Muž jménem Chleba

Jo, je to o mně. Jmenuji se Tomáš Chleba. Vtipné, že ano?

Nebo také ne. Když se mi ve škole smáli, to jsem ještě strávil. Taky jsem strávil když mně bili silnější spolužáci a mezi sebou vtipkovali, jak si „dají ke svačině chleba“. A pak si mne o svačinové přestávce vzali do parády. To všechno šlo.

Ale když jsem se ucházel o místo v jedné firmě a šéf mi na mé jméno řek – „Tomáš Chleba? Jo, promiňte, já zapomněl, že si netykáme!“ – a následně se začal smát jak kůň, tak mi to začalo pomalu lézt krkem. Ale vzali mně. Plat výborný – byl jsem spokojený.

To se rozplynulo, když jsem přišel první den do práce. V kanceláři jsme byli dva. A na dveřích stála naše jména – Chleba a Máslo.

Chleba s Máslem, pohromadě.

V té firmě pracuji již deset let a tik v mém pravém oku je už natolik silný, že předstírám, že jsem o oko přišel a nosím na něm pásku. Plat je stále dobrý, ale už nikdy nemůžu jíst chleba s máslem. Ani mé děti. Ani má žena.

Ano. Je to peklo jmenovat se Chleba. Mé dceři jsme dali jméno Sibyla. Trvalo mi dlouho ho v kalendáři najít.