Marnost a odvaha

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se muž s krvavě červeným nosem podezřívavě. „Andria … Andria Linthaon. Byla jsem knihovnicí v klášteře, ale z rozkazu krále byl zrušen – takže hledám novou práci.“

„V klášteře …“ odfrkl si muž pohrdlivě a pozorně ji přejel pohledem od hlavy až k patě.

Musel uznat, že na obyčejnou knihovnici – a ještě tomu kněžku – vypadala až příliš dobře. Medově zlaté vlasy jí splývaly až k pasu, fialkové oči si ho měřily bez jediné špetky strachu nebo bázlivosti. Vlastně i její postoj vypadal jako by před ním stála sama královna …

Potřásl hlavou. „Jakou práci bys chtěla dělat teď?“ zeptal se zvědavě.

Chvíli mlčela, pak jí zajiskřilo v očích. Nedokázal říct, zda to bylo veselé nebo zlostné světlo. „Slušnou. Poctivou – a na místě, kde je klid.“

Proti své vůli se musel usmát. Poroučela si jako by se nechumelilo – a jako by nebyla oblečená jako prostý hraničář.

„Uvidíme.“ Řekl jenom.

Přikývla a tiše jako přízrak se vytratila z místnosti.

Z úředníkovy tváře postupně zmizel znuděný výraz. Ó ano. TOHLE byla zcela jistě zajímavá osůbka. Hledala práci, ale očividně ji ani nepotřebovala. I když odešla, stále po ní zůstával ve vzduchu viset důkaz její přítomnosti. A klidně by se vsadil o celou svou výplatu, že z králových příkazů si hlavu rozhodně hlavu nikdy nedělala – natož aby je poslouchala.

 

Sotva vyšla na ulici, rozhlédla se a vykročila zpět k lesu, odkud přišla. Nebylo to zrovna lehké. Cesty byly ucpány povozy s obilím, kukuřicí a vědry s cennou vodou z hor. Všude se mačkali lidé, pod nohy se pletly domácí zvířata a každý z nich se snažil vyhnout ostrůvkům na kterých si hověli zcela spokojení žebráci.

Prodrala se až k hlavní silnici – k jejímu údivu byla zcela prázdná. Chtěla využít situace, ale v okamžiku, kdy vstoupila na vylidněnou ulici se ozvaly trubky a městem se rozlehl vzrušený šepot – připadalo jí jako by se ocitla v oku bouře. Jako když najednou přestane člověk slyšet – kdyby jí spadl špendlík šlo by to slyšet jako výstřel z děla. Vždyť i ty husy přestaly kejhat a zvědavě natahovaly krky.

Hlavou jí na okamžik proběhla myšlenka – co kdyby  řezník využil situace? Bylo by to lehké jako zvednout pírko. Husy se ani jednou nepohnuly.

Náhle se jí k uším donesl zvuk rolniček – na okamžik se zamračila, ale než stihla vůbec pomyslet na to, kdo by mohl mít postroj s rolničkami rozezněl se městem zvuk trubek.

Zvědavě se naklonila do uličky – stejně jako každý vedle i za ní.

Vynadala si do zvědavého hlupáka a otočila se, aby se prodrala zpět. Ve stejném okamžiku se zpoza rohu vynořili stříbřitě šedí oři.

Dav vydechl úžasem. Vedle nich kráčely bytosti oděné do světlých tkanin, které jakoby zářily jako měsíc zpoza mraků. Lehkým nevtíravým světlem, které lahodí duši uvězněné ve tmě.

Jejich tváře byly mladé, zato oči – oči byly jako bezedné studny. Pro žíznivého neuvěřitelně nádherné. Pro ostatní děsivé.

Elfové. pomyslela si pohrdlivě.

I trpaslíky měla radši. Trpaslíci se nenimrali v minulosti, neshlížely na člověka jako doktor na umírajícího – se soucitem a pohledem, který říkal: Co jsi ty ubohý člověče? Tvůj život je jenom lístečkem na vzrostlém stromě, sotva nadejde zima, opustí větev a zanikne.

Nevědomky se napřímila a opětovala jim jejich pohledy s mrazivou tvrdostí.

Prošli elfové níže postavení v hierarchii Nesmrtelných a začali se objevovat elfové oděni do lehké, ale pevné zbroje. Na zádech měli toulec se šípy, v rukou nesli luky které mohly být stejně velké jako oni. Každého v davu zhodnotili ledabylým pohledem, kterému však máloco uniklo.

Nejeden z přítomných se otřásl. Andria se jim nedivila. I když byli elfové v této chvíli bezstarostní, i ten nejledabylejší pohled připadal smrtelníkovi jako by mu viděli až na dno duše.

Znovu se otočila a začala se prodírat zpátky. Po chvíli marného snažení zůstala stát asi půl metru od místa, na kterém stála původně. Prosebně pohlédla k nebesům a neslyšně se zeptala: Proč?

Sklouzla pohledem z nebes na domy kolem. Elfí přehlídka ji nudila.

