Fainaru - synové zákona jedinného III.

Je snad tohle konec? Konec velkého Marka Ragnuse?

Galetea byla nesvá. Měla zvláštní pocit. Asi intuice. Něco tu nehrálo. Kde je Gráine? Tohle byla doba jeho pravidelné pochůzky, tak kde k sakru vězí?? Tohle neni dobrý. On to ví! To ne! Galetea vyskočila ze své skrýše a rozběhla se směrem ke Krvavému jezeru. Vyjekla bolestí. Před očima se jí zatmívalo, až neviděla nic. Pouze tmu. Hustou tmu, která zaplnila její smysly. Gráine se rozchechtal svým odporným smíchem a omráčenou Galeteu odtáhl do tmavé komory, která sloužila k jedinému účelu. Mučení. 

,,Přestaň už ječet Lexi! A radši pořádně zaber!“ Řval Marko a zběsile při tom máchal rukama. Zatímco Lex pořád do kola opakoval větu ,,my tu umřeme“. Vodu měli do půlky lýtek. Marko nervózně těkal očima, když si všiml nepatrného pohybu ve vodě, který neunikl ani Lexovi.

,,Něco se tam hejblo!!“ zařval zděšeně Lex. ,,Hejblo se to! Viděl si to?!“

,,Lexi, zmlkni!!“

,,Myslím, že to byla ruka! Lidská ruka!“ Křičel Lex. ,,Že já se nechal ukecat!! Mohl sem se v klídku někde válet a místo toho mám tohle!!“

,,U Militria! Lexi…!“

,,Jo, sem v klidu. Ale asi by si měl něco vědět…“

,,Jaký ale??! Co bych měl vědět? Lexi mluv!“

,,Do toho jezera se hážou ty, co nepřežili. Myslím tím vězně.“

,,Vždyť to sou jen mrtvoly.“

Lex se uchychtl. V jeho pohledu byla pořádná dávka zoufalosti. ,,Jenže oni nejsou tak uplně mrtví…“

Voda stoupala.

 

Galetea se probrala. Cítila, jak jí praskají kosti. Rozhlédla se. Tuhle místnost poznávala. Párkrát tu měla službu. Byla to mučírna. Můj plán nevyšel. Proběhlo jí hlavou. Nebo je to snad jen sen. Pokud ano, pak je to špatný sen. Její tělo bylo nataženo na skřipci.

,,Ááá, naše poupátko se nám probralo. Cha cha. Zdálo se ti něco pěkného?“

,,Pust mě a já ti zpřerážím všechny kosti v těle.“

,,Ale, ale. Copak? Udělal sem snad něco špatně?“

,,To si piš, že jo! Pomohla sem ti najít zrádce a tohle je tvůj vděk? Natáhneš mě na skřipec.“

Gráine se zarazil. Vypadal, že nad něčim zarputile přemýšlí. Vycenil své ohavné zuby, zaskřípal s nimi a rozchechtal se.

,,Ty že si mi pomohla najít zrádce?? Mluv a stručně.“

,,Ano! Lexe! Pořád mluvil o tom, že by se tě rád zbavil, jenže to není tak jednoduchý. Tak ti chtěl aspoň uškodit. Všichni víme, jak dlouho si šel po tom vězni. Marku Ragnusi. Hned, jak sem ho spatřila se mi v hlavě zrodil plán. Pomohla sem mu k útěku a ty si aspoň při tý příležitosti poznal zrádce a ještě k tomu máš důvod k tomu, aby si Marka mohl opravdu mučit.“

,,Takže dvě mouchy jednou ranou. Cha cha. Vždycky sem věděl, že si šikulka. Ale stejně. Jakou mam jistotu, že mě netaháš za nos?“

,,Kdybych ti chtěla uškodit, udělala bych to dávno. A kdybych snad chtěla Markovi pomoct, tak bych ho přece neposílala s Lexem. Ale sama bych ho šachtou vynesla ven. Byli bysme už dávno někde u Měsíčních skal. Zamysli se Gráine. Víš přeci, že sem vázána slibem, jako všichni Sammaell. Nikdy bych nemohla podrazit žalářníka. Tím bych se dopustila zrady na naší nejvyšší Lilith a tím bych zradila sama sebe. Za to mi žádný Marko Ragnus nestojí.“

Gráine vypadal nerozhodně.

,,Nebudeme to dál protahovat. Vezmu tě s sebou! Chachacha!“

,,Marko, musím říct, že sem rád, že sem ještě před svou smrtí poznal nejproslulejšího z Fainaru. Bylo mi velkou ctí.“

,,Nejradši bych tě zabil sám! Měl si tu podělanou loď zkontrolovat! U Militria! Ze všech těch okřídlených parchantů musím natrefit zrovna na tebe!“

,,No, nedá se nic dělat,“ Lex byl na pokraji zoufalství.,,budeme si hold muset zaplavat.“

,, Nevim jestli sis toho všiml, ale já jaksi nemůžu hýbat nohama!!“

,,To je velmi nemilé. Ale těch padesát metrů snad zvládneš, ne?“

Lex se zhluboka nadechl a vtisknul Markovi do ruky černou dýku v jejíž rukojeti byl zasazen lesklý kámen barvy krve, zbroušený do tvaru spirály.

Než se ho Marko stačil na cokoli zeptat, loďka šla ke dnu.

 

,,Ty hnusnej parchante!“

,,No, jen se tak nevztekej holubičko. Už tam budem. Ale jestli si mi kecala, tak tě nikdo na světě přede mnou neuchrání. A jestli říkáš pravdu, tak si Lexe podám.“

 

To, co se odehrávalo pod hladinou, bylo peklo. Stovky shnilých těl se sápaly po Markovi. Ten jim tak, tak unikal. Sekal po nich dýkou a pokoušel se vyplavat nad hladinu, aby mohl nabrat kyslík do vyčerpaných plic. Byl to těžký boj.

Markovi už docházelo sil. Chvíli ještě vedl ten marný boj, když si všiml, že shnilotiny neútočili přímo. Báli se. Ale čeho? To ta dýka! Ano! Bojí se té dýky!

Spirála v rukojeti rudě plála. V její záři se útočnici jakoby zmenšovali. Toho Marko využil. Jednou rukou si je držel od těla a tou druhou vyplaval na hladinu. Stálo ho to poslední zbytky sil.

Rozhlédl se po rozbouřeném jezeře, jestli nezahlídne Lexe, ale marně. Lex zmizel. Prostě byl pryč.

Sem tu sám. Atheasi! Docházejí mi síly. Tohle nezvládnu.

Marko zavřel oči. Uvolnil svaly a nechal se těmi prohnilými prackami znovu stáhnout pod hladinu.

---