Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se24. srpna
05. 09. 2006
3
1
2140
Autor
marw
Bylo nepříjemně brzy ráno a já stál na tramvajové zastávce. S rukama v kapsách jsem se opíral o nějaký sloupek a opatrně pozoroval ostatní ranní chodce – někteří vycházeli z metra aby v zápětí zmizeli v obchodním centru, jiní přicházeli z okolních malých uliček a na zastávce s nepřítomným pohledem kouřili svou první ranní cigaretu. Tři policisté se opodál zabrali do hovoru a zdáli se být úplně neteční ke všemu okolo nich. Mně byla trochu zima a přestože ten na koho jsem čekal měl čím dál tím větší zpoždění, nebyl jsem naštvaný. Tedy ne moc – mnohem víc převládalo mírné vzrušení a zvědavost nad tím, co přinese dnešní den.
Když mi včera večer zavolal, původně jsem nechtěl jít... Ale za pět minut jsem mu zavolal zpátky. K čemu by jinak byli kamarádi.
Po pár minutách konečně přijela tramvaj, ze které se na mě zazubil Vojta.
„Takže nakonec jsem to nebyl já, kdo měl problémy se vstáváním.... Co?“
Usmál se svým typickým dětsky nevinným způsobem... Jeho biceps byl silnější než moje stehno, ale roztomile se tvářit uměl.
„Kam jedeme?“
„Až nakonec...“
To byla dlouhá cesta, ale mně to nevadilo. Tuhle část města jsem moc neznal. Tramvaj se pomalu táhla starým pražským Smíchovem, aby ho záhy opustila a zamířila dlouhým táhlým stoupáním ke vzdáleným sídlištím.
Náš plán byl jasný – jedeme do bytu, kde bydlí Vojtův táta. Tedy možná spíš bydlel.
Konečná stanice byla jen ostrůvek uprostřed frekventované silnice, úplně obklopené paneláky... Všechny pražská sídliště mají jednu nevýhodu. Vůbec se od sebe nedají rozeznat. Městské části, ulice, natož jednotlivé byty, všechny ty oprýskané chodby paneláků, počmárané výtahy... Tisíce bytů s tím samým půdorysem. Tisíce lidí s tím samým obrazem za okny.
Ten náš výtah nás pomalu unášel k pátému patru... Musel jsem se pousmát – vzpomněl jsem si, jak jsem jako malý jezdil tím samým výtahem s kolem. Musel jsem ho postavit na zadní kolo, abychom se do toho malého výtahu vešli... Občas mě kolo skoro převážilo.
„Táta tam má jednu holku v podnájmu, tak aby ses nelek`,“ řekl a začal se klíčem šťourat v zámku. Nešlo mu to.
„Na, zkus to prosím tě...“
Začal jsem se šťourat já. Taky mi to nešlo.
Dveře najednou otevřela rozespalá holka v džínách a tričku. Chvilku na nás beze slova koukala.
„Ahoj,“ řekl Vojta.
„Ahoj,“ odpověděla a zmizela někde v bytě.
Vešli jsme dovnitř. Byt samozřejmě ještě nesl stopy nedávného požáru – v celé předsíni a v části obýváku hasiči vytrhali hořící koberce, všude byl trochu nepořádek. Ve vzduchu bylo něco cítit. Nebylo to spáleniště, nebyl to ale ani normální byt.
„Najdu klíče od auta, vezmu si nějaký věci a jdeme. Zatím počkej.“
Zůstal jsem sám v obýváku, ze kterého na boku vybíhala ještě tenká nudle kuchyně. V místnosti bylo pár křesel, televize, počítač, nějaké provizorní postele, u zdi mě zaujalo velké dlouhé akvárko se spoustou rybiček a velká sbírka cédéček.
