Slepičí mozek

Nedávno mi přišla sms od jedné kamarádky, stálo tam: „Mám úžasného chlapa“. Málem jsem od toho mobilu odskočila. Cože má? Úžasného chlapa?! A jak to za ten týden poznala, že je tak úžasný, aby mi to napsala? Zírám na mobil a nemůžu tomu uvěřit. Chodí spolu týden, nezná ani jeho příjmení, ale ví, že je úžasný... Div, že neplánují společnou budoucnost, i když.... vzhledem k tomu, že za ním chce během akademického roku jezdit víkend co víkend do nějaké vesnice za Prahou....z Brna...tak asi plánují.

Nevím, asi jsem ještě ze staré školy. Dodnes žiju v představě, že když s někým „chodím“, tak znám jeho celé jméno, rodinnou historii, nejvyšší dosažené vzdělání, nemoci, stav konta, náboženské vyznání, obsah trestního rejstříku atd. Možná je to přehnané, ale mám-li si někoho pustit „k tělu“, chci o něm toho vědět přece co nejvíc a nejen fakt, že mi je s ním dobře...dobře vegetit si můžu i s masovým vrahem.

O nikom jsem si nikdy nemyslela, že je ÚŽASNÝ, protože každý má nějaké ty chyby, a tudíž si označení „pan Úžasný“ nezaslouží, stejně jako já si nezasloužím označení „slečna Úžasná“. (Jediní, o kom jsem kdy prohlásila, že je úžasný, byli Freddie Mercury a Johnny Depp v roli kapitána Jacka Sparrowa, jenže tohle je přeci jen trochu jiná kategorie.)

Ale vraťme se k našemu tématu. Ještě donedávna jsem si myslela, že je moje kamarádka racionálně myslící osoba s jasnými životními zásadami a hodnotami a s určitými nároky. Očividně stačí pozvání na koblihu, roztomilý úsměv a rudá růžička utržená někde u silnice a to, čeho jsem si na ní vážila, je najednou v tahu. Najednou se spokojí s týpkem, o kterého by předtím ani pohledem nezavadila.

Čím to je, že stačí, aby „testosteronoví  borci“ projevili trochu té pseudogalantnosti a ženským okamžitě měkne mozek a naráz absolutně kašlou na svou kariéru, na svoje přání, tužby a cíle a jsou ochotny rodit jeho děti jedno za druhým, prát hory špinavého prádla, vyvařovat kotle žrádla a do toho poslouchat pitomé řeči. To jen kvůli tomu, že se na ně ten borec jednou za čas usměje a víceméně z donucení řekne tu zprofanovanou větičku typu: „Miláčku, miluju tě“, která mu zaručuje - zase na několik měsíců, možná i let - neustálou obsluhu? A pak se divme, že žen, které sklízejí úspěch na poli své kariéry, je tak málo.

Ženy jdou do vztahu (popřípadě do manželství) s tím, že chtějí zažívat až do konce svého života „emoční porno“ (jak to výstižně vyjádřil jeden z mých kantorů), ale místo toho zažívají nanejvýš tak „emoční nudu“. Proč si něco nalhávat, přiznejme si to rovnou: láska jako taková, kterou nám tak rádi filmaři a někteří spisovatelé (pokud je tak lze označit) předkládají, neexistuje. Existuje pouze sex a touha někoho mít, vlastnit ho. A romantika? Proboha, co to je?! Západ slunce? Večeře u svíček? Procházka krajinou ruku v ruce? Šumění moře? Rudé růže? Jeden nesmysl větší než druhý. Vše vymyšleno za stejným účelem, čímž je „páření“ a následné potomstvo. Lidi nebyli, nejsou a nikdy ani nebudou nic víc, než jen zvířátka určená k shánění potravy a k rozmnožování...

Když si to člověk tak všechno promyslí do detailu...musím „pánům tvorstva“, i když velmi nerada, přiznat, že mají pravdu v tom, když ženské označují jako „slepice“ a považují je víceméně za módní doplněk své kuchyně, který vydává někdy až moc zvuků, než je žádoucí. Ať si feministky řvou po rovnoprávnosti, nikdy jí nemůžou dosáhnout, už jen kvůli fyzickým a psychologickým rozdílům mezi muži a ženami. A ženy se očividně velmi rády a dobrovolně podrobují vůli mužů...

Co s tím? Asi nic, přiznáme si konečně, že jsme hloupé husy a budeme doufat, že si nás nějaký ten pseudogentleman vybere a zavře do svojí jeskyně...