Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOsmý den v týdnu.
29. 08. 2006
0
0
513
Autor
Gael Stern
Když si myslí, že když se dovím, že přijede, tak všechno co právě dělám, pustím a poběžím shánět rudý tepich a kapelu a začnu psát uvítací řeč, i když možná i klasické přivítání chlebem a solí by bylo dost okázalé, kdo ví, tak tedy když si myslí, že jsem schopen tohle všechno udělat ... no tak má asi pravdu. Jak je jeho oblíbeným a všemi jistě milovaným zvykem, volá výhradně v nočních hodinách, takže i úchvatně nečekanou zprávu o svém příjezdu oznámil nějak kolem půlnoci. Po pravdě řečeno, zarazilo mě to, na jeho poměry to bylo opravdu nějak brzy.
Už teď mám strach, jak to všechno stihnu. Protože dnes něco stihnout, to aby měl člověk, no... alespoň Tupoleva. A to doufám, že neskončím na psychiatrii se stihomamem. (no a když jo, doufám, že postačí ambulantní léčba), i když maměnka říkává, že je to nemoc horních deseti, ona pořád zapomíná na ty tisíce, protože megaloman je u nás doma táta. A že politici tím trpí taky. A že jinak je to vzácné.
Na nádraží přicházím dvacetpět, je to asi dobře, že jsem si pospíšil, mám dost času se rozhlédnout. Horký vzduch a proudy lidí sem a proudy lidí tam. Chcete mě, ptám se, ale nikdo mi nevěnuje ani pohled, natož pětikilo. Nač by mi taky bylo, kulturistika není nic pro mě.
Je čtyřicet, ale už ne na holou. Do padesátipěti fůra času a tak si sedám. Ostatní značky hledejte u příslušných spojů. Ta abeceda není kompletní, říkám si, chybí jim g a l a taky tuším béčko a ještě kopa jiných písmen. Raději odcházím. Bageta a nějaká minerálka a tatranky opavia slané variace a osmdesát korun. Mým směrem se valí nějací lidé se psem, paní, pročnemánáhubek, tedy, ten pes, ne vy, to bych si samozřejmě nikdy nedovolil a mimochodem, nejsem žádnej upindanej fracek. Hm. Asi nemá ráda doplňky. Doporučuji Paříž. Nebo i jiné zahraničí postačí. Bylo by lepší, kdybych teď patřil k horním deseti. I já už zapomínám na tisíce, ale to bude naštěstí skleróza. Doufám, že ne multiplex, což je v podstatě roztroušená, protože je lepší, když máte věci pohromadě.
Konečně pětapadesát. Pes v nedohlednu, náhubek v nedohlednu a bus koneckonců taky. Nervozita již vlezla dovnitř. Zdá se mi, že je hrdá na to, že se za tak krátký čas propracovala na tak hluboký post. Právě teď vládne ve svém letním sídle - v žaludku. Ale jinak je to fuchtle.
Začínám zděšeně pobíhat. Pane řidiči, oslovím první obět', ale on si prý na tituly nepotrpí, a tak začínám ještě jednou. Řidiči, říkám, a zní to tak chlapácky, takový ten autobus, velký, z daleka, a není tady a proč tady není a nevíte... a on se chechtá, taky to zní chlapácky a ví. Na mě je toho moc, bývá tady, není tady, zpoždění, probůh, proč nemohl jet raději vlakem. Musím z toho všeho na záchod. Doufám, že na mě není vidět, že jsem hysterka.
Pospíchám zpátky, protože to pořád nevzdávám a doufám, že to ví a když něco, bude čekat. Spřízněných duší je málo a já, věřím (anebo chci věřit) že někde cestou nedělá autogramiádu (a mně pak přijde účet za použití veřejného prostranství). Konečně jsem něco spatřil a jdu dál. vidím autobus, z daleka, a velký a už konečně tady. Jdu zpátky a je tam. Plížím se, nebo taky blížím by se tomu dalo říct, leš tohle je léto a děsný vedro.
Stojí tam a horký vzduch kolem něj vypadá jako by se vlnil, a on se vlní též, nejedna břišní tanečnice by bledla závistí. Spatři mě, teď mě spatři. A on mě spatří. A já se ptám, kde se tady bereš, a on na to, já tudy jenom projíždím, tak mě napadlo, že se zastavím. Já se zastavím taky a tak tam stojíme a vrávoráme. Horký vzduch, hořké buráky, plivu je kolem paní se psem, kterýjižmánáhubek. Povídám já tě znám, ty kradeš u nás v samoobsluze, nechceš s něčím pomoct. On, že to zvládá a tak to zvládá. A já zas, nechceš pomoct. On chce a chce a chce a já se těším a pomáhám. Jenomže on chce třikrát, ale já nejsem zlatá rybka a třikrát je na mě moc.
Hledáme místo, kde je pohromadě nejvíc lidí. Možná čekají na lepší časy, ale oni prý ne, prý na emhádé. Kolem utíká velká konzerva. Má kolečka a sardinky v ní jsou jen ve vlastní šťávě. Všichni máváme, máv máv máv, připomíná to mexické vlny, ale nikde nevidím kaktusy, i když jeder mann hat seinen eigenen kopf. A toho se držím. Když stojíte, držte se.
Doma není takové vedro, i když jeden by nevěřil. Nejsem vizionář, ohoho, ale vize sprchy by mě snad uháněla i na Sahaře.
Klepiklep a je tady. Mohu taky, pěkně prosím, smutně koukám a já, že tak jo. Teče na nás voda, příjemně chladí, on stále smutně kouká, hlouběji a hlouběji a já si přeju, aby nás tady stálo víc. On říká ne teď ne, a já neslyším a hladím mu obličej a uvědomuji si, jak se stydím, protože nahého mě ještě nikdo neviděl.
Pořád něco mumlá a já mám pocit, že mi rostou křídla. Bleděmodrá a třpytivá. Chci vzlétnout, ale nemohu se odlepit od země. Odhazuji křídla, vždyť jsou mi k ničemu a olíznu kapku vody na jeho břiše. Je slaná. Nemohu tomu uvěřit a tak zkouším opět. Chutná, ptá se. A já neodpovídám. Když se na něj podívám, hlavu má zakloněnou. Co to má proboha znamenat, nevím, ptám se podruhé. Polekaný se zvedám a zatřesu jím. Usměje se a řekne, dej mi ruku, a já mu jí bezeslova dám, i když mám strach z návratnosti téhle investice. Zaplétáme se do sebe a já náhle lituji, že jsem odhodil křídla. Teď jsem se jen zvedl, s křídly bych byl letěl. Vzpamatuji se, snažím se vrátit se. Ne, prosím ne, opravdu to myslím vážně a oba padáme do vany a voda šplouchá na všechny strany. Ležíme tam a voníme, a on se ptá, Richarde, jaký jsem muž. Myslím, že když se lidi začnou ptát, jak je ti druzí vidí... jednomu na druhém záleží.
Nečeká na odpověď, zvedá se a utíká ven cestou podupe i má modrotřpytivá křídla (mladý muž je lehce sadista). Pro jistotu jdu hned za ním. Haló, volám za ním, haló, kde jsi, tak kde jsi, haló, ozvi se a on je za mými zády a chodí sem a tam a hlavu si drží v dlaních a pořád opakuje, proč, och, proč, já za to nemohu, promiň, promiň. Napadá mě, že snědl něco, co je na tloušťku, ale on mě vůbec nevnímá. Huhu a on se lekne, popadne deku, zabalí se a praví, že se propadne, od studu se propadne a taky, že si může číst nebo psát. Já vím že neumí číst ani psát. (Ale může si alespoň malovat.) Nemaluje, drží si hlavu v dlaních a vzlyká, promiň, takhle ne, takhle ne. Vezmu ho k sobě a chci mu něco vyprávět. V tom zazvoní telefon. Jednou, pak podruhé. Utíkám do kuchyně. Telefon mezitím zvoní potřetí. Zvednu sluchátko a řeknu prosím. Nikdy se nehlásím jinak, žádné jméno, žádné číslo. Na druhé straně nikdo. Haló, tak haló. Ani pípnutí. Tak je tam ksakru někdo, pořád nevím. Ale jo, ozve se slabě ze sluchátka, jak chutná mamut s koprovou omáčkou, ptá se. Nevím, tohle já nevím, nejím totiž maso. Kdo je tam vlastně, zní pro změnu má otázka. Místo odpovědi se ze sluchátka vyvalí, ano pane doktore, ne pane doktore, pacient nerozeznává velkou a malou vizitu pane doktore. Teď už jsem si naprosto jistý, že mluvím s psychiatrickou klinikou. Na druhé straně mi ještě vysvětlí, že příčinou může být alergická reakce na a doporučí podávat třikrát denně antihistaminika, že by to mělo zabrat. A když ne, prý mám dávky zdvojnásobit. Uff.
Haló, ozvalo se z aparátu znova, a když už jsem čekal, že mi bude doporučeno, abych podle možnosti pacientovi podával dietetickou stravu, zaslechl jsem: „to jsem já, jsi tam ještě? Teď mohu na chvilinku mluvit“. Blik blik, rozsvítilo se mi odkud vítr fouká. Mohl bych přijít za tebou, zeptal se. Odpovědět proč ne mi připadá fakt dost dementní a tak říkám, proč ne. Další otázka, mohl bys mě čekat na nádraží, a já po starém. Proč ne. Radši se rozloučím, říkám si, pro případ, že bych se měl stát odpovědný za odpolední rozptýlení pacientů v Bohnickém pavilonku. Tak nashle, vrchní sestro, a nebojte se, v pátek jsem tam jako na koni. Když jsem položil sluchátko a rozhlédl se, zjistil jsem, že sedím v koutě tmavé kuchyně, je téměř půl jedné a já netuším, jak to všechno stihnu.