Letmo jsem se kouknul na stůl s počítačem, leželo tam jen pár běžných poznámek a vytisklý článek o blahodárných účincích jednoho bylinného čaje. Šel jsem ke křeslu, chtěl jsem si sednout, ale na poslední chvilku jsem si všiml nějaké umělohmotné masážní předložky, patrně z koupelny, která byla přehozená přes křeslo. Nejistě jsem zůstal stát a rozhlédnul se po místnosti. Můj pohled znovu zaujala opravdu velká sbírka cédéček. Popošel jsem k nim a zběžně očima projížděl plné police. Docela dobrá muzika...
„Když zrovna nefetuje, tak je docela normální.“
Vojta najednou stál vedle mě, koukal se na rybičky. Po chvilce hledání pak našel krmení.
„Jen ať se maj`...“ prohodil a začal ho sypat do akvárka. Rybičky ale o potravu neprojevovaly žádný zvláštní zájem.
„Pojď se na něco podívat,“ řekl po chvilce a táhnul mě do kuchyně. Před troubou bylo trochu ohořelé lino.
„Tady dělal první ohníček... Asi se zase bál, že na něj něco vyskočí z trouby.“
Trochu omluvně se ušklíbnul.
„Přijeli hasiči, odvezli ho do nemocnice. Tam ho pak pustili... A potom říkali, že jim utekl. On se totiž vrátil domů, polil ředidlem koberce a zapálil je. Když má tyhle stavy, tak ho totiž uklidňuje přítomnost takovýchhle lidí, v uniformě. Jako policajti a hasiči.“
Já jsem zhruba věděl, co se stalo. Řekl mi to už před pár dny... Ale tohle mě přeci jen zaskočilo. Moc jsem nevěděl, co říct.
„A sakra,“ komentoval jsem to.
Za námi bouchly dveře – ze svého pokoje vylezla ta holka. Zůstala stát mezi dveřmi a nechápavě na nás chvilku koukala.
„Moc jsi tady teda neuklidila...,“ řekl jí Vojta.
„Vojtíšku, ono to ale moc nejde... Já jsem to zkoušela, fakt. Vůbec to nepouští.“
Mluvila divně. Měl jsem pocit, že je trochu mimo. Jednoznačně jsem si jí zařadil – buď má strašnou opici nebo už má poškozenej mozek dlouhodobým užíváním drog.
Vojta už měl všechno co budeme potřebovat. Rozloučili jsme se, zabouchli za sebou dveře a vlezli do výtahu.
Když se výtah rozjel, otočil se na mě.
„Je trochu dementní, jestli jsi to nepoznal. Od mala.“
A sakra. Každý se někdy splete.
Ukázal mi ruce, dlaně měl trochu černé. Podíval jsem se na svoje – taky jsem je měl špinavé, přestože jsem v bytě téměř nic nedělal.
„To se asi jen tak neuklidí,“ řekl.
Před domem jsme po chvilce našli auto. Vojta mi hodil klíče, já jsem nastartoval a opatrně vyrazil zpátky do centra. Dlouho jsem neřídil.
„Stavíme se u babičky s dědou, tam jenom vezmu klíče od baráků a pak už začnem.“
„Musíš mi říkat kudy...“
Pomalu jsme se proplétali ospalou dopravou nedělního rána. Provoz byl opravdu minimální, to mi dodávalo jistotu. Podle Vojtových pokynů jsem zastavil vedle trafiky před hezky opraveným domem z 30. let, jakých byla celá ulice plná. Ve všední dny tu byl docela velký provoz, teď ale nejezdilo skoro nic, jen v dálce osamělá tramvaj.
„Půjdeš nahoru, ne?“ zeptal se.
Zamknul jsem auto a vešli jsme do domu.
„Děda nemá jednu ruku a jednu nohu, když byl mladej, tak ho přejel vlak. Aby ses nedivil....“
Vojta vyndal klíč a otevřel dveře malého přízemního bytu. Vešli jsme dovnitř, nikde nikdo. Z koupelny, do které vedly dveře přímo před námi, byl slyšet zvuk holicího strojku. Ze samotného bytu byl vidět jen jeden pokoj vlevo. Tam se taky Vojta vydal, já jsem zůstal stát v tmavé předsíni.
