Prázdnota

Nemám v sobě nic jiného než pustinu. Naprosto nic jiného než smutek u mne nemá místo. Bezmezný smutek mě celého pohltil a teď mě ovládá, vede mé prsty po klávesnici a já si neuvědomuji, co píšu. Skoro nevidím, mám oči plné slz... bylo to krásné, ale ani to pořádně nezačalo, můj osud je být sám... navěky. Mít okolo sebe spoustu přátel, ale nikdy nikoho blíž. Neříkám, že nemám blízké přátele, ale jsou to pouze přátelé. Chtěl bych něco víc, ale není mi přáno, chodím moc pozdě a nebo po špatných stezkách. Bojím se, že jsem zabloudil a nikdy nebudu mít naději se z toho bludiště dostat. Nikdy. Chtěl bych potkat dívku ze svého snu, někam s ní jít a sednout si s ní, opřít své čelo o její a pak si s ní šeptat. Hodiny. Běhat v dešti a radovat se jen z pocitu, že mě někdo miluje.

Nemám v sobě nic než pustinu. Pustinu smutku... pustinu plnou písku, co se mi dere do očí a vyhání z nich slzy...