Fainaru - synové zákona jedinného II.

Jaký osud čeká Marka Ragnuse? Podaří se mu prchnout? Čeká ho snad další utrpení? Nebo zemře společně s Lexem v krvavém jezeře? 2. díl

Marko otevřel oči. Místnost byla prázdná. Galetea zmizela. Dokonce i Gráine nebyl nikde v dohlednu. Oddechl si. Ani jeden z nich mu nechyběl, i když mu Geletea nabídla pomoc. Jenže i to mělo háček. On sám by jí dal tolik peněz, aby odsud mohla vypadnout a dokonce života si žít jako královna. Ale ona nechtěla. Místo toho si na něho vymyslela hádanku. Velmi zvláštní hádanku. Na kterou však Marko doposud neznal odpovědět.

Z hlubokého zadumaní ho vytrhl otravný myší pískot. Byl mrzutý. Ani se nemohl kouknout, odkud ten zvuk vychází. Ale něčeho si přece všiml. Nepatrného pohybu na jeho těle. Došlo mu to. To ty myši na něm hodovali. Necítil však bolest. Jen se mu zvedal žaludek.

,,Táhněte!! A zhnijte!! Odporný krysy! Táhněte! To vám poroučím já!!! Sám Marko Ragnus! Táhněte! A  já přísahám u Militria, že svou pomstu na vás nevykonám!!“ v odporných mukách strávil Marko Ragnus aspoň hodinu. Celou dlouhou hodinu. Mezitím párkrát upadl do bezvědomí, ale jen co se probral, tak znovu hlasitě proklínal ty nenažrané krysy.

Když se konečně odsunuli kamenné dveře. Vykoukl z nich Gráine. ,,Co je to tu za ohavný křik??!“

   Uviděl v jaké je Marko situaci. Zašklebil se a slétl dolů.

,,Víš, že máš vlastně docela štěstí? Kdyby ty krysy nebyli jenom dvě, už by si mohl být trochu děravější. Cha cha.“ Gráine chytil první krysu do ruky a upřel na ni své rudé zorničky. Malé zvíře se dobrých pár vteřin zmítalo v ukrutných bolestech, až jeho hlava vzplanula a postupně s ní celé jeho tělo. Gráine se jen rozchechtal svým ohavně slizkým hlasem.

Chytil druhou krysu a jen ledabyle jí ukousl hlavu a odplivnul ji daleko do zadu. Marko ještě celý udýchaný a vyčerpaný to pozoroval s rostoucím odporem. Byl sice vděčný, že ho krysy dál neohlodávaly, ale takovýhle konec si nezasloužily.

,,Ale, podívejme. Maš opravdu pěkné nehty. Takové dlouhé a pěstované. Cha cha. Ale i tak myslím, že bych je měl náležitě upravit.“

  Gráine zmizel. Za chvíli se však znovu objevil s kleštěmi v ruce. Stoupl si nad Marka a zasněně se na něho zadíval. Potom vzal jednu jeho ruku. V Markových očích se zrcadlil strach. Když si uvědomil, že cítí. Ale pouze bolest. Bolest a ještě teplou krev stékající po jeho ruce na špinavou zem. Zařval. Proklínal Gráineho. Nenáviděl ho. Chtěl krev. Jeho krev.

,,Ty odporný bastarde!! To mi zaplatíš!“ jeho hlas však jako by se vytrácel. Vycházelo z něj jen nesrozumitelné chraptění. Upadl do hlubokého spánku. Spánku, ze kterého se neměl nikdy probudit…

 

V hlavě se mu ozývali hlasy. Temné hlasy. Marko byl na pokraji svých sil.

 

Doufal, že se už nikdy neprobudí. Ale to se nemělo stát. S obtížemi otevřel oči. Ulekl se těch rudých zorniček, které na něho obdivně pohlížely. Nepatřily však odpornému Gráine. Nýbrž Galetee.

,,Ještě nikdo nevydržel tak dlouho jeho mučení. Většinou chcípli během prvního týdne a ty si tu celou zimu.“

,,Takže já nejsem mrtvý.“ Otázal se vyčerpaně Marko.

,,Připadáš si snad jako mrtvý??“

,,Někdy ano. Nemohu se ani hýbat.“

,,Si ochrnutý. Né mrtvý. V tom je rozdíl.“

,,Ale já sem cítil. Cítil sem bolest.“

,,Já vím. Co by si udělal jako první, kdyby ses mohl hýbat?“

,,Zakroutil bych krkem tomu odpornýmu dědkovi!!“

,,No právě. Je to sice dost nepravděpodobný, ale stát se to může. Pak by ti skoro nic nebránilo v útěku. Gráine je žalářník. Má velkou moc. Dokáže tvé tělo zbavit pohybu, ale když chce, aby si trpěl, tak ti ho zase vrátí. Ale jen do určitých míst.“

,,Já bych neměl cítit bolest. Sem Fainaru.“

,,To se pleteš. Už nejsi.“ Marko se zarazil a tázavě na Galeteu pohlédl. Rozechvěla se. Rychle hrábla do kapsy a vytáhla malou lahvičku v kůži.

,,Počkej, řekni co víš!!“ Křikl na ni.

,,Nejsem tvoje služebná! Na mě křičet nebudeš!!“ její oči rudě zapláli. Marko chtěl znovu odporovat, ale Galetea mu do pusy nalila obsah lahvičky a tím ho umlčela.