„Ahoj Vojto...“
V pokoji se objevila starší tlustá blondýnka, kolem čtyřiceti let, zabalená jen v županu. Kouřila cigaretu. Já jsem nesměle pozdravil a Vojta se s ní zabral do hovoru... Zůstal jsem stát v předsíni a doufal, že co nejdřív vyrazíme.
Náhle se prudce otevřely dveře od koupelny. Ihned jsem se otočil po zvuku – ve dveřích stál, jak jsem ihned poznal, Vojtův děda. Byl nahý.
Chvíli jsme na sebe koukali. Já jsem zmateně přemýšlel, jestli mu mám něco podat nebo jestli nepotřebuje pomoct.
„Dobrý den...“
„Mohl bys laskavě počkat na chodbě?“
„Počkám u auta,“ řekl jsem směrem, kde jsem tušil Vojtu a svižně jsem odešel z bytu.
Venku jsem se opřel o auto, zhluboka se nadechnul a zapálil si cigaretu.
„Začíná to pěkně,“ řekl jsem si.
Prohlížel jsem si staré auto – stejné jsme měli v autoškole. Kufr byl plný mopů, kbelíků, smetáků, hadrů, rukavic a všelijakého čistícího náčiní. Vojtův táta má úklidovou firmu, stará se v Praze o pár domů. Vojta mi říkal, že kolem revoluce měl smlouvy na úklid stovek domů, ale dnes už zbylo jen tohle. Většinu práce dělá sám, Vojta pro něj dělá víceméně pravidelně, samozřejmě dostává docela dobré peníze. Jenže teď, když je táta prozatím v blázinci, se o to nemá moc kdo starat a uklízet se musí. Je potřeba, alespoň provizorně, udělat práci za celý týden.
A to je důvod, proč tu jsme.
Za pár minut se Vojta vrátil, v rukou držel spoustu klíčů. Nastoupili jsme do auta, on naházel klíče do kaslíku a vyrazili jsme směrem do centra.
„Děda se ti omlouvá, že tě tak vyrazil...“
„Ne, to je v pohodě... Byla to trošku trapná situace.“
„Takovýhle trapasy se většinou stávají mně,“ usmál se.
„To byla teta Jana?“ zeptal jsem se na věc, která mě zajímala. Co bylo zač to stvoření v županu.
„Jo, tátova ségra. Bydlí s rodičema, protože je jí teprve 44,“ ušklíbl se. „Babička byla zrovna se psem.“
„To nemá chlapa?“
„Kdysi měla s jedním před svatbou, pak jí utekl za jinou... A poslední dobou jen samí grázlové... Teda co já vím.“
Za chvíli jsme zaparkovali před prvním z domů. Čekalo nás jich osm, asi pět hodin práce. Normálně prý tak osm.
Nakonec to nebyla špatná práce, alespoň mě to docela bavilo. I když, jak jsem si později uvědomil, pořádně držet smeták jsem se naučil až ke konci dnešní směny. Vždycky bylo potřeba udělat dvě věci – umýt schody v baráku (dnes alespoň provizorně) a pořádně zamést chodník, případné dvorky a vysbírat vajgly. Vojta dělal barák, já chodníky. Šlo nám to docela rychle, na konci jsme vysypali bordel do popelnic, naházeli věci do auta a vyrazili k dalšímu baráku.
Sem tam jsme si dali pauzu na malou sváču, někdy jsem si chvilku sednul na dvorku na sluníčku, zaklonil hlavu, zavřel oči a dal si cigaretu. Nebyla to špatná práce. Člověk za sebou viděl výsledky.
Kolem třetí odpoledne jsme naložili do auta věci u posledního z domů a zamířili zpátky na začátek, k dědovi s babičkou.
