Reportáž psaná po obrátce

Jak vypadá páteční večer na diskotéce?

 

   „Kalba!“ Toto zvolání se usídlilo v našich slovnících a s přibližujícím se víkendem má  jeho užívání silně vzrůstající frekvenci. „Kalba!“ Jako magická formulka se obtáčí kolem našich, školou unavených, myslí a pomáhá nám – teenagerům – překonat strasti života. Ale jak vlastně vypadá takové „kalení“? Pokud je to vůbec možné, tak bych se měl, alespoň částečně, v mé reportáži dotknout podstaty významu „kalby“. Jako dobrý nástroj by mi mohla posloužit návštěva diskotéky v Kovářově a to sice moje první návštěva tohoto objektu.


   „Jedeš dneska?“ otázal se mě žák z vedlejší třídy s krátkými vlasy, plnými gelu. „Jo jasně!“ vykřiknu, když si uvědomím, o čem vlastně mluví. „Tak dneska bude tvůj velkej večer,“ konstatoval s lehkou dávkou ironie a zachvěním koutku. Po krátké rozmluvě z něj dostávám informace o odjezdu svozů a cenách alkoholu, jež jsou více než vulgární – pro jistotu si ještě vyberu z bankomatu.


   15:00 Usazuji se do pohodlného křesla v místní hospodě a čaj mi přináší krásná servírka. Po tom okouzlujícím pohledu na ni, konstatuji, že strávit zde těch pět hodin, které mi zbývají do odjezdu autobusů, zas nebude tak nesnesitelné.

   17:30 Střídá se směna. Okouzlující slečnu střídá méně okouzlující, venku se setmělo na temné Milevsko se snáší sníh s deštěm a na mne doléhá lehká deprese. Přestávám doufat, že zbývající dvě a půl hodiny ve zdraví přežiji.


   19:00 Z letargie mě svým pozdravem náhle vytrhává kamarád Roman. „Co tu děláš?“ ptá se, „Snad dneska taky nejedeš?“ Zmohl jsem se jen na souhlasné gesto. Roman ihned usedá vedle mne a objednává si pivo. „Co to piješ?“ ptá se s neskrývaným pohrdáním a třesoucí se rukou ukazuje na můj zpola vypitý čaj – a to ještě netuší, že je to již můj osmý – a já opět jen nonverbálně krčím rameny. Pro zvednutí nálady pouštím na místním jukeboxu mou oblíbenou píseň od Nohavici, ale setkávám se jen s nechápavými pohledy. Roman si dokonce hystericky zacpává uši.


   19:45 Po řádném zaplacení konečně opouštím hospodu a následován hudbou lehce omámeným Romanem nabírám jasný směr – autobusové nádraží.

   20:00 Dorážíme akorát na čas, tedy podle běžných pravidel časoprostoru, která však asi neplatí pro řidiče autobusů.

   Složení spolučekající skupinky je velmi spletité a různorodé. Tato malá skupinka by se snad dala považovat, za jakýsi statistický průřez současných pobertů. Jsou tu skuteční disko maniaci vedle pankáčů, drobných dívenek a roztřesených hlapců. Po krátkém průzkumu vychází najevo, že jsem zde, se svými 17 lety, zdaleka nejstarší a tato situace více než diskotéku připomíná školní výlet základky. Bohužel se zde ani nenachází žádné nádherné holky, na které mě sem kamarádi lákali. No snad budou alespoň chytré, pomyslím si v duchu.

   Při čekání v mrazivé tmě si náhle uvědomuji nepříjemný pocit kdesi v okolí žaludku – že by nervozita? ptám se sám sebe, nebo mám spíš hlad.

   20:10 Zjišťuji, že ten pocit vyvolalo mých deset kousků, a začínám stále více toužit po autobusu.


   20:20 Konečně. Přeplněné cosi, co možná kdysi připomínalo z velké dálky autobus, zastavuje u naší skupinky a lidé se mačkají do již zcela přeplněného vozu. Občas dokonce vypadne nějako díro v karosérii, či rozbitým oknem, ale nakonec se tam přece jen nějak všichni vejdeme. Zaujímám taktické místo u dveří, což se mi, vzhledem k omezené kapacitě močového měchýře, zdá jako nejlepší výchozí bod.

   20:30 Po několika minutách usilovného startování, několikerému vylézání z autobusu, roztlačování a zpětnému naskládání se povoz konečně dává do pohybu.

   Mezi rozjařenými spolucestujícími koluje nějaké víno a já ho s díky odmítám. Dál již jen celou cestu přešlapuji a nemůžu se dočkat konce jízdy.


   20:50 Konečně jsem tu. Vybíhám ze dveří a rychle zabíhám za roh budovy, ve které probíhá diskotéka. Konečně mohu popustit uzdu svým svěračům, což také hned činím. Sice jsem tím vyrušil nějakou mladou roztouženou dvojici, ale pochybuji, že by mne svou touhou v tomto okamžiku přebili.

   Rychle unikám z jejich dohledu a rázně kráčím k budově, jakémusi rozlehlému šedivému komplexu. Architekt, jenž projektoval tento objekt, měl jistě oblíbené úsloví: „Březolit to jistí.“


   21:00 Okolí se začíná otřásat hudbou, s jednoduchým rytmem a spoustou basů. „Jedemé!“ křičí do hluku můj přibíhající kamarád. Popadáme se kolem ramen.

   Konečně jsem uvnitř. Všude vevnitř, v dusné atmosféře prosáknuté kouřem a potem polonahých těl, postávají  „nagelovaní“ a na krátko sestřihnutí kluci i holky. Tak sem asi nezapadnu, pomyslím si.

  Spolu s pěti dalšími známými se vydáváme na vodku. Každý si dává velkou. A samozřejmě se to otočí kolem dokola, takže mám v sobě přibližně 3 deci čisté vodky.


   21:45  Při pohledu na ručičky hodinek mi přijde, že se mi všechno trochu rozmazává. Náhle se ze sálu rozezní pomalé a zamilované písničky a já si uvědomuji, že jsem vlastně jsem ještě v sálu nebyl. Nejistým krokem a s pivem v ruce se vydávám naproti osudu, velkými dveřmi do šera sálu. Pár proplétajících se dvojic se svíjí na parketu,  ale drtivá většina lidí postává kolem smutně kolem. Na parketu se stírají jakékoliv předsudky. Punker s dvaceticentimetrovým čírem se něžně objímá s drobnou mladou holkou. A je tu spousta dalších zajímavých dvojic. To je ideální loviště dívčích srdcí pro lovce, jako jsem já.


   Avšak než se stačím pořádně rozkoukat, tak ke mně přiskakuje ta nejnádhernější dívka, jakou jsem kdy viděl. Byla opravdu naprosto dokonalá – bohyně! Vysoká přibližně stejně jako já, nádherné dlouhé nohy, ploché bříško, i v šeru viditelné opálení, krásné, rovné, bílé zuby, které obsahoval ten nadpozemský úsměv, kterým mě obdařila, perfektní tělo v každém směru, ale nejlepší, pokud se dá vůbec takto abstraktně uvažovat, byly její dlouhé lehce vlnité vlasy, barvy zlatavých písků nějaké snové a vzdálené pouště. Naprosto mě uchvátila. „Půjdeš si zatancovat?“ tázala se mě dokonalým hlasem. „Jo, jasně,“ vykoktal jsem.

    Byly to pro mne ty nejnádhernější chvilky mého dosavadního života. Nádherné holka, poddajná pod mými doteky – co jiného jsem si mohl přát?


 22:??   „Půjdeme na bar?“ zeptala se mě po několika písních. „Jo, jasně!“ vydralo se ze mě.

Moje chůze však již nebyla nejistější, ale přesto jsem se k baru dostal včas. Na baru, za normálního světla, zjišťuji, že opravdu tak krásná, ba dokonce krásnější a hlavně ty její oči! Myslel jsem, že nic není krásnějšího, než křišťálově čistá obloha a na ní překrásné hvězdy, ale opak je pravdou – ona by i ty nejzářivější hvězdy překonala pouhým mrknutím oka. Její oči jsou tak přízračné a magické, že bych pro jejich pohled zahodil klidně celý život. Teď mě již dokonale pohltila.  „Co si dáš?“ pravil jsem. „Dvojitou tequilu.“ „Hmmm, tak teda dvakrát dvojitou.“ Objednal jsem a aby bylo vidět, že „na to mám“ zaplatil jsem pětisetkorunou, a překvapilo mě, jak zoufale málo se mi z mé bankovky vrátilo. Tak to jsem asi objednal nejdražší pití, říkám si v duchu. „Ještě jednou?“ ptá se mne bohyně. „Jo, jasně,“ říkám již velmi nejistě. Tak teď nemám už ani korunu.

 


    Svět se se mnou podezřele houpe. Jdeme zpět tancovat. Nevnímám udivené pohledy kamarádů a tvrdě si jimi prorážím cestu na parket. Již jsem opravdu opilý. Ruce se mi rozeběhnou po celém těle mé osobní krásky. Nejdřív necítím žádný odpor, ale najednou, z ničeho nic mne uprostřed písně opouští. Celé mé okolí se kolem mne roztáčí. Musím na vzduch! Rychle se potácím po schodech ven.


   Toto jsou poslední útržky, které si pamatuji:

23:?? Na hodinky prakticky nevidím. Je mi zima.

2?:?? Bolest

??:??Zvracím


   02:00Roman mě budí v sálu na stole. „Sou tu busy, člověče! Ty sis to teda dneska dal! Pojď prosím tě.“ Něžně mě bere kolem ramen a vleče mě pryč odsud.

   Venku stojí stejná herka, která nás sem vezla. Roman mě do ní nastrkuje a sám nastupuje hned za mnou. „Uhni!“ oboří se na jednoho „mlaďáka“, který mu překáží a pokládá mne na sedadlo.


Milevsko – místo činu Bistro

   Poslední peníze házím do automatu. Občas mne nějaký známý poplácá po zádech, ale já jsem naprosto flegmatický. Pokojně sedím, když v tom, se strhne rvačka. Jednoho kluka někdo prohodil dveřmi. Nechtěl jsem se zapojit, ale stejně jednu schytávám do hrudníku a kdo si mne odhazuje přes stůl.

   Přijíždí policie. Rychle opouštím Bistro a rychle se ubírám k babičce, u které přespávám.


   Probouzím se celý bolavý. Hlavu mám jako střep, žaludek jako na vodě. Rychle se loučím s prarodiči, odmítám nabízené pochutiny a spěšně opouštím dům – musím na vzduch. Slunce se mi zabodává až do morku kostí. Je mi totálně zle.

    Ale co příští pátek? To přece jedou všichni do Kovářova. Musím taky! Musím KALIT!

---