Dívám se z okna

Snad odjakživa mě fascinovaly lidské smysly. Jsou úžasné. Dokáží nám výborně poradit, ale dokáží nás též mistrně oklamat. Někdo své smysly vnímá, zkoumá, pokouší neznámé hranice a snaží se dostat co nejdál, jiný je efektivně ignoruje a žije si dál spokojeně ve své zvukotěsné bublině...

Dívám se z okna.
Pozoruju kapky deště. S jakou vášní a vervou se spouští k zemi, přestože se nakonec roztříští o chladný a bezcitný betonový chodník. Sleduju sněhové vločky, kterak se spojují v nekonečný bílý lán. Usmívám se, když vidím neposedný vítr, jak si pohrává s barevným listím. Mračím se, když slunce příliš rozpaluje celý svět. Mávám ptákům, kteří nepochopitelně krásným způsobem krouží po celém svém světle modrém království. Zdravím sousedovu mourovatou kočku, když se proplétá zahradním plůtkem. Obdivuju pilnost malinkatých včel, které tak neúnavně létají z jednoho překrásného květu na druhý.
Obdivuju celý svět. A proto se dívám z okna.
Miluju všechny ty barvy, které nás obklopují. Bílou, protože je čistá a nedotčená. Znamená všechno to krásné. Místo, kam dokoce i slabé šero má zakázaný vstup. Žlutou a červenou, neboť to jsou barvy květin. Barvy elegance, krásy a života. Mají jedinečný dar zažehnout v duši oheň, jenž hřeje a zahřívá, dodává energii i smích. Zelená, na stranu druhou, uklidňuje a léčí. Není divu, je to barva přírody. Barva luk a lesů. Zdravých listů, lístků i lístečků. Slovy ani nelze popsat pocity, jež proudí lidským tělem, když ležíte v trávě v lehce mihotavém stínu mladého stromku. Můžete zavřít oči a naslouchat okolí nebo jen prostě sledovat oblohu. Modrou a hlubokou. Ne v takovém smyslu jako oceány, jež pod svou hladinou skrývají děsivé množství vody, nic méně hlubokou. A dokonalou. Modrá je moje nejoblíbenější barva a modré jsou prý i moje oči. Modrá je nádherná. Jedině černou nemám tolik ráda. Černá vyjadřuje všechny naše obavy a strasti. Je to bubák, kterého se neustále snažíme zahnat do nejvzdálenějšího kouta, zatímco on se chce jen přibližovat. A přibližovat. Dokud nás úplně nepohltí.
A tak se radši dívám z okna. Nic mi nesmí uniknout.
Sleduju kolemjdoucí, výrazy jejich tváří. Vidím lidi šťastné i zamračené. Lidi uspěchané, ty, co se každých pět vteřin dívají na hodinky, aby se přesvědčili, že už opravdu uběhlo celých pět vteřin, i ty, kteří čas již z principu neřeší. Lidi shrbené, ztrhané neúprosným životem, i vitální, kteří by si nejradši každou chvíli poposkočili a zavýskli. Pozoruju lidi, kteří nakrčí nos a svraští obočí, když prochází kolem sousedova zanedbaného domu, kde popelnice leží bez ladu a skladu na zemi a její obsah nepříjemně zapáchá, i takové, kteří se usmějí, když o kousek dál zahlédnou hezký záhon květin.
Dívám se z okna. Neznám nic lepšího...


Od pohledu nevyspaný muž, ani ne mladý ani ne starý, obrátil své ztrápené oči na doktora v bílém plášti. Hledal u něj… Ani nevěděl, co hledá, nevěděl, co vlastně chce slyšet. Že je jeho dcera zcela zdravá? Že bude zase taková jako dřív?
Někde uvnitř tušil, že nebude.
Lékař jej chvíli zkoumavě pozoroval, než se přinutil k řeči. „V rámci možností se vaše dcera z nehody zotavila výborně.“ Opět se odmlčel. „Její slepota je však trvalá. Je mi to líto.“
„Ale vždyť… vždyť… ona tu pořád sedí… a- a-“ koktal otec a bezmocně rozhodil rukama, ukazuje tak na dívku nehybně sedící u okna. Čas od času se nepatrně usmála, jindy zamračila, ale stále jen hleděla ven.


Dívám se z okna. A vidím spoustu úžasných věcí.

---