Fainaru - synové zákona jedinného I.

Příběh jednoho z fainaru Marka Ragnuse. Je snad v pekle? Pokud ne, tak kde tedy? Proč necítí své tělo, ale dokáže mluvit? Co je zač Galetea a ten odporný dědek? A jak se dostane pryč?

,,Ne! To přeci nemůžeš udělat!!“
,,Že ne?!“
,,Nemůžeš mu ho vzít! Víš líp než já, co se stane! Nedělej to! Oni tě najdou! A pak…“ Dívce došla slova. Sesypala se na zem vedle mrtvého Marka Ragnuse. Pohladila ho po bílých vlasech dlouhých až po kotníky.
,,Je to proti našim zákonům.“
,,Vždycky ses jima řídila asi tak jako já.“
,,Ale cítím, že teď to bude jinak. Nianne, prosím.“
,,Ne. Už je pozdě. Promiň Loroo.“

,,Co je to se mnou? A kde to jsem? Proč mě bolí hlava?“
,,Tolik otázek? Začni ty sám. Pověz, jak na tebe volají?“
,,Marko Ragnus.“
,,Opravdu?“ starý muž se uchichtl.
,,Co je na tom k smíchu?“
,,Ale, mě si nevšímej. No, jen mi to ňák v tý mí kebuli nedocvaklo. Ty, nejproslulejší z Fainaru…“
,,Co já? Co tím myslíš, starče?“
,,Ležel jsi u Micatli. A navíc ne zrovna v záviděníhodným stavu.“
,,U Micatli? Myslíš tím chrám bohyně Mélis?“
,,Nevěděl jsem, že vyznáváte bhean.“ Stařec se znovu uchichtl. Marko se chtěl zvednout a tomu drzému dědkovi ubalit pořádnou ránu, ale necítil nic. Ani ruce, ani nohy, ani hlavu.
,,Co jsi to se mnou udělal! Mluv! Nebo se nedožiješ zítřku!“ starcův přituplý výraz zmizel. Na jeho odporné tváři, podobající se stromové kůře, se objevil ještě odpornější výraz. Vycenil svoje žluté zuby a výhružně s nimi zaskřípal. Což vypadalo fakt odpudivě. Už jen proto, že je měl všechny zbroušené do tesáku, ale taky, protože mezi nimi byla krev. Uchopil Marka svýma chlupatýma, zčernalýma, ale dost silnýma rukama za ramena a začal je pomalu drtit.
,,Ty odporný červe! Strč si ty svý prohnilý pracky třeba do řiti! Toho budeš litovat!“ Řval Marko. Dědek se odporně šklebil. Bylo slyšet, jak se Markovy kosti mění na kaši.
,,Myslíš, že tě zachráněj? Co? Myslíš si snad, že tě někdo uslyší?! Cha, cha. Jen si křič, chlapečku. Tady na kraji samotného světa! Tohle je totiž peklo, drahý fainaru! Cha, cha!“
Jeho odporný smích byl slyšet ještě dlouho potom. Ne sice ve skutečnosti, nýbrž v Markově hlavě.

,,Ne! to přeci nemůžeš udělat!!“
,,Že ne?“
,,Nééé! Atheasi!“ Marko otevřel oči. A otřepal ze zlého snu. Rozhlédl se kolem sebe. Byl v kobce. Odporné kobce. Všude páchla hniloba, moč, krev a smrt. Byl v pasti. Žádné okno. Jen jedny dveře. Odhadem 10 metrů nad nim. Jeho věznitelé se sem nejspíš spuštěni po laně.
,,Zachraň mě. Atheasi, slíbil jsi to. Ty odporný krysy! Copak jsem v pekle?“
,,Ale, ale, naše princátko se probudilo.“
,,Ty švábe! Přísaham na Militria! Tohle mi zaplatíš! Vlastní krví!“
,,To se eště uvidí… prozatím mam pro tebe překvápko.“ Otočil Marka a strhnul z něj jeho nachovou tuniku.
,,Co mi chceš udělat, ty zvíře?!“
,,No masáž to nebude! Tohle je takový menší opatření…“ zašklebil se. Došel až k němu a...
Marko zařval. Z jeho hlasu číšela bolest, ale i zoufalství.
,,No neřvi tak. Potřebovali jsme si tě ocejchovat. Máš tam náhodou pěknej znak našeho pána! Špičatý zoubek s kapkou krve v hubě temného anděla! Chachacha!!“ dědek se rozesmál na celé kolo. Ozvěna, která byla v kobce, jeho odporný smích mnohonásobně zesílila.
,,Ty grázle! Za to zaplatíš!“ volal polomrtvý Marko slabým hlasem.
,,Copak, chtěl bys eště na druhou lopatku?! Jaký to je cítit bolest??!“ dědek se znovu rozchechtal. Když konečně přestal, přisedl si k Markovi a upřeně na něj zíral. Měl odporné zažloutlé oči se zúženými černými zorničkami uprostřed s ještě jedněmi malými, zlověstnými a rudými. Znovu Marka otočil, zpátky do jeho původní polohy a upřeně se mu zahleděl do očí. Při tom pohledu si Marko připadal jako v rozpálené výhni. Dědek se naposledy uchechtl.
,,Galeteo, střídání!“ zařval slizkým hlasem nahoru ke vchodu.
,,Už letim, Gráine.“
Marko si vyčerpaně oddechl. Potom pohlédl nahoru. Kamenné dveře se odsunuly. Objevila se v nich tmavá postava se zářícími rudými zorničkami. Proskočila dveřmi do kobky a už to vypadalo na sebevražedný pád, nebýt toho, že na poslední chvíli roztáhla zčernalá křídla. Loudavě doplachtila dolů, kde se vystřídala s odporným Gráinem. Ten doletěl nahoru ke dveřím a zvolal: ,,Dobře mi ho tu hlídej, srdíčko!“
,,No jasně, pro tebe všechno,“ pronesla se znechuceným hlasem. Měla vlasy černé jako uhel dlouhé po bradu, snědou pleť, obnažené ruce samý sval a na krku náhrdelník z rudých drápů. Nebýt těch očí a tesáků (které nebyly žluté, nýbrž sněhově bíle), byla by docela hezká. Pomyslel si Marko.
Galetea se k němu přiblížila svou kočičí chůzí ve vzdálenost dvou metrů a pozorně si ho prohlížela. Její křídla se pomalu vyrovnala po délce od ramen ke kotníkům a splynula s jejím tělem tak autenticky, že to vypadalo, jako by ani žádná neměla.
Pak se otočila, sedla si na nedalekou židli z kostí a z postranní kapsy své kožené kazajky si vytáhla knihu vázanou v kančí kůži. Dala se do čtení. Na Marka Ragnuse ani koutkem oka nepohlédla. Nastalo hrobové ticho. Teda na takových deset vteřin.
,,Při řádu Belenyu, při Taseliho meči a při Militrii sedmiprstém, tě zapřísaham. Pomoz mi!“
Galetea zvedla zrak a uchechtla se podobným způsobem jako Gráine. Při tom zvuku se Markovi zvedl žaludek.
,,Co z toho? Slíbíš mi šlechtický titul a hromady zlata? Vlastní pozemky, drahé látky, vzácné, kameny, koberce, obrazy a velké lesy? Nebo snad rozlehlé pole a dlouhé řeky?“
Marko hekl bolestí a Galetea se znovu uchechtla.
,,Chci něco lepšího. Čistého, teplého a nemyslitelného. Nevšedního, nevídaného, přesto uskutečnitelného. Až přijdeš na to, po čem toužím, tak si vysloužíš vstupenku z týhle díry.

---