,,Za několik dní se budeš moct hýbat.“ S těmi slovy roztáhla křídla a zmizela.

 

Marko přemýšlel nad hádankou. Jejíž znění se mu nesmazatelně vrylo do paměti. Něco čistého. Křišťál. Něco teplého. Kožich. Něco nemyslitelného. Aby se stala královnou? Nevšedního, nevídaného, přesto uskutečnitelného. U Militria! V hádankách sem nikdy nebyl dobrý! Možná chce být královna v kožichu a s křišťály. Tohle je docela nevšední. Ale nedává to smysl.“

  Otevřeli se dveře. Marko se ulekl. V tuhle dobu chodil Gráine. Ale postava, která k němu přilítla byla Galetea.

  ,,Vítám tě. Nabídl bych ti židli, ale nevidím ji.“

,,Ale vždyť už rukama můžeš hýbat, tak mi to pořád nevyčítej!“

,,Řikala si během pár dní a už je to měsíc!“

,,Nekřič na mě!! Víš, jak to nesnáším. Dělám co můžu, abych ti pomohla. A to si ani nepřišel na tu blbou hádanku!!“

,,Sama si to řekla!! Blbou hádanku! Protože je to ta nejblbější hádanka, co sem kdy slyšel! Občas mi připadá, že ani ty neznáš odpověď.“

,,Už zase mi něco vyčítáš! To mám místo poděkování! Pomůžu ti, ale ty se zapřísaháš, že mě vezmeš s sebou.“

Marko vykulil oči.

,,Nikdy! Podívej se na sebe. Víš jak vypadáš?! Jako ďábel! Nemůžu tě s sebou vzít. Co by si o mě pomysleli?!“

,,To je mi jedno!“

 

Uběhl další protrpěný měsíc, než Galetea zase navštívila Marka. Už mohl hýbat i hlavou.

,,Mám špatné zprávy. Gráine něco tuší. Ještě dneska zmizíme.“ Marko byl vyčerpaný po dalším týrání, přesto mu v očích zaplála jiskřička naděje při pomyšlení na útěk.

,,Mám tu přítele. Má zakrnělá křídla, ale jinak mu nic neschází. Odnesu tě nahoru, kde na tebe bude čekat. Mezitím zabavím Gráineho a vy zmizíte na loďce, která na vás nahoře čeká. Pak se k vám připojím a Lex se vrátí a zahladí stopy.“

  ,,Lex, to je ten přítel?“

,,Jo.“

,,Hm, zní to zaímavě. Takže, jak dlouho si na tom dělala?“

,,Ty! Si jenom arogantní princátko!“

,,Radši zmlkni! Měla by sis vážit toho, že se s tebou vůbec vybavuju!“

,,A ty by sis měl radši vážit toho, že ti vůbec pomáhám!“

,,Musíš mít vždycky poslední slovo?“

,,A ty?“

,,Ty si tak ubohá!“

,,Ty si ubohej!“ Oči jí rudě plály. Chytila Marka, který chtěl znovu odporovat a vylítla s ním otvorem ven.

 

Marko nikdy netušil, co se skrývá za otvorem. Vypadalo to, že sou v podzemí. Bylo tu mnoho chodeb. Nebýt Geletei, nebyl by se odtud dostal. To si však Marko ani v nejmenším nepřipouštěl.

  Vymotali se z podzemního labyrintu. Až se ocitli v malé místnosti, kde čekal o něco mladší Lex. Měl rudé vlasy dlouhé po ramena zamotané do silných copů a veselí usměv. Galetea mu předala Marka. A spěšně se vydala na zpáteční cestu.

  ,,Nazdárek. Jsem Lex.“

,,Já vím.“

,,No vypadáš už netrpělivě. Tak se do toho rovnou dáme. Jak vidím nemůžeš zatím chodit. To však není problém, protože loďka je jen kousek odsud.“

Lex Marka vzal na záda a nesl ho labyrintem. Ne však tak jistě, jako Galetea. Dokonce několikrát skončili ve slepé uličce. V takových chvílích byl Marko vzteky bez sebe. Řval na Lexe a proklínal ho. Když konečně dorazili k dřevěné loďce. Byla tam tma, ale oba dva viděli.

Markovi oči zářili stříbrně, zatím co Lexovi rudě. Neskočili do loďky a Lex se chopil vesel. Pluli po rozlehlém jezeře bez břehů barvy krve.

 

Upluli už kolem dvou set metrů, když si Marko něčeho nepříjemného všiml.

,,To snad ne! Věděl sem, že mě chce zabít!“

,,Co? Co se stalo??“

,,V tý podělaný lodi je díra!!“

,,My tu umřeme!“

,,Lexi zmlkni! Radši pořádně zaber. A dej mi svou košili. Lex poslechl. Marko se pokusil vyhodit trochu rudé vody, ale nijak zvlášť to nepomohlo. Pokusil se tedy najít aspoň otvor, kterým sem voda vnikla. Našel malou díru hned pod sebou. Roztrhl Lexovu košili vejpůl a jednou polovinou díru ucpal. Druhou našel v trupu. Taky ji ucpal.

  ,,Jak dlouho ještě? Lexi! Jak dlouho ještě??“

,,Asi sto metrů.“     

---