Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO samotě
30. 08. 2006
0
0
446
Autor
Medulljenka
Jen momentální silnej pocit...
"Aničko, co že ještě nespíš?" Usměju se dávám jí napít.
"Vždyť já už půjdu, babičko."
"Nezapomeň zavřít slepice!" nabádá mě.
"Nebojte, už jsem je zavřela."
"Hodná holka." Pohladím ji po ruce a zavírám za sebou. Vím, že stejně stráví většinu noci, zíráním na jedno místo, tmavého nemocničního pokoje a bude proplouvat vzpomínkami dávno ztraceného mládí. V deset hodin ještě dám antibiotika a píchnu pár injekcí, sednu ke stolu a čekám na noční službu. Za chvíli vrznou dveře, přichází Dita s evidentně mizernou náladou. Otráveně dosedne a při pohledu na zaplněnou tabuli se, dle vlastních slov, vyvrátí.
"Co jste zase dělali?!"
"Přijímali, Dituško, přijímali, jak kdybys to neznala, máme nízkou obložnost!"
"Ježíši, pojď si zapálit a rovnou mi to předáš."
Sedneme ve spojovačce, kouříme a Dita upadá do deprese. Při otázce, kdo vlastně slouží z doktorů, jí povídám, že Horák.
"Člověče já asi zase půjdu domů! Vždyť, co by se stalo?!" Smějeme se, obvyklé vtípky.
"Ale jinak jsou všichni hodní a spí." Típnu cigaretu. "Jo a slepice jsem paní Loukotkové zavřela" Dita propukne v řehot.
"Mně posledně říkala, že mám sundat ty brambory z plotny, pač ona musí do práce. A okamžitě jsem jí měla sundat tu ohrádku nebo jí ujede autobus!" Chechtáme se cestou na sesternu.
"Jestli mi na starý kolena takhle přeskočí, dej mi, prosím, polštář na hlavu a drž ho tam hodně dlouho!" dodává cynicky.
Loučíme se, seběhnu schody, v šatně ze sebe shodím bílou uniformu a natahuju na sebe pohodlné džíny. Projdu halou a potkám doktora Horáka.
"Sestřičko, já myslel, že vás ještě stihnu!" rozpřáhne náruč, jen tak tak se mu vyhnu.
"Kdepak, pro dnešek stačilo."
"To spěcháte domů? nechcete si se mnou dát ještě kávu?" Klasika. ve svých třiceti letech je přesvědčený, že mu žádná neodolá.
"Ne, ne, děkuju, ale máte tam Gitu, třeba vám kafe uvaří." Šibalsky na mě mrkne:
"Ale já bych si ho dal s vámi!" Kroutím hlavou"
"To neklapne! Dobrou noc a klidnou službu!"
"A vám krásné sny!" Pošle mi vzdušný polibek a mizí v zatáčce.
Projdu nemocniční bránou, rozloučím se s vrátnou a odjíždím v tmavě rudým Peugeotu. Mám ráda jízdy městem pozdě v noci, když za sebou zabouchnu dveře, nechávám špitál špitálem a cestou domů relaxuju.
Vklouznu do sprchy, pustím si horkou na upocený tělo a snažím se ze sebe splavit ten pocit samoty, co mi přilpěl na kůži a ne a ne se pustit. Nechávám se laskat proudem vody a v duchu tajně toužím, abys přišel. Ušklíbnu se. Nejsi doma. Ani mě to nepřekvapuje. Všechno je otázkou zvyku. Ale představa tvých dotyků, prosycených horkem, nemůžu se jí ubránit. Je zvláštní, jak je nahý člověk snadno zranitelný... Opírám se v mrákotách o studené kachličky. Zavřu oči. Chci zase cítit tvoje ruce, nechat se hladit, chci, abys mě obejmul a držel pevně. Chci příliš.
Stojím před zamlženým zrcadlem. I po otisku dlaně zůstává jen rozmazaný odraz. Jako můj život. Natírám se od hlavy až k patě nejrůznějšími krémy a tělovými mléky, koupelnou se nese jemná vůně. Procházím nahá po bytě, zapalím si cigaretu, vyjímečně, nesnášíš to. Postavím vodu na kávu, přehodím přes sebe župan. Upíjím jěště vařící kávu, černou jako noc. I když si to za nic na světě nechci přiznat, čekám na tebe. Blíží se půlnoc.
Jsem unavená, skoro nevidím na oči, zhasínám, odcházím do ložnice, nejtmevějšího pokoje, nejstudenějšího. Chlad postele se mi vpíjí pod kůžu, trochu se třesu. Kde jsou ty časy, kdy jsme usínali spolu v objetí, abychom se zahřáli? Ležím tu sama. Zírám na strop a myslím na paní Loukotkovou, která počítá svoje slepičky...
Už tě neslyším přijít, dávno se nebudím a nečekám tě. Nemám tušení o tvém nočním vysedávání u postele, nevím, že se na mě díváš, necítím, když ulehneš. Ráno až se vzbudím, budeš zase pryč.
no mě popis právě zas tak nemastný neslaný nepřipadá, docela odsejpá a jede to, ale možná bych to ještě víc nějak vyřešila a nadupala, konec je celkem hezkej, ale asi bych to celé nenazývala povídkou...toho vystupňovanýho děje tam zas tak moc neni :) momentální silnej pocit to je spíš, to je fakt, jak píšeš v prologu - a jako takový bych to brala