Zastavila se pohledem na domě, odkud se vykláněli zvědaví obyvatelé. Mimoděk se zadívala na jednoho z nich a strnula.

Nedržel v ruce prak, ale malý samostříl. A měl v úmyslu zranit elfího lorda, který se právě blížil.

Začala se prodírat zpět kupředu. Srdce jí bušilo až v krku. Pokud by se atentát podařil, znamenalo by to válku. Válku, kterou by nemohli smrtelníci vyhrát – nikdy.

Za nesouhlasného bručení ostatních vylezla na vůz se senem a když lord vyjel, skočila.

Neuvědomila si, že lidé už také zpozorovali atentátníka a začali křičet, nevnímala ani bleskurychlé pohyby elfích stráží. I když se pohybovali neuvěřitelně rychle, šíp už byl vystřelen.

Andria srazila lorda z koně a dopadla na kamennou silnici. Na chvíli se jí z nárazu zatmělo před očima.

Elf cosi vykřikl ve svém vlastním líbezném jazyce, zatímco se zcela nedůstojně zvedal ze země.

Nečekala zrovna ovace, ale mohl jí říct alespoň děkuji. Proběhlo jí hlavou trucovitě. S útrpným výrazem se postavila. Hlava jí bolela jak střep a levou nohou se jí šířilo zvláštní teplo.

Celá rozbolavělá a kulhající se vydala zpátky. Mezi zpanikařenými lidmi to bylo obtížné, avšak na rozdíl od davu toužícího spatřit elfy alespoň možné.

Za ní se ozývaly příkazy vydávané v elfštině,  v domě, odkud se střílelo, se ozývaly výkřiky a cinkot zbraní.

Náhle se nad vším tím křikem vznesla prostá otázka: „Kde je?“

Lidé přestali křičet.

Andria se zastavila a pomalu otočila.

Lidé rychle ustupovali elfímu lordovi z cesty. Mířil si to rozhodně k ní.

Na okamžik zpanikařila. Otočila se a pokračovala dále. Nevypadal na to, že by jí chtěl poděkovat – tak proč by měla zůstat a snášet jeho výčitky?

Zastavil ji až jeho pevný stisk. Pomalu ji otočil čelem k sobě.

„Ten šíp je otrávený.“ Řekl melodickým hlasem a ukázal jí vyřezávaný šíp, který byl určen jemu. Na okamžik zalitovala, že ho vůbec z toho koně srazila.

„Nevšimla jsem si, že bych umírala.“ Pokrčila rameny. Chtěla pokračovat v cestě, ale jeho ruka na jejím rameni ji opět zastavila.

„Věř mi.“

Chvíli se na něj dívala a pak se pousmála. „Věřit elfovi? Za koho mě máte, pane?“ Sundala si jeho ruku z ramene. „Žádný jed necítím.“ Dodala.

„Nemusíš, dokud nebude příliš pozdě.“ Namítl.

Potřásla hlavou.

„Nech mě to alespoň zkusit.“ Požádal ji.

Nakonec přikývla. Nevypadal na to, že by se spokojil se zápornou odpovědí.

„Jak to poznáte?“ zeptala se trochu jízlivě, ale z větší části zvědavě.

„Jsem jeden z Prvorozených.“ Pokrčil rameny. „Vycítím to.“

Nechala ho, aby vzal její obličej do dlaní.

„Zavři oči.“ Vyzval ji.

Nesouhlasně se zamračila, ale poslechla.

Chvíli se nic nedělo, ale pak ucítila z jeho dlaní teplo. Pokud ji předtím bolela hlava jako střep, pak nevěděla, k čemu má ten výbuch bolesti přirovnat tentokrát. „To stačí!“ vykřikla, když už se bolest stala nesnesitelnou.

K její zlosti ji nepustil. Prudce otevřela oči a vytrhla se mu. Dýchala zprudka, jako by uběhla dlouhý maratón.  „Řekla jsem dost!“

„Omlouvám se.“ pronesl po chvíli. „Nevzal jsem v úvahu tvůj pád.“

„To je mi jedno.“ Ucedila vztekle.

Přes její zuřivé námitky jí přiložil dlaň na čelo. Začal cosi říkat ve svém rodném jazyce a Andria si najednou uvědomila, že bolest se stává snesitelnější.

Pomalu se začala uklidňovat a naslouchala tomu příjemnému hlasu. Nerozuměla slovům, ale zdálo se jí, že mají svou vlastní melodii.

Příliš pozdě přišla na to, co jí připomíná. Zhroutila se elfovi do náruče.

Jemně jí shrnul vlasy z tváře. Lehce si povzdychl, když pomyslel na to, co ji ještě čeká.

Opatrně ji zvedl a nesl pryč.

I když si to dívka neuvědomovala, měla v sobě ten nejzákeřnější z jedů. A bohužel, ani on jako jeden z mála Prvorozených – léčitelů ji nemohl uzdravit jenom svou mocí.

---