Jak se ovládá škola

Jak se ovládá škola

                        1.       „Miluji Intr(overty)“

Vlastně už ani nebylo co dodat. Zamávala jsem bratrovi na vzdalující se motorce a popadla zavazadla. Kdo tvrdí, že se nedá stěhovat na motorce, kecá. Teda alespoň při stěhování na intr to jde. Spokojeně jsem se rozhlédla po pozemcích gymnázia Roberta Flixe. Fakt netuším, kdo to ten Flix byl, ale má to tu moc pěkné. Konečně jsem se dostala na školu, co má úroveň. Podřadná příměstská základka mi už začínala lézt krkem. Vítej střední školo!

Kráčela jsem parčíkem, plným stejně zmateně se tvářících lidí, ale také tam byli vidět partičky zřejmě už zdomácnělých studentů. Skupinka podezřele vzhlížejících kluků postávala na schodišti u vchodu a všichni jako na povel pokyvovali hlavou do rytmu nějaké hudby, o které mi nebylo jasné, odkud vychází. Asi nějací hudebně závislí jedinci… Och, páni! Panenka Barbie ožila! Proti mně si vykračovala peroxidová slečna s prsy jak melouny, plochým břichem a celá opálená, jako-by usnula v soláriu. Teda, myslela jsem, že mi něco řekne, jak našpulila rty, když si mě všimla. Místo toho mě jen sjela zkoumavým pohledem od mých rozšlápnutých kecek, přes vytahané džíny, až po bráchovo tričko.(Je to basketbalový dres a mám ho moc ráda, ať si zkusí něco říct!) Pak se napřímila, zamrkala řasami a lá implantát a vznešeně pokračovala v chůzi. I kluci-hudebníci přestali pokyvovat hlavami a svorně se za ní ohlédli. Vážně nechápu, co všichni jedinci mužského pohlaví vidí na těchto umělých slepicích.

Ohromeně jsem vešla do dveří a absolvovala další šok. Přímo čelem jsem se srazila s nějakým roztržitým človíčkem. Když mi přestaly běhat před očima hvězdičky, hleděla jsem do tváře pravému a nefalšovanému šprtovi. Narovnal si kulaté brýle na nose, upravil si pěšinku (fakt nekecám-pěšinka!) a vykoktal opatrné promiň. „V pohodě,“ odpověděla jsem a pomohla mu sebrat knihy ze země. „Díky, já jsem Adam.“ Chlapcovi zřejmě otrnulo. „Alex, nemáš zač,“ představila jsem se taky, „A opraš si tu vestu, máš ji špinavou.“ Položila jsem učebnici fyziky na ostatní, co držel v náruči a zmizela jsem dřív, než by se mnou mohl začít chtít kamarádit. Šáhla jsem na fyziku! Fůůůj!

„Alexandra Hebeková,“ oznámila jsem té ženské, které mi měla říct, kde budu bydlet. „Pokoj 213, druhé patro vlevo, přečti si vnitřní řád internátu na nástěnce, další,“ odříkala jako robot a ukázala prstem na schodiště. To zřejmě kdybych se tam chystala vlítnout oknem, nebo co. „A klíče nedostanu?“ Podívala se na mě přes obroučky brýlí jako na největšího primitiva a na čele se jí vytvořila hrozivá vráska. „Klíče už dostala některá z tvých spolubydlících,“ zavrčela tentokrát spíš jako míchačka na beton, než jako robot a stále mířila prstem ke schodišti. No co, stroj jako stroj. Chytila jsem svá zavazadla a poslušně odcupitala přikázaným směrem.

Teda šílenců je tu dost. Myslím, že zapadnu. Byla jsem na vrcholu blaha, když jsem stoupala po masitém schodišti do druhého patra. Líbilo se mi vše, co jsem potkala. Umělecký obrázky na stěnách, obouchané zábradlí, polouschlé kytky na odpočívadlech… Ne že by tohle vše bylo nějak úchvatné, ale vypadalo to tu skoro stejně jako v těch filmech o amerických středních školách. Kluci-hudebníci, slečna Barbie, Adam šprt, profesorka robomíchačka… k dokonalosti chybí jen plechové skříňky, roztleskávačky a tým amerických fotbalistů. Dala jsem se chodbou vlevo a hledala dveře s číslem 213.