„Půjdu nahoru vrátit všechny klíče a děda potřebuje ještě něco pomoct s počítačem... Do půl hodiny určitě pojedu, ale jestli chceš, můžeš jet.“
„V pohodě, počkám.“
Podruhé toho dne jsem vstupoval do malého přízemního bytu. Koupelna byla tentokrát otevřená, byla tmavá, malá a vypadala trochu odpudivě. Co mě ale zaujalo, byl ležící mohutný spící pes, který tam uprostřed ležel rozvalený. Děda i s tetou Janou seděli u stolu v té místnosti, kterou už jsem viděl při první návštěvě.
Posadil jsem se k nim, Vojta se šel věnovat počítači do jediného zbývajícího pokoje, ze kterého jsem viděl jen kousek otevřenými dveřmi v rohu místnosti.
Místnost, ve které jsem seděl, sloužila jako obývací pokoj, ložnice a zároveň kuchyně. Podél stěny, která sousedila s koupelnou a z předsíně tedy nebyla vidět, byla postavena stará kuchyňská linka a oddělená závěsem od zbytku místnosti. Dále tu byla velká postel a stůl, u kterého jsem seděl já, děda a teta Jana. Stůl evidentně sloužil ke všemu: byly tu zbytky jídla, popelník, papíry, spousta cigaret, povalovaly se tu cédéčka... V rohu běžela televize, ale zvuk byl stažený.
„Jak to šlo?“ zeptala se teta Jana. Vypadala navlas stejně jako ráno – seděla tam jen v županu a pantoflích.
„Jo, docela dobře.. Není to špatná práce.“
„Co parkování, šlo to?“
„Jo, všude byla spousta místa, šlo krásně zaparkovat.“
„Šikovný kluci...“ řekla teta a zapálila si cigaretu. Pak se zvedla a odešla za Vojtou.
Zadíval jsem se na televizi s vypnutým zvukem.
„Klidně si to zapněte...“ obrátil jsem se na dědu.
„Sledování seriálů bez zvuku je moje specialita,“ usmál se děda a zapnul zvuk. Jak jsem za chvilku poznal, byl to jeden z nejblbějších amerických katastrofických filmů, jaké jsem kdy viděl.
„Vojta je na počítače šikovnej... To já jsem rád, když to vůbec pustím. Když mám problém, on přijde, udělá cvak cvak a je to.“
„To jste náhodou docela dobrej, moje babička je ráda, když si zvládne přečíst esemesku... Jestli vůbec.“
Evidentně jsem ho potěšil.
„Mám rád encyklopedie,“ pokračoval, „ale můj pes tam není....“
„Jo, já jsem na něj koukal, pěknej... To je kólie?“
„Ne, německý vlčí špic. Už je starej, má přes 13 let. Je už slepej i hluchej. Někdo se ptá, proč ho ještě trápíme... Ale on je mezi svýma, vyrostl tady.“
Děda si zapálil cigaretu, chvilku jsme mlčeli.
Pak se mě zeptal: „Kolik bys mi hádal let?“
Zkusil jsem šedesát.
„Už dávno přes sedmdesát, ale lidi říkají, že vypadám mladší.“
Opravdu vypadal.
„Tak to je pravda, vypadáte dobře. Sedmdesát bych vám určitě nehádal...“
Děda se pousmál a s cigaretou v ruce řekl: „To víš, nepiju, nekouřím... A za holkama neběhám. Taky jak.“
Usmál jsem se. Děda byl docela fajn.
„A jak se vůbec jmenuješ?“
Řekl jsem mu to.
„To abych příště věděl...“
Mezitím se vrátil Vojta, šel do koupelny a začal drbat psa. Ten jen naštvaně štěknul, ani se moc nepohnul.
Zklamaně se vrátil k nám: „To je poprvé, co mě už vůbec nešel přivítat... Počítač je spravenej, jenom sis omylem smazal heslo.“
Vojta už byl převlečený, byl čas odchodu. Rozloučil jsem se s dědou i tetou Janou.
„Vojto, nechceš koláč na cestu?“ zeptala se. „A ty?“
Vzali jsme si oba, vyšli před dům a pomalu zamířili na zastávku tramvaje.
Cestou jsem přemýšlel o všem, co jsem dneska zažil. O všech domech a místech, které jsem viděl, o Vojtovi, o jeho tátovi, dědovi, o tetě Janě... I o té holce z toho bytu.
„Sakra,“ říkal jsem si, „já věděl, že to dneska bude stát za to.“
1 názor
Neuvěřitelné! To musela být rodina! Nad tetou Janou se dost usmívám. Jinak dost souhlasím seStvN. Ale zajímáš mě, jdu na další.
takze... souhlas s nicol... divci romanek po klukovsku... like it:)
souhlas s stvn...je to takovy... trochu bez zivota... coz neznamena, ze by se mi to necetlo dobre a nebavilo me to.. kazdopadne mozna by tomu neskodilo trochu nejaky,...hmmm.. energie, nebo tak neco, vis...
je to fajn, libi se mi, jak pises*
hele du na tu treti, co tady mas:)
já bych asi souhlasil s nicollete i stvn (taky mám takový pocit odnikud nikam, jako bys nevěděl, co sdělit) a nabídl osvědčenou metodu - škrtat, mazat, krátit co to dá a přitom doufat, že se něco vyloupne... a i kdyby nakonec nic nezbylo, taky dobře, může se začít znovu, s čistým...
stvn: díky za názor a čas. ano, v podstatě souhlasím - není to ani moc povídka, spíš deníkový záznam. jak už jsem psal, je to vlastně popis jednoho dne, vím že to negraduje, nemá pointu ap., chtěl jsem zkusit, jestli se jen tím prostým popisem dá předat alespoň část té zajímavé atmosféry toho dne... nicméně jak známo některé zkušenosti jsou obecně nepředatelné :-).
Promiň, ale na můj vkus popisuješ každý bezvýznamný detail a mě to dost nudilo. Stále jsem čekal na nějaký záblesk. Tenhle text je bez života. Popisuje život, ale je bez života. Dialogy typu:
"To je ale den."
"To jo, no."
Jsou sice jako vystřižené, ale neuvěřitelně nudné a ubíjející. Text negraduje, spíš to vypadá, že se pomalu hroutí sám do sebe. Jako když ti klesají ramena.
Pochválit mohu, že sis dal práci a píšeš úhledně. Takže uber bezvýznamnosti, přidej život a bude to fajn.
dík... což o to, děda a holka jsou v pohodě, táta feťák se stíhama je mnohem lepší... a taky zapálenej byt :).
každopádně jo, máš pravdu... jak říkám, chtěl jsem to spíš zkusit. a vyzkoušet, co kdo na to. možná se k tomu pak někdy vrátím a ještě si s tím pohraju - právě jako třeba s Martinou, kde to pak bylo vyloženě na základě zkušeností odsud... Jakože např. nemusí každý pochopit to, co ti přijde jako samozřejmé, z jedné malé narážky v textu ;).
jinak změnil jsem název, je fakt, že to má spíš charakter deníkového záznamu, tohle se možná hodí víc.
a úplně naposled - je mi 22 :-).
Nicollette
05. 09. 2006
Nicollette: v první řadě díky moc za tvůj čas. musím říct, že tvůj názor je dost výstižný, v podstatě vyjadřuje i moje pocity z tohohle dílka.
jj, já vím... pointu to nemá a poslední věta to nezachrání :-). tohle byl totiž můj opravdový zážitek a vůbec nic jsem si nepřidal ani neubral... byl to opravdu zajímavý zážitek, chtěl jsem to nějak zpracovat, zkusit zprostředkovat, ale od začátku jsem věděl že to nebude jednoduché... a navíc tomu nikdo neuvěří ;). takže tohle je výsledek - zpracování jednoho dne a takový pokus, co to udělá.
mám tu ještě jednu povídku, kdybys měla chuť si to přečíst, moc rád si přečtu tvůj názor.