Loanerana Pallion

 

Kapitola 1.

 

U tmavě hnědého stanu kousek od středu tábora a blíž k bojišti stáli dva strážní a snažili se ignorovat hlasité hlasy, které se dohadovaly o průběhu dalšího boje.

Werytea se zamračil. „Pokud zaútočíte z této strany, budete oslabeni. Výrazně oslabeni.“

Vévoda se tázavě podíval na svého velitele. „Má pravdu.“

„Ale my získáme výhodu! Hrabě Janov nemá lučištníky. Naši jezdci můžou bez odporu projet až k jeho stanu a zajmout ho!“ odsekl velitel.

„Tohle není válečná strategie.“ Ušklíbl se Werytea. „Spíš bych to hádal na plán dětské výpravy do kuchyně.“

Velitel zrudl. „Ale vy také nejste stratég. Můj – Má strategie vyjde!“

„Hmm. A co les? Po obou stranách budete mít stromy a křoviny. Mimochodem - jak víte, že hrabě Janov nemá lučištníky?“ dodal Werytea jízlivě.

„Nikdy je nemá!“ zavrčel velitel.

„Já slyšel, že život je změna.“ Usmál se Werytea. „Co když je zítra bude čistou náhodou mít? Nedokážeme ochránit takové množství vojáků před lučištníky – když budeme nuceni chránit ještě pohybující se jezdce na koních.“ Při poslední větě se díval na vévodu.

„Zvážím vaše návrhy.“  Přikývl vévoda a sklouzl pohledem na mapu před sebou.

To bylo znamení, že mají opustit stan.

Velitel  vévodu chvíli pozoroval a pak se s nevyzpytatelným výrazem vzdálil.

Werytea dále pozoroval vévodu. „Není bezpečné nechat mu velení.“ Řekl po chvíli.

Vévoda si povzdechl. Náhle vypadal jako unavený stařec – jak o něm s oblibou mluvil Vládce. „Já vím. Je naprosto neschopný, ale proti rozkazu Vládce se přece nemůžu – nesmím stavět.“

„Tohle je vaše žoldnéřská armáda.“ Namítl Werytea suše.

„Ano. Je má. Ale Vládce má podle Starých listin právo při ohrožení říše nasadit do našich vojsk své velitele.“

„Tohle ale není ohrožení říše. Ohroženy jsou pouze vaše panství.“

Vévoda se trpce pousmál a otočil se k mágovi čelem. „Já mám ale svázané obě ruce.“

Werytea po chvíli chápavě přikývl.

Vévoda si povzdechl a změnil téma. „Jak jste na tom?“

„Budeme potřebovat posily.“

Vévoda se otočil a překvapeně se na Werytea zadíval. V očích se mu zračila nevyřčená a zlověstná otázka.

Werytea znovu přikývl.

Pochopil.

„Renem a Alion jsou vážně zraněni a není jisté zda se dožijí zítřka. Dewer je na pokraji zhroucení. Halverik, Naaer, Jiorim a  Lasna za soumraku zemřeli. Jereset je úplně vyčerpaný, ale snad se vzpamatuje. Z deseti nás zbyli pouze dva, kteří jsou schopni služby.“

Vévoda zalapal po dechu. „Ale to znamená – to znamená, že nejste schopni ubránit ani desetinu vojska při útoku.“

„Pravda je taková, že pomalu nejsme schopni ubránit ani tento tábor.“ Řekl trpce Werytea.

Vévoda zbledl. „A co kněží?“

„V tuto chvíli už nám pomáhá celá polovina kněží - ze všech našich táborů.“

Vévoda se otočil a opřel se o stůl s rozloženými mapami. „Co můžeme dělat?“

„V tuto chvíli téměř nic. Nemůžeme riskovat. Nejsme schopni boje.“

„Co se stane pokud na nás hrabě Janov zaútočí?“

„Nevydržíme.“

Vévoda se zasmál se slyšitelnou hysterií v hlase.

„Z Jiřiček nám mají na pomoct přijít čtyři naši.“ Řekl Werytea.

„Jiřiček?“ znovu se zasmál vévoda. „Je to dva měsíce cesty jenom přes Rudné hory, k našemu ležení jsou to další tři měsíce. Opravdu si myslíte, že na nás hrabě Janov nezaútočí po celých pět měsíců?“

„To si nemyslím. Ale nějakou dobu si bude myslet, že chystáme konečný úder. Mezitím bychom mohli útočit malými jednotkami – tím by se mělo jeho přesvědčení utvrdit. Malé jednotky ochráníme snáz než velké a spotřebujeme méně energie než na chránění tábora.“

„Ale co se stane pokud při našem útoku hrabě zaútočí na tábor?“

„O to by se museli postarat kněží. Ale nemyslím, že hrabě by věděl o našich počtech a riskoval tak své muže při boji proti Nám.“

„Ale co se stane pokud váš plán prohlédne?“ zeptal se vévoda suše. „Vojsko hraběte se počtem vyrovná nám. Nemůžeme riskovat prohru.“

„Budeme muset naverbovat nové vojáky.“ Řekl pomalu Werytea a povzdechl si. „To ale prozatím znamená další zátěž pro Nás.“

„Nejen pro vás.“ Zachmuřil se vévoda, ale dál nic neřekl.

Werytea se uklonil a opustil stan. Vévodova slova mu však stále vrtala hlavou.

Jaké problémy provází vojsko?  A proč se mu vévoda nesvěřil?

Potřásl hlavou, aby si ji pročistil a soustředil se