Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBotwe
26. 08. 2006
0
0
710
Autor
D.E.
Dan Botwe si dny spočítal dobře. Čtyři týdny mu zbývají a už je na břehu Středozemního moře. Když bude mít štěstí, ujede delší část cesty stopem. Ušetří mnohem víc z peněz za velblouda, kterého už si jeden křivozubý Maročan odvedl a za Danovy sošky, které se tady přece jen prodávaly lépe, než v jeho rodné Telenii. On jediný, z celého Kpetoe se na tuto cestu po sbírce a losování mohl vydat, byl to sen všech a on, vyvolený jim to všechno bude vyprávět.
Nakonec zamítl nákladnou a dlouhou cestu lodí z Accry, do které to bylo beztak 600 kilometrů. Těžko by mohl provézt takové množství krásných řezbářských kousků, aniž by musel platit vysoké clo. Mohl za ně dostat dost na to, aby to dostatečně pomohlo celému Kpetoe, trpícímu nedostatkem financí na potraviny a lékařskou pomoc, bez elektřiny a jakéhokoli dopravního spojení. Proto se rozhodl pro obtížnější cestu, sahelem a písky Sahary. Se svým obrovským nákladem a bongem naplněným ebenem, kterého měl i plný batoh se vydal na sever. Na to, aby ho každou chvíli někdo přiblížil nějakým dopravním prostředkem k vytouženému cíli, měl argument v tomto kraji pádnější než jinde, peníze. V Mali se pak po koupi velblouda a zaplacení poplatku za doprovod, přidal ke karavaně, stejné jako ty, které už v pradávných časech křižovaly toto ohromné vyprahlé moře bez vody.
Kolín nad Rýnem, to vytoužené město, mu připadalo krásnější, než jak si je představoval ve svých nejfantastičtějších snech. Viděl sice Barcelonu, s Chrámem Sagrada Familia, zahlédl špičku Eiffelovy věže v Paříži, kam ho cesta malou oklikou zavedla, ale přesto byl Kolín něčím výjimečný. Byl to cíl jeho cesty. Z Casablanky, kde jsme ho v prvním odstavci opustili, přes Tanger, Gibraltarský průliv, Pyrenejský poloostrov...
Když vystoupil z auta, jehož majitel ho ochotně svezl už z Charleroi, pršelo. Dešťové kapky však těžko mohly smýt úsměv z jeho tváře. Byl šťastný. Posledních osm dní zbývalo do dne D, kdy se rozhodne o tom, zda jeho mise bude úspěšná. Ale to už nebude záležet na něm. Spočítal si, kolik nebude potřebovat na letenku domů, na jídlo a ubytování, po tom, co prodá všechno, co mu zbylo. Už měl jen posledních pár sošek, které ukryl na dně svého batohu, po tom, co při cestě Evropou volné místo doplnil moderním stanem, spacím pytlem, vypuštěným míčem a pumpičkou a dárky pro všechny z Kpetoe, kteří mu umožnili dostat se až sem. Zbylé peníze měl za úkol vsadit, jak se nakonec doma optimisticky, pro jeho povzbuzení, téměř jednohlasně rozhodlo, a to také udělal. Pak se odebral do stanového městečka.
Stadión v Kolíně byl pro něj tou nejúžasnější stavbou, jakou kdy spatřil, v třesoucí se ruce držel lístek, který celou cestu úzkostlivě opatroval, ve strachu, že by ho o něj někdo na poslední chvíli mohl připravit. V uších mu zněl rachot bubnů, když nakonec prošel bránou C a pohlédl na červené, rychle se zaplňující tribuny, obklopující smaragdový trávník. Sedl si na své místo, opájel se tou atmosférou, kdy údery všech bong harmonicky ladily s tlukotem jeho srdce. Pět tisíc kilometrů od domova a přesto mezi svými. Po jeho tmavé tváři pomalu stékaly slzy dojetí. Nakonec to dokázal.
S Ghanou jsme prohráli 2:0.
Nakonec zamítl nákladnou a dlouhou cestu lodí z Accry, do které to bylo beztak 600 kilometrů. Těžko by mohl provézt takové množství krásných řezbářských kousků, aniž by musel platit vysoké clo. Mohl za ně dostat dost na to, aby to dostatečně pomohlo celému Kpetoe, trpícímu nedostatkem financí na potraviny a lékařskou pomoc, bez elektřiny a jakéhokoli dopravního spojení. Proto se rozhodl pro obtížnější cestu, sahelem a písky Sahary. Se svým obrovským nákladem a bongem naplněným ebenem, kterého měl i plný batoh se vydal na sever. Na to, aby ho každou chvíli někdo přiblížil nějakým dopravním prostředkem k vytouženému cíli, měl argument v tomto kraji pádnější než jinde, peníze. V Mali se pak po koupi velblouda a zaplacení poplatku za doprovod, přidal ke karavaně, stejné jako ty, které už v pradávných časech křižovaly toto ohromné vyprahlé moře bez vody.
Kolín nad Rýnem, to vytoužené město, mu připadalo krásnější, než jak si je představoval ve svých nejfantastičtějších snech. Viděl sice Barcelonu, s Chrámem Sagrada Familia, zahlédl špičku Eiffelovy věže v Paříži, kam ho cesta malou oklikou zavedla, ale přesto byl Kolín něčím výjimečný. Byl to cíl jeho cesty. Z Casablanky, kde jsme ho v prvním odstavci opustili, přes Tanger, Gibraltarský průliv, Pyrenejský poloostrov...
Když vystoupil z auta, jehož majitel ho ochotně svezl už z Charleroi, pršelo. Dešťové kapky však těžko mohly smýt úsměv z jeho tváře. Byl šťastný. Posledních osm dní zbývalo do dne D, kdy se rozhodne o tom, zda jeho mise bude úspěšná. Ale to už nebude záležet na něm. Spočítal si, kolik nebude potřebovat na letenku domů, na jídlo a ubytování, po tom, co prodá všechno, co mu zbylo. Už měl jen posledních pár sošek, které ukryl na dně svého batohu, po tom, co při cestě Evropou volné místo doplnil moderním stanem, spacím pytlem, vypuštěným míčem a pumpičkou a dárky pro všechny z Kpetoe, kteří mu umožnili dostat se až sem. Zbylé peníze měl za úkol vsadit, jak se nakonec doma optimisticky, pro jeho povzbuzení, téměř jednohlasně rozhodlo, a to také udělal. Pak se odebral do stanového městečka.
Stadión v Kolíně byl pro něj tou nejúžasnější stavbou, jakou kdy spatřil, v třesoucí se ruce držel lístek, který celou cestu úzkostlivě opatroval, ve strachu, že by ho o něj někdo na poslední chvíli mohl připravit. V uších mu zněl rachot bubnů, když nakonec prošel bránou C a pohlédl na červené, rychle se zaplňující tribuny, obklopující smaragdový trávník. Sedl si na své místo, opájel se tou atmosférou, kdy údery všech bong harmonicky ladily s tlukotem jeho srdce. Pět tisíc kilometrů od domova a přesto mezi svými. Po jeho tmavé tváři pomalu stékaly slzy dojetí. Nakonec to dokázal.
S Ghanou jsme prohráli 2:0.