Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePampeliška
26. 08. 2006
1
0
601
Autor
D.E.
Sedím na trávě. Čekám. Kolem mě rostou žluté pampelišky. Svítíčko sluní, ale od rybníka jde chlad, brrrr. Mě ale hřeje sudové víno, litr a půl za šedesát. A taky něco, co zahřeje ještě víc. Čekám. Na klíně mám sešit. Zelený sešit. Čtverečkovaný. Koukám na modré linky, křížem krážem po šedém papíře. Zabíjím čas. Chvíli zkouším hrát piškvorky sám se sebou. Nuda. Pořád vyhrávám. Potom začnu psát.
Sedím na trávě a čekám. Na co? No přece na to, až zase projde kolem. Až ji zase uvidím. Koho? Na tom vlastně nesejde. A i kdyby, co kdyby z toho sešlo. Malá odbočka: Právě teď (klasik, nebo člověk s nedostatkem fantazie by možná použil otřepané: „Když píši tyto řádky…“, jsem se prostě zasek a nevím, jak dál. A vzhledem k tomu, jak mi psaní jde normálně, ta momentální neschopnost něco kloudného vymyslet fakt asi o něčem vypovídá. No nic, zkusím to od začátku.
Sedím na krásně zelené trávě a čekám. Kolem mě rostou žluté pampelišky. Miluju žlutou. Její svetr je oranžový. Miluju taky oranžovou. Moc jí sluší. Ale nejvíc jí sluší úsměv, ten ji možná dělá tak strašně přitažlivou. Bez něj by možná tak hezká nebyla. Teď jsem si vzpomněl, jak se u večeře mračila. Slušelo jí to. Koukám na to, co jsem napsal. Samé slušet, miluju a trochu přebarvené. Ještě, že tam nemám růžovou. Nemám rád růžovou, ani Toma Cruise. Obracím list, začínám znovu.
Trávník, sluníčko, rybník, sešit, pampelišky. Čekám. Nejde. Těším se. Je to dlouho. Konečně zase miluju. Jo, jo, jo. Pořád nejde. Přemýšlím. Pampelišky mají moc okvětních lístků. To bych trhal půl dne. Ptám se proč. Proč já? Proč se to nepovede u holky, která by milovala mě. To, že taková neexistuje, radši neřeším. Ale jsem rád. Rád že miluju. Po takové době. I kdybych neměl šanci. Kde pořád vězí? Nahoře. U těch z horní chatky. Blbečci. Povrchní. Ona taková není. Jak se s nima může bavit? Ale baví se. Co jí můžu říct já? Možná ze mě vypadne duchaplný „Ahoj“. Nějak se v její přítomnosti zadrhávám. A taky při psaní. Čtu poslední odstavec. Příliš strohé. Znova.
Sedím na trávníku, to už víte. Že jsem se zamiloval, to víte taky. Ale nevíte, co ještě nevím. Nevím, co jí řeknu. Je to jasný jak facka, prostě jí to musím říct, nebo aspoň naznačit, aby to pochopila hlavně v případě, že bude mít sama zájem. Ale co říct, co? Mám jí klást k nohám květiny, složit báseň, nevysmějou se mi? Ať si říká kdo chce co chce, tady řeknou slova víc, než květiny, než verše, než cokoli jiného. Musí to být ale něco, co ji překvapí, něco naprosto nového, neotřelého a nečekaného, co neuslyší každý den. Když nic jiného, chci vidět, jak se směje. Sluníčko pomalu zapadá, mě hřeje láska. Stmívá se. Slyším kroky, možná je to ona. Marně zkouším vymyslet konec.
Konec:
Je to ona! Pomalu se zvedám a utrhnu velkou žlutou pampelišku. Snažím se nemyslet na to, jak mi tluče srdce – ono opravdu tluče, to není klišé. Doširoka se usměju a přemáhám myšlenky na to, co může přijít. Snažím se prožít tenhle okamžik bez nervozity. Přece už nejsem dítě, který roztřese taková drobnost, jako když má někomu vyznat lásku. Snažím se i při širokém úsměvu tvářit seriózně, aby můj vzhled dýchal chladnou solidností – na to si holky potrpí. Nonšalantně se ukloním a pak jí to konečně řeknu. „Dobrý den. Nechtěla byste se mnou jít na houpačku?“
Odpověď znát nechcete. Ne, nechcete. To je rozkaz. A on vám dost napoví ten druhý konec (ten první je pustá fikce), protože je blíže realitě.
Konec č. 2.
Jestli náhodou seberu tu odvahu dát ti to přečíst, nebo strčit ti to třeba pod polštář, kde to najdeš, potom možná pochopíš, co jsem ti chtěl, když jsi šla kolem, a proč jsem se na tom trávníku tvářil tak zmateně. Jeden si něco píše do sešitu, nekouká kolem a na spoustu věcí zapomene. Já opravdu nemůžu za to, že ti to trvalo tak dlouho.
Jo, a taky nemůžu za to, že se ty žlutý potvory na noc zavíraj.
PS: Jedná se o dočasné vzplanutí, bez šťastného konce. Ona má spokojený vztah a výdělečně činného přítele s vlastním bytem… Kdyby vás zajímalo, kde povídka vznikla, popisované místo na trávníku leží asi 5 metrů nad velkým ohništěm, před chatkou číslo 6 v Tyršově osadě v Jedovnicích. Třeba se tam někdy dostanete, a třeba právě na začátku května. Koupat se sice ještě nedá a je tam zima, pokud vás nehřeje sudové víno od paní Hadrabové, nebo jarní láska. Ale je tam krásně. Zvlášť, když rostou pampelišky.
Sedím na trávě a čekám. Na co? No přece na to, až zase projde kolem. Až ji zase uvidím. Koho? Na tom vlastně nesejde. A i kdyby, co kdyby z toho sešlo. Malá odbočka: Právě teď (klasik, nebo člověk s nedostatkem fantazie by možná použil otřepané: „Když píši tyto řádky…“, jsem se prostě zasek a nevím, jak dál. A vzhledem k tomu, jak mi psaní jde normálně, ta momentální neschopnost něco kloudného vymyslet fakt asi o něčem vypovídá. No nic, zkusím to od začátku.
Sedím na krásně zelené trávě a čekám. Kolem mě rostou žluté pampelišky. Miluju žlutou. Její svetr je oranžový. Miluju taky oranžovou. Moc jí sluší. Ale nejvíc jí sluší úsměv, ten ji možná dělá tak strašně přitažlivou. Bez něj by možná tak hezká nebyla. Teď jsem si vzpomněl, jak se u večeře mračila. Slušelo jí to. Koukám na to, co jsem napsal. Samé slušet, miluju a trochu přebarvené. Ještě, že tam nemám růžovou. Nemám rád růžovou, ani Toma Cruise. Obracím list, začínám znovu.
Trávník, sluníčko, rybník, sešit, pampelišky. Čekám. Nejde. Těším se. Je to dlouho. Konečně zase miluju. Jo, jo, jo. Pořád nejde. Přemýšlím. Pampelišky mají moc okvětních lístků. To bych trhal půl dne. Ptám se proč. Proč já? Proč se to nepovede u holky, která by milovala mě. To, že taková neexistuje, radši neřeším. Ale jsem rád. Rád že miluju. Po takové době. I kdybych neměl šanci. Kde pořád vězí? Nahoře. U těch z horní chatky. Blbečci. Povrchní. Ona taková není. Jak se s nima může bavit? Ale baví se. Co jí můžu říct já? Možná ze mě vypadne duchaplný „Ahoj“. Nějak se v její přítomnosti zadrhávám. A taky při psaní. Čtu poslední odstavec. Příliš strohé. Znova.
Sedím na trávníku, to už víte. Že jsem se zamiloval, to víte taky. Ale nevíte, co ještě nevím. Nevím, co jí řeknu. Je to jasný jak facka, prostě jí to musím říct, nebo aspoň naznačit, aby to pochopila hlavně v případě, že bude mít sama zájem. Ale co říct, co? Mám jí klást k nohám květiny, složit báseň, nevysmějou se mi? Ať si říká kdo chce co chce, tady řeknou slova víc, než květiny, než verše, než cokoli jiného. Musí to být ale něco, co ji překvapí, něco naprosto nového, neotřelého a nečekaného, co neuslyší každý den. Když nic jiného, chci vidět, jak se směje. Sluníčko pomalu zapadá, mě hřeje láska. Stmívá se. Slyším kroky, možná je to ona. Marně zkouším vymyslet konec.
Konec:
Je to ona! Pomalu se zvedám a utrhnu velkou žlutou pampelišku. Snažím se nemyslet na to, jak mi tluče srdce – ono opravdu tluče, to není klišé. Doširoka se usměju a přemáhám myšlenky na to, co může přijít. Snažím se prožít tenhle okamžik bez nervozity. Přece už nejsem dítě, který roztřese taková drobnost, jako když má někomu vyznat lásku. Snažím se i při širokém úsměvu tvářit seriózně, aby můj vzhled dýchal chladnou solidností – na to si holky potrpí. Nonšalantně se ukloním a pak jí to konečně řeknu. „Dobrý den. Nechtěla byste se mnou jít na houpačku?“
Odpověď znát nechcete. Ne, nechcete. To je rozkaz. A on vám dost napoví ten druhý konec (ten první je pustá fikce), protože je blíže realitě.
Konec č. 2.
Jestli náhodou seberu tu odvahu dát ti to přečíst, nebo strčit ti to třeba pod polštář, kde to najdeš, potom možná pochopíš, co jsem ti chtěl, když jsi šla kolem, a proč jsem se na tom trávníku tvářil tak zmateně. Jeden si něco píše do sešitu, nekouká kolem a na spoustu věcí zapomene. Já opravdu nemůžu za to, že ti to trvalo tak dlouho.
Jo, a taky nemůžu za to, že se ty žlutý potvory na noc zavíraj.
PS: Jedná se o dočasné vzplanutí, bez šťastného konce. Ona má spokojený vztah a výdělečně činného přítele s vlastním bytem… Kdyby vás zajímalo, kde povídka vznikla, popisované místo na trávníku leží asi 5 metrů nad velkým ohništěm, před chatkou číslo 6 v Tyršově osadě v Jedovnicích. Třeba se tam někdy dostanete, a třeba právě na začátku května. Koupat se sice ještě nedá a je tam zima, pokud vás nehřeje sudové víno od paní Hadrabové, nebo jarní láska. Ale je tam krásně. Zvlášť, když rostou pampelišky.