Tvář

To je zase noc. Po tom, co jsem celý den proseděl v práci, se mi ještě porouchalo auto. Neumím si to vysvětlit. Prostě nejede. No nic, můžu ho klidně nechat v práci – není na něm už přece nic podezřelého.

Odcházím a předstírám, že jsem strašně zažranej do psaní SMSky, když jdu kolem našeho starého vrátného.

„Pane Zamnico! Copak, že nejedete autem?“

Do hajzlu! Všiml si mne. Zas má chuť si povídat o absolutních pitomostech. Dneska ne. Prostě nemůžu. Něco mu odvrknu a odcházím. Nevypadá spokojeně. Třeba jednou dopadnu jako on.

Venku si zapálím cigaretu a pomalu jdu ulicí. Příjemné počasí. Teplo. Už dlouho jsem se takhle neprošel. Většinou pouze když jsem na lovu. A to jsem vždy zlitej, takže si z toho nic nepamatuju. Dnes je to jiné. Noc vnímám střízlivě, přesně a kompletně celou.

Je pozdě. Ulice jsou téměř prázdné. Tak mi to vyhovuje. Jenom občas narazíte na dalšího nočního zbloudilce. Někoho kdo rád spatří přátelskou tvář uprostřed tmavé noci. Je jedno, že ji nezná.

Cestou jdu kolem hospody, ze které vyběhne podnapilý mladík. Ne víc než 17. Začne zvracet kousek od hospody. Nemůžu od něj odtrhnout oči. Zazvoní mu mobil. Začne telefonovat a přitom se potácí od hospody směrem k malé uličce.

Rozhlédnu se. Nikdo není kolem. Mladí by neměli takhle pít. Stojí na kraji uličky a něco opilecky mumlá do telefonu. Přijdu k němu a počkám až dotelefonuje. Pak ho zezadu chytím a kolem krku a odvléknu do uličky. Tam z něj udělám další exemplární příklad. Další, který bude sloužit jako varování. Ani se při tom velmi neušpiním. Aby jo – mám na sobě nový kabát.

Pak pokračuju dál. Zastavím se ještě v supermarketu a koupím si chleba, mlíko a šunku. V práci jsem úplně zapomněl na jídlo. I na obědní přestávku.

Po dlouhých pár týdnech je zase vidět měsíc a hvězdy. Tahle noc je opravdu krásná.