Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTužka
26. 08. 2006
0
0
517
Autor
D.E.
Pět sešitů A5 linkovaných, tři nelinkované, jedna tužka obyčejná, pouzdro, pytlík s přezůvkama, taška a ještě pár dalších položek zaplňovalo papír, který jsem si od zápisu odnesl. Maruš leží v nemocnici, takže to všechno samozřejmě budu kupovat já. Přemýšlím nad tím, zda se zkoušky první třídy nekonají ani tak na dětech, jako spíš na jejich rodičích. Učitelky si vás rády proklepnou a pokud zjistí jakoukoli slabinu ve starší generaci, z vašeho sviště vyroste nejspíš výhybkář, nebo lepič výstražných štítků na tuby se šamponem. Takže soustředit se, dát do příprav všechny síly, zapomenout na cokoli neexistuje.
Jako správný rodič jsem s sebou vzal na nákup i Michala, který se na svůj vstup do prohnilého školství naší republiky cítil patřičně hrdý. Aspoň si může poprvé svobodně rozhodovat o tom, s jakým vybavením vstoupí do prvního skutečného pracovního kolektivu. Nakonec se to neukázalo jako nejšťastnější nápad, protože jsem musel odmítat požadavky na blikací papuče, pouzdro ve tvaru pistole, ořezávátko - umrlčí hlavu a podobné věci, ze kterých vyzařovala Míšova kreativita a osobnost. Koupím mu raději věci, které nebudou poutat tolik pozornosti, aby ho snad paní učitelka nepovažovala za potencionálního rebela. Slibuju si, že za odměnu se od teď bude dívat jenom na kreslené seriály.
Nakonec se podařilo sehnat vše, zbývala jen ta tužka. Obyčejnou tužku, říkám si. Při prvním pokusu o výběr vhodného psacího nástroje jsem byl upozorněn prodavačkou, že obyčejné tužky se už prakticky nevyrábějí, a ty poslední mají tak mizernou kvalitu, že by se s ní moje dítě nenaučilo ani šťourat v nose. "Máme tady ultimativní tužku plněnou polotuhým grafitem, je nerozbitná." Cena? Nechtějte vědět. "Anebo máme šestnáctibarevnou tužku s automatickým vysouváním tuhy a s tlačítkovou kontrolou stavu baterie..." A tak jsem prošel celou škálu tužek dlouhých, krátkých, ohýbacích, aby se dalo psát i za roh, klikatých, rovných, ostrých, tupých... ...žádný výrobce nebyl schopen přijít na trh s tužkou, která by byla dostatečně obyčejná a tak jsem se rozmýšlel nad stojánkem s desítkami modelů, marně. V posledním záchvatu zoufalství jsem se rozhodl do akce zapojit zívajícího, zklamaného Míšu. "Tak si vyber. Koupím ti, kterou budeš chtít." Michalovy oči se rozzářily. "Tuhle!" jeho prst se zaryl do stojánku a jako laserem naváděná střela se blížil k pentelce, která si rozhodně zaslouží bližší popis.
Tužka totiž byla skutečným uměleckým dílem. Byla to napodobenina Ginny Adamsové, nejjasnější americké hvězdy popového nebe, jak jinak než v bikinách. Její levé ňadro vysouvalo tuhu, pravé ji důmyslně zasouvalo zpět do zásobníku a blonďatá hlava příznačně sloužila coby guma. A jak jsem se na něj koukal, najednou jsem nedokázal porušit své rodičovské slovo. Kreditní karta prosvištěla čtečkou a já jsem se utěšoval že si této výstřednosti v jeho výzbroji nikdo nevšimne, a i kdyby, aspoň je vidět, že synáček ve svých šesti nemá problém se sexualitou. A zatímco během cesty domů střídavě tiskl levé a pravé prso, já jsem se děsil zítřku - prvního dne školy.
A najednou to bylo tady. Před školou stály maminky, předváděly své ratolesti, naparáděné do nejlepšího oblečení, jistě pečlivě vybíraného dlouho dopředu. Připadal jsem si jako na tuningovém srazu, kde se taky každý bavil jen o tom, jak je to živý, co to žere, kolik stálo jaký vylepšení, a kde co novýho, čím hýčkat svýho miláčka viděli, popřípadě za kolik a kde je nejlepší servis, v tomto případě kadeřník, nebo obchod s textilem...
Třída vypadala stejně jako každá jiná, člověku bylo jasné, kde co uvidí a jak nás prezident nad katedrou bude častovat šibalským úsměvem. Děti si posedaly, kam se dalo. Můj syn samozřejmě do zákrytu vzadu vedle holčičky se světlými vlásky, které se nepovedlo urvat místo hned před paní učitelkou. „Čau kotě, já su Majkl. Mám doma na dévédéčku všech pět dílů Sám doma a v tašce dva balíčky gumovejch žraloků, chceš?“ Spustil svou, (jistě zase z televize odkoukanou) za vyděšených pohledů jedné distingované dámy, nepochybně maminky objektu Míšova zájmu. Zato u mě se rozpaky mísily s otcovskou pýchou, bohužel kýžená odpověď zanikla v pozdravu paní učitelky, starší obrýlené ženy, na které bylo na první pohled vidět, jak ráda by ty spratky už viděla běžet ven.
„Dobrý den děti, jsem vaše nová učitelka. Budu vyvolávat vaše jména a vy podle nich budete chodit sem za mnou k tabuli. Každý z vás dostane dárek a pak si půjdete sednout. Baránková!“ Nic. “Miluško,“ radí maminka. A už se koná defilé prvňáčků. Každý u tabule obdrží gumu se slonem, které se na pultech přestaly objevovat asi před deseti lety. Zřejmě se vyprazdňuje školní sklad. Gumu si děti na lavici pokládají vedle těch OBYČEJNÝCH, zaručeně rozbitných tužek, které jim rodiče beze špetky invence zakoupili. Nálada ve třídě klesala na bod mrazu. Dětmi, stejně jako rodiči viditelně otřáslo chladné, nepřátelské přijetí. Snad nejhůř na tom byl Michal, který tu neosobní proceduru pozoroval se zjevnou nelibostí a já jsem se začínal bát, aby něco neprovedl, až na něj přijde řada.
„Sádecký.“ Opět nic. „No tak Míšo, mluv s paní učitelkou.“ Nabádal jsem ho. „Taťka mi říkal, že se nemám bavit s cizíma lidma. A taky si od nich nemám nic brát.“ „To je tvoje paní učitelka,“ pokoušel jsem se zachránit situaci. „Nevypadá na učitelku, je zlá. A já už gumu mám.“ Předvedl v celé své kráse svoji novou, vlastnoručně vybranou neobyčejnou tužku. „A na tu její gumu se jí můžeme…“„MICHALE!“ „Že jo, tati?“ Nebudu vám vyprávět o tom, jak jsem se styděl. Nevím, jestli víc za jadrné slovo z úst svého dítěte, nebo za to, jak nahlas jsem se je pokusil překřičet, ačkoli by plně vyjadřovalo názor veškerého osazenstva třídy, tedy až na paní učitelku samozřejmě. Snad mě trochu potěšily pohledy od ostatních rodičů, vyjadřující porozumění. A taky poplácání po rameni od jednoho z mála přítomných pánů s tím, že „ta stará čůza“ si to zasloužila. Karty byly rozdány, po prvním dni už se vědělo, kdo bude miláčkem třídy, kdo bude mít sympatie u ostatních rodičů, a kdo bude mít ze studia peklo a na konci roku dostane na vysvědčení jednu obrovskou trojku.
A když si na to všechno po těch letech na cestě k Pankráci vzpomenu, nemůžu uvěřit, že v tom všem mohla hrát takovou roli jediná obyčejná tužka. Natáčí se tam scéna filmu o Adině Mandlové, možná to vězňům přinese drobné zpestření výkonu trestu. A já se v kodrcavé tramvaji těším, až ho zase uvidím a budu mu moci přilepšit pár buchtami od maminky. Komu? No panu režisérovi, přece.
Jako správný rodič jsem s sebou vzal na nákup i Michala, který se na svůj vstup do prohnilého školství naší republiky cítil patřičně hrdý. Aspoň si může poprvé svobodně rozhodovat o tom, s jakým vybavením vstoupí do prvního skutečného pracovního kolektivu. Nakonec se to neukázalo jako nejšťastnější nápad, protože jsem musel odmítat požadavky na blikací papuče, pouzdro ve tvaru pistole, ořezávátko - umrlčí hlavu a podobné věci, ze kterých vyzařovala Míšova kreativita a osobnost. Koupím mu raději věci, které nebudou poutat tolik pozornosti, aby ho snad paní učitelka nepovažovala za potencionálního rebela. Slibuju si, že za odměnu se od teď bude dívat jenom na kreslené seriály.
Nakonec se podařilo sehnat vše, zbývala jen ta tužka. Obyčejnou tužku, říkám si. Při prvním pokusu o výběr vhodného psacího nástroje jsem byl upozorněn prodavačkou, že obyčejné tužky se už prakticky nevyrábějí, a ty poslední mají tak mizernou kvalitu, že by se s ní moje dítě nenaučilo ani šťourat v nose. "Máme tady ultimativní tužku plněnou polotuhým grafitem, je nerozbitná." Cena? Nechtějte vědět. "Anebo máme šestnáctibarevnou tužku s automatickým vysouváním tuhy a s tlačítkovou kontrolou stavu baterie..." A tak jsem prošel celou škálu tužek dlouhých, krátkých, ohýbacích, aby se dalo psát i za roh, klikatých, rovných, ostrých, tupých... ...žádný výrobce nebyl schopen přijít na trh s tužkou, která by byla dostatečně obyčejná a tak jsem se rozmýšlel nad stojánkem s desítkami modelů, marně. V posledním záchvatu zoufalství jsem se rozhodl do akce zapojit zívajícího, zklamaného Míšu. "Tak si vyber. Koupím ti, kterou budeš chtít." Michalovy oči se rozzářily. "Tuhle!" jeho prst se zaryl do stojánku a jako laserem naváděná střela se blížil k pentelce, která si rozhodně zaslouží bližší popis.
Tužka totiž byla skutečným uměleckým dílem. Byla to napodobenina Ginny Adamsové, nejjasnější americké hvězdy popového nebe, jak jinak než v bikinách. Její levé ňadro vysouvalo tuhu, pravé ji důmyslně zasouvalo zpět do zásobníku a blonďatá hlava příznačně sloužila coby guma. A jak jsem se na něj koukal, najednou jsem nedokázal porušit své rodičovské slovo. Kreditní karta prosvištěla čtečkou a já jsem se utěšoval že si této výstřednosti v jeho výzbroji nikdo nevšimne, a i kdyby, aspoň je vidět, že synáček ve svých šesti nemá problém se sexualitou. A zatímco během cesty domů střídavě tiskl levé a pravé prso, já jsem se děsil zítřku - prvního dne školy.
A najednou to bylo tady. Před školou stály maminky, předváděly své ratolesti, naparáděné do nejlepšího oblečení, jistě pečlivě vybíraného dlouho dopředu. Připadal jsem si jako na tuningovém srazu, kde se taky každý bavil jen o tom, jak je to živý, co to žere, kolik stálo jaký vylepšení, a kde co novýho, čím hýčkat svýho miláčka viděli, popřípadě za kolik a kde je nejlepší servis, v tomto případě kadeřník, nebo obchod s textilem...
Třída vypadala stejně jako každá jiná, člověku bylo jasné, kde co uvidí a jak nás prezident nad katedrou bude častovat šibalským úsměvem. Děti si posedaly, kam se dalo. Můj syn samozřejmě do zákrytu vzadu vedle holčičky se světlými vlásky, které se nepovedlo urvat místo hned před paní učitelkou. „Čau kotě, já su Majkl. Mám doma na dévédéčku všech pět dílů Sám doma a v tašce dva balíčky gumovejch žraloků, chceš?“ Spustil svou, (jistě zase z televize odkoukanou) za vyděšených pohledů jedné distingované dámy, nepochybně maminky objektu Míšova zájmu. Zato u mě se rozpaky mísily s otcovskou pýchou, bohužel kýžená odpověď zanikla v pozdravu paní učitelky, starší obrýlené ženy, na které bylo na první pohled vidět, jak ráda by ty spratky už viděla běžet ven.
„Dobrý den děti, jsem vaše nová učitelka. Budu vyvolávat vaše jména a vy podle nich budete chodit sem za mnou k tabuli. Každý z vás dostane dárek a pak si půjdete sednout. Baránková!“ Nic. “Miluško,“ radí maminka. A už se koná defilé prvňáčků. Každý u tabule obdrží gumu se slonem, které se na pultech přestaly objevovat asi před deseti lety. Zřejmě se vyprazdňuje školní sklad. Gumu si děti na lavici pokládají vedle těch OBYČEJNÝCH, zaručeně rozbitných tužek, které jim rodiče beze špetky invence zakoupili. Nálada ve třídě klesala na bod mrazu. Dětmi, stejně jako rodiči viditelně otřáslo chladné, nepřátelské přijetí. Snad nejhůř na tom byl Michal, který tu neosobní proceduru pozoroval se zjevnou nelibostí a já jsem se začínal bát, aby něco neprovedl, až na něj přijde řada.
„Sádecký.“ Opět nic. „No tak Míšo, mluv s paní učitelkou.“ Nabádal jsem ho. „Taťka mi říkal, že se nemám bavit s cizíma lidma. A taky si od nich nemám nic brát.“ „To je tvoje paní učitelka,“ pokoušel jsem se zachránit situaci. „Nevypadá na učitelku, je zlá. A já už gumu mám.“ Předvedl v celé své kráse svoji novou, vlastnoručně vybranou neobyčejnou tužku. „A na tu její gumu se jí můžeme…“„MICHALE!“ „Že jo, tati?“ Nebudu vám vyprávět o tom, jak jsem se styděl. Nevím, jestli víc za jadrné slovo z úst svého dítěte, nebo za to, jak nahlas jsem se je pokusil překřičet, ačkoli by plně vyjadřovalo názor veškerého osazenstva třídy, tedy až na paní učitelku samozřejmě. Snad mě trochu potěšily pohledy od ostatních rodičů, vyjadřující porozumění. A taky poplácání po rameni od jednoho z mála přítomných pánů s tím, že „ta stará čůza“ si to zasloužila. Karty byly rozdány, po prvním dni už se vědělo, kdo bude miláčkem třídy, kdo bude mít sympatie u ostatních rodičů, a kdo bude mít ze studia peklo a na konci roku dostane na vysvědčení jednu obrovskou trojku.
A když si na to všechno po těch letech na cestě k Pankráci vzpomenu, nemůžu uvěřit, že v tom všem mohla hrát takovou roli jediná obyčejná tužka. Natáčí se tam scéna filmu o Adině Mandlové, možná to vězňům přinese drobné zpestření výkonu trestu. A já se v kodrcavé tramvaji těším, až ho zase uvidím a budu mu moci přilepšit pár buchtami od maminky. Komu? No panu režisérovi, přece.