic nedostalo k němu.
Písmák