A tak...

1.

Když život se blížil k svému konci
a truchlivé nápisy na pohřebním věnci,
čněly jak rýhy v zápěstí,
já mohl hovořiti o štěstí,
neboť můj přítel, milující recese,
mi zavolal, zkoušeje mě zbavit deprese.

Já dál mohl přemýšleti o Bohu,
o tom, proč uvěřiti nemohu,
o štěstí, jež obrací se ke mně zády,
o lidech, jaké mají klady,
o hvězdě, která pro mě padá,
o ženě, zdali mě má ráda.

Zkusil nasadit mi pásku přes oči,
abych necítil svůj život v područí,
neviděl války, hádky, ironie,
neslyšel teskné zvuky symfonie,
nevnímal krutost, která tady vládne,
a lásku, která pomaloučku chladne.

Řekl, ať nad všechno se povznesu,
ať dělám jen to, co unesu,
ať usmívám se na svět bez splínu,
ať vychutnávám každou hodinu,
ať samoty se raděj vyhýbám,
ať si vážím toho, co už mám.

Je těžké bojovati s draky,
stačí stín a stáváme se vraky,
mozek je temný a srdce pobolívá,
ne, nejsem blázen, jen života už málo zbývá,
ten černý drak, v jehož stínu žiji,
spaluje a dáví, proč já se nezabiji.

Polovina světa hladoví,
druhá se baví, i když ví,
krávy jak ovce jdou na porážku,
jsem zvyklý, děkuji za urážku,
a ta dýka v zádech tátových,
já to chápu, je nás dost takových.

Jsou tu sváry, boje, nemoci,
není šance jak nám pomoci,
není šance jak se zachrániti,
i komár zemřel, přestože chtěl žíti,
i rostliny pijí, dýchat chtějí
a v tlamách vegetariánů umírají.

A tak zkouším běhat, zkouším týrat tělo,
unavit mozek, aby to nebolelo,
zaplouti v dav a stát se také sobcem,
smířit se s tím, že jsem pouhým lovcem,
tím, co chce přežít a vyhrát sám nad sebou,
a co Ty, jak je to s Tebou?

2.

A tak jsem zkoušel poznat Boha,
číst Bibli tam, zpět, zas a znova,
šest dní jsem četl, sedmý odpočíval,
v duchu jsem hadovi hlavu stínal,
o čisté duši Kainově já snil,
nechápal jsem, s kým se oženil.

Miloval jsem Šalamouna, knihu Kazatel,
od srdce psané, tak jak sám život pěl,
z Písně písní učil jsem se lásku dát,
otevřít náruč a od srdce se smát,
milovat bližního a pohrdat nenávistí,
jít zpříma a být si sebou jistí.

Když Ježíš moudra lidem sděloval,
hltal jsem je, za ně děkoval,
nenáviděl Boží zlobu, povýšenost,
uctíval jsem lásku, moudro, ctnost,
nad vším hluboce jsem přemýšlel,
odpovědi v tom však nenašel.

Já zkoušel navštěvovat různé spolky,
diskutovat, přitom balit holky,
zkoušel jsem naslouchat, vznést námitky,
uši však hluché, jak chladné odlitky,
slova jak spousta černých stok,
dva monology ještě nejsou dialog.

A tak se honím z práce do práce,
občas je smutek, občas legrace,
ať venku mrzne, či slunce pálí,
vypnuté mozky jako by spaly,
láska nám skomírá a stres nás dusí,
vyvstanou slzy a kůže husí.

Jsou tu staří, mladí, hubení,
z tváří jim čiší velké úpění,
chtěli by spát, chtěli by odpočívat,
mají jen sílu, lásku sbírat,
všichni ji chtějí, nikdo nedává,
že by únava, je to záhada.

A tak jdou sliby, sňatky, rozvody,
stres, nicota, ostrůvky pohody,
proč to vše, proč to musí býti,
kdo nás stvořil, kdo nás učil klíti,
proč neřekl jdi a jen se dívej,
usmívej se, tancuj, zpívej.

A tak se chlastá, kouří, berou drogy,
vznikají nové, staronové hroby,
někdo je cita, někdo necita,
někdo je morous, jiný procitá,
někdo je hamoun, jiný ženu bije,
někdo si žije, někdo dožije.

3.

A znovu se ptám táty, mámy,
obcházím knihovny, obhlížím chrámy,
hledám toto a zase tamto,
jdu tam a ptám se kamto,
cesty se štěpí, cesty se hroutí,
která je pravá a jak se kroutí?

A opět zavolal mi přítel, co má rád recese,
Ten, co mě tenkrát zbavoval deprese,
ptal se, proč pátrám, proč se za vším ženu,
proč se nezastavím, vždyť nic nedoženu,
proč z nadhledu se na ty cesty nedívám,
ať z každé dobro beru, jinak prý umírám.

A tak jsem si sedl s lahvinkou do křesla,
s tou, co mi tenkrát má láska přinesla,
vnímaje vůni hořících svíc,
do z hospod prokouřených plic,
zavřel jsem oči a měl jsem sen,
otázka zněla, kdo já jsem?

Ptal jsem se stále, jsem pouhé tělo,
peníze, jídlo, šaty, jen ono chtělo,
ono mě trýzní, ono mě svírá,
já chci být svoboden, tak co mi zbývá,
zřekni se požitků, buď vůle Tvá,
polož si otázku, a kdo jsem já?

Pohrdej hrubostí, pohrdej vším,
co se Tě snaží zachovat tím,
tím co tě rdousí, co podřídit Tě nutí,
buď nad tím, pozoruj, nedopusť sehnutí,
miluj své okolí, a buď nad věcí,
vždyť jsi to Ty, jenom Ty!, přeci.

A tak jezdím tramvají, pozorujíc lidi,
tamten má vrásky a klopí oči, asi se stydí,
tamten je nemocný, ta všechny uráží,
onen se směje, tamtu to zaráží,
tamhleta, tamten, ten, ta, to, tento,
v té naší šalině pěkné osazenstvo.

A má stará, známá přítelkyně,
pomlouvá mne, že prý jsem svině,
že prý ji nemám vůbec rád,
že chci být s ní jen kamarád,
že za ruku se s jinou vodím,
a prý na ní myslím, kudy chodím.

Říkám jí, lásce se nedá poroučet,
platí to od dob, kdy světem stojí svět,
buď milá má aspoň za to vděčná,
její hysterie je však nekonečná
a stále znova a zas mě proklíná,
doufá, že láska ji spadne do klína.

4.

Jak prolíná se humor s bolestí,
kouzlo poctivosti s hříchem, s neřestí,
láska a nenávist, jak jedno jsou,
ruku v ruce pospolu časem jdou,
údiv, úsměv, smutek halí tváře,
občas chybí jen ty svatozáře.

A ještě pořád nahota je tabu,
kup si playboy a čti ho v davu,
na Adama, Evu běž se sluniti,
babky ze vsi nestačí se diviti,
štěbetají jako hejna hus,
že prý je to hanba, hnus.

A tak se Vás ptám, milí přátelé,
trochu úsměv, netvařte se kysele,
co způsobí v městě nudista,
pomluv deset, snad i sta,
působil Adam v ráji hanu,
když tam chodil bez turbanu?

A co zkusit nezávazný sex,
zatemnělý mozku, přeskoč tento text,
pokud pudy do toho Vás nutí,
oba chcete prožívat to s chutí,
neomezujete ničí svobodu,
nejít do toho, není důvodů.

Země už totiž není placka,
je to jasné, jak posazená facka,
nesmíte nikomu nikdy dovolit,
aby Vás za to zas nechal upálit,
je to jen závist, ať se stydí oni,
oni jsou vinni, v porcelánu sloni.

Lid je jak stádo slepých volů,
svorně si bučí a skučí, kráčejíc spolu,
a ten co úkrok udělá stranou,
stává se hnedle barevnou vránou,
frázují slovy, morálka zkažená,
nevědí proč a co pojem znamená.

A tak se o sexu svorně mlčí,
někdo se usmívá, jiní vrčí,
hrdě se hlásí, co včera jedli,
ale s kým spali, stydí se, neuvedli,
nadávky, pomluvy jenom bují,
a všichni pod dekou onanují.

A Ty se ptáš, po čem jsem se opil,
o sexu plácám, nic že jsem nepochopil,
že láska a sex pouze patří k sobě,
ať jsi mladík nebo skoro v hrobě,
nehaň ještě, o lásce chci mluvit nyní,
je víc než slovo, to ji jen stíní.

5.

A jestli nezemřeli, žijí dodnes,
to mě upoutalo, to jsem si z ní odnes
z pohádky, země snů a fantazie,
kde zlo umírá a láska navždy žije,
takto v dětské duši pojem svítá,
a kde je skutečnost, kde je realita.

Já miloval jsem les a vůni stromů,
světla z hvězd a zvuky hromů,
křídla ptáků a každý kámen,
moudrá slova, i s tím amen,
drsnou kůru, každou tůňku,
hořkost piva při úplňku.

Já vnímal srdce, jak mi buší,
slzy kanou, aniž tuší,
kam dopadnou a co zkropí,
snad ten dopis, v němž se topí
myšlenky, v nichž hroty kopí,
bodají jak slova pomsty,
zklamanost a bolest v komsi.

Ta víla mnoho podob má,
žhavá, slepá, s vnadama,
jednou září jindy jihne,
jde Ti v ústret i se vyhne,
nezná prostor, nemá hranic,
není nad ní nic, pranic.

Pro pravou lásku, chci se bít,
sklonit se, pokleknout, život položit,
tahle vůně oboustranná
časem roste, není sama,
je to síla, žádná hra,
pro ten květ se umírá.

Nahá, čistá jako spánek,
pod sluncem ji chladí vánek,
hřeje, laská ta srst šelmy,
jiskra z ohně, tvrdost helmy,
koupel s pěnou i chuť vína,
tlukot srdce, žádná vina.

Smích dítěte, hebkost vlny,
vrásky starce, slza srny,
ranní rozbřesk, plamen v kouři,
stohy sena a v nich kňouři,
otisk palce na sklenici,
vnímat krásu při měsíci.

Milovat se v svitu luny,
prožít život bez poskvrny,
to je to, co chceme prožít,
v hlouby duše poctu složit,
já chci žít jen pro ten den,
vím, co je láska, tedy jsem.

6.

A Ti, co vybočili z řady,
jsou trošku jiní, to nejsou vady,
kluk má rád kluka a holka holku
a my je soudíme bez okolků,
chtějí jen milovat, chtějí se líbat
a co my, tupci, jen hlavy stínat?

On totiž každý v sobě má kus vraha,
světec, mnich i Tvoje drahá
a ti vrazi, zas kus světce,
mysli si to i o děvce,
černá, bílá, nejsou čistí,
oscilují s nenávistí.

A máme tu i fanatické hráče,
rozum stojí, srdce pláče,
pro víru svou, Tvůj život položí,
na čem jim, načpak asi záleží?,
žijí si tam v izolaci,
setkání se nevyplácí.

Zlato, hlad a zmrtvýchvstání,
války plodí bez přestání,
jsi-li Židem, tak máš pech,
mstí se, ničí, berou dech,
chceš říct pravdu?, tak to zkus,
víš jak dopad mistr Hus?

A pokud narodíš se Romem,
zapomeň na rovnost, ale honem,
společnost na to připravena není,
ven vycházej pouze v dobu denní,
a holým hlavám, těm se vyvaruj,
nevědí, co činí, místo mozků hnůj.

Každý jinak si svůj komplex léčí,
někdo sám a jiný v cizí péči,
každý má svůj vlastní problém,
pobouřen zlem, těšen dobrem,
jen ten úhel pohledu je jiný,
krásná socha, či kus hlíny?

A tak se Vás ptám, kde je tolerance?,
zmizelá pod mechem, schována v bance?,
zavřená v trezoru?, pak kdo zná kód?,
výchova, vězení, zbaví nás škod?,
pomůžou tanky, pomůže síla?,
ani to, ani to, pomůže víla!

Milujte menšiny, milujte většiny,
ze Svitav, z Vietnamu, z daleké končiny,
černý, žlutý, cikán, muslim, gay,
jsou lidi jako Ty, tak jim to přej,
všichni jsme si rovni, kdo ještě spí?,
vždyť naše lejna podobně čpí!

7.

Stíny mizí, úsměv září,
na alkoholem zlité tváři,
člověk je hned šťastnější,
dvě, tři vodky konejší,
pro tu krásnou hodinu,
zradí i svou rodinu.

Potom přijdou těžká rána,
bolest hlavy, černá vrána,
bílý myšky tancujou,
polku, valčík i tu svou,
žaludek jak na vodě,
večer bude v pohodě.

Žena stárne, děti brečí,
odskočí si, to mu svědčí,
lepší hospa, doma hádky,
netěší se nikdy zpátky,
ženě doma nadává,
peníze ji nedává.

Je to jako zamotaný kruh,
zlo plodí zlo, čeří se vzduch,
umírá vášeň, těší to ďasa,
mizí jim v dáli panenská krása
a čas jim utíká, vztahem se vzdalují,
kde jsou ty doby, co si to malují.

Pak přejdou léta a první podvody,
do toho slzy, facky a rozvody,
někdo se poučí, zpytuje svědomí,
někoho jiného těžkosti nezlomí,
někdo tím roste, život je škola,
někoho vězení či ústav zdolá.

A tak stárneme, vrásky nám mění tváře,
pomalu mizí naše svatozáře,
nejsme tak výbojní, jak když jsme byli mladí,
prudké změny, ty nám přímo vadí,
chceme mít klid a spousty času prosedíme,
ztrácíme zrak a k ránu málo spíme.

Zdraví, které bylo v přáních fráze,
za to platíváme draze,
záda nás bolí a chůze už není jistá,
mlečky nám domlely a ucpává se cysta,
děti nás nechápou a cítíme se sami,
umíraj přátelé a v dálce zvoní hrany.

A tak život se blíží k svému konci
a nápisy na pohřebním věnci
čnějí jak jizvy na srdci,
není návratu, není pomoci,
řeka času se vlívá do moře,
zmoudřel jsem a umírám v pokoře.