První pracovní den

Je pondělí ráno a já asi zase nestihnu autobus. Ten plešatý opičák má určitě špatně nastavené hodinky a jezdí o dvě minuty napřed. Na zastávku jsem doběhl tak tak. Ještě jsem zahlédl odjíždějící autobus číslo devět. Kdyby to bylo možné, přísahal bych, že se mi ten autobus vysmívá. Ale není čas brečet nad rozlitým mlékem, ještě chvíli setrvat na místě a nestihnu rychlík do Brna.

Co takhle zavolat si taxíka? Sáhnu  do kapsy v domnění, že se v něm nachází mobilní telefon. Samozřejmě, že ten se teď fláká někde na nočním stolku a aby se připomněl, abych ho vzal sebou, to ho pochopitelně ani nehne. No nic snad bude nejbližší telefonní budka alespoň na mince a ne na kartu. Výborně! Mé srdce plesá. Zahlednuvší budka je opravdu na mince. Horlivě tedy vytahuji peněženku. Kdybych tolik nespěchal, snad by se ani nestalo, že se mi všechny mince rozsypaly po chodníku.Když se mi je rychlostí blesku podařilo všechny posbírat a triumfálně jsem se opět napřímil, zjistil jsem, že nějaká důchodkyně patrně trpící nespavostí, neměla co jiného na práci, než o půl páté ráno obvolat všechny své kamarádky jestli už náhodou nepošly. Ve své podstatě nejsem agresivní člověk, ale všichni jistě pochopí, že jsem tuto dámu poslal tam, kam smí jen gynekolog , a to jen předepsanými nástroji. A zuřivě jsem té staré rašply třísknul telefonem.

Poté jsem již vytáčel známé telefonní číslo. Když se ozvalo ze sluchátka nevrlé: „Co je?“, bylo mi jasné, že předešlá noc taxikáře byla velice divoká.Ale i přes tato negativa jsem nemohl vybírat. Přeci jenom první den nástupu do práce je vhodné stihnout včas. Auto s nápisem taxi předčilo mé očekávání a bylo u mne už za deset minut. Potetovaný mladík s náušnicemi, hanba pomyslet kde všude, ve mně věru nebudil dojem důvěryhodného šoféra. Ještě si šňupnout a má vize je dokonána. Zřejmě si šňupnul již před jízdou a tudíž neměl nyní potřebu. A po nahlášení cíle, hlavního vlakového nádraží, jsme se již ubírali daným směrem. Budu si muset zopakovat pravidla silničního provozu, netušil jsem, že se v obci již místo padesátky, jako za mých časů, jezdí stopade. No nic, nebudu do toho profesionálovi kecat. Jízda byla natolik divoká, že jsem ani nestihl reagovat na dvě zcela ignorované červené a jednoho téměř přejetého důchodce. Málem se už pro své čerstvé rohlíky nedostal. Semag peče pro vás. Kdyby tak tušil, že v Tescu pečou průběžně a tudíž není třeba riskovat ráno svůj život přecházením cesty před zfetovaným zaměstnancem taxislužby. Podle ceny, kterou jsem zaplatil za jízdu srovnatelnou s centryfugou, jsem se ještě jednou podíval jestli náhodou nejedu limuzínou. Nicméně byl to starý žigul.

Na nádraží mě přetáhl průvodčí plácačkou na pouštění vlaků. Asi se nesmí do rychlíku naskakovat za jízdy. To jsem z gest a slovníku rozezleného průvodčího pochopil. Ale co? Sedím ve vlaku a nic se mi již nemůže přihodit. Sedl jsem si do kupé spolu s evidentně dobře si hovícím člověkem. Chrápal až se vagón třásl. Nebudu přece trhat partu, a tak v okamžiku jsem rovněž tuhý. Zdá se mi, že jsem středověký rytíř v právě zuřící bitvě. Někdo mě bodl do žeber a je mi jasné, že za chvíli umřu. Asi po šestém bodnutí jsem si uvědomil, že to je jen snaha průvodčí probrat mě ze zuřící bitvy. Z hrůzou jsem si uvědomil, že jsem v tom spěchu zapomněl na lístek. Ovšem to byla ta největší chyba, kterou jsem mohl učinit. Podle toho co jsem před sebou viděl, jsem se domníval, že předchozí práce této dámy byla porážečka krav na jatkách. Dostat se s ní do křížku znamenalo jistou sebevraždu. Poté co jsem byl s jedoucího vlaku vykopnut v polovině trati a za jízdy, mi došlo, že je někdy lepší přijet pozdě než vůbec. Na tento svůj cestovní den vzpomínám nyní, když čekám v dlouhé frontě na pracáku. A za všechno může ten plešatý opičák. Až ho někdy uvidím, tak jisto jistě skončím v kriminále. No co, alespoň tam mají teplo.