Marnost a odvaha

ostava v tmavém oblečení mistrně odrážela každý výpad, který vůči ní byl využit příslušníky královské gardy. S lehkým smíchem přeskočila nastražené lano a ztratila se v noci.

Illiah nahlas zaklel. Ztratilo se několik důležitých dokumentů. Většina smluv s trpaslíky, vzácné doklady o úmluvách s elfy – a mimo jiné i původní znění všech zákonů, které byly domluveny s okolními barbarskými národy.

Otočil se zpět na svou notně pošramocenou družinu. „Tak by mě zajímalo, jak TOHLE vysvětlíme králi.“

Andria za sebou prudce zabouchla dveře. Ještě teď se jí klepaly kolena. „Zbláznil jsi se?!“ zaječela na Laidha.

Černovlasý mladík jenom lhostejně pokrčil rameny. „Prosím tě, děláš jako by měli nějakou šanci mě chytit.“

Andria se odlepila ode dveří. „Ale oni tu šanci mají, ty idiote!“ procedila skrz zuby. „Stačilo by, aby se král obrátil na mágy a nemáš nejmenší šanci!“

„Ale král je tak tupý,“ usmál se Laidh sebevědomě. „Že poprosit mágy ho ani nenapadne – koneckonců se jich bojí jako málokdo.“

Musela počítat do sta, aby se alespoň trochu uklidnila. „Jestli tě budu muset ještě jednou schovávat, tak počítej naše přátelství za definitivně pohřbené.“ Vydechla nakonec.

Překvapeně se na ni podíval. „Andrio, jak si můžeš myslet …“

Nenechala ho domluvit. „Ano, můžu si myslet!“ zaječela. „A taky si to myslím! Nehodlám se každou noc strachovat, že tě chytí a přes den se bát pohlédnout králi do očí! Mám toho dost! Všeho!“

„Andri …“

„Je mi jedno, že si myslíš, že takhle můžeš téhle zemi pomoct. Nezajímá mě to! Nejsem zrádce a taky se tak nehodlám cítit!“

Položil ji ruce na ramena. „V klidu.“

Na okamžik se jí očima prohnal vražedný lesk. „Kolik jich bylo, co?“ zeptala se ho útočně. „Desítky, možná stovky – každý z nich věděl, nakonec, že jejich snažení je marné.“

„To není pravda.“

„Popravili je ty zabedněnče!“

„Všechny ne.“

Zlostně si odfrkla a nevěřícně potřásla hlavou. Vymanila se z jeho sevření a unaveně si sedla na skromnou židli – příliš skromnou vzhledem k jejímu postavení. „Všechny, které jsem znala.“ Zlomeně se na něj podívala. „Byla jsem s nimi celou tu dobu, kdy ve vězení čekali na popravu, předávala jsem vzkazy jejich rodinám …“ na okamžik se odmlčela. „Někteří z nich byli doopravdy nevinní a měli strach z toho co je čeká dál. Věřili, že je bohové zatratí, protože zemřou jako ti největší zločinci. A ti, co se proti králi provinili – snažili se tvářit statečně … Už jsi někdy utěšoval zoufalého muže – když jsi sám už ničemu nedokázal věřit?“ pohlédla na něj se slzami v očích. „Už to nehodlám zažít znovu. Je ti to jasné? Snažíš se pomáhat a myslíš si, že nikdo kromě tebe za to nenese odpovědnost – ale myslel jsi na svou rodinu? Chceš nechat Letti samotnou? A co tvé dcery? Nedokázala bych ještě jednou jít za rodinou odsouzeného…“

„Ničemu nevěříš?“ zeptal se nevěřícně. „Za tohle by tě mohli bohové potrestat daleko více než mě – jako zrádce koruny.“

„Bohové!“ odfrkla si pohrdlivě. „Kde jsou teď? Kde? Myslíš, že by nechali věci dojít tak daleko? Myslíš, že by nezasáhli? Něco ti řeknu – ŽÁDNÍ bohové neexistují.“

Polekaně od ní poodstoupil. „Takovou tě neznám.“

Chvíli ho pozorovala se směsicí smutku a veselosti. „Oblečení máš nahoře.“

Vděčně přikývl. Na druhém schodě se však zastavil. „Nemůžu – věřit, že by jsi myslela to, co jsi mi řekla – že jsi to myslela vážně.“

Netrpělivě mávla rukou. „Jdi spát.“

Bránou města se kradmě protáhla drobná postava zahalená de temného pláště. Chvíli ji osvětloval měsíc, pak se však ztratila ve stínu stromů.