PROHRÁL JSI

Byl ve zvláštní pozici. Tři kroky před sebou viděl zeď, dva kroky za sebou tušil křeslo, z levé strany k němu dopadal hlas jeho ženy a z pravé hudba. Ruce se mu potily, kolena podlamovaly. Na zdi visela podobizna některého z předků, na stole stála láhev Vodky. Nesměl se hnout, takové bylo přání mladší dcery, ostatně ta měla vždy nepochopitelný smysl pro hru, dokud se nevrátí pan Borov. Stál takto již dobré čtyři hodiny, když se konečně rozezněl zvonek. V ten moment sebou trhl a vysíleně padl do křesla.

"To není pan Borov," ozvalo se z chodby.

Pokusil se zašvindlovat, vrátit se do určené situace, ale byl přistižen.

"Prohrál jsi tati," prohlásila dcera s vítězoslavným úsměvem.

"Kdo?"

"Slečna Borovová."

"Ať jde dál."

Do místnosti vešla rusovláska s nápadně velkými rty.

"Otec se omlouvá," řekla, když za sebou zavřela dveře.

"Nepřijde?"

"Už nikdy."

Udiveně na ni pohlédl. "Stalo se něco?"

"Já vám mám dělat společnost, ale nesmíte na mě sahat."

"To bych si ani nedovolil."

Byla tak mladá a tak nedostupná, neodolal otevřít Vodku.

"Dáte si?"

"Co vaše žena?"

"Nudí mě. Víte, je těžké žít s někým delší čas, aniž byste jej začala alespoň mírně nenávidět. Jsem v podstatě sám."

"Máte dcery."

"Mladší je vyšinutá, starší nevídám."

"Máte mne."

Rozesmál se. "Proboha! Chcete mi slepě pomáhat?"

"Otec mi už určité skutečnosti naznačil."

"Zrádce."

"Rád s vámi trávil volný čas, ale..."

"Ale?"

"Slyšela jsem o vašem barevném podzimu."

"A co si o tom myslíte?"

"Už jsem odpověděla."

"Můžete to zopakovat? Nějak jsem asi..."

"Máte mne. Nebyla bych tady."

"To stačí slečno! Děkuji! Napijte se a jděte!"

Když odešla, vběhla do pokoje dcera.

"Prohrál jsi tati! Prohrál!"

Svěsil hlavu, usmál se a zaprotestoval: "Ne!"

Oprášil plátna a začal zase malovat. Propasti, dým, plačící dravce, melodie stromů, mosty, oči v temnotách, maloval do noci. Křepčil s můzami. Směr Imunismus... Znova jím proplouval...

"Prohrál jsi tati! Prohrál!"

"Ne!"

Jako jezerem...

William Blake: "Kdo má rád vodu, hoď ho do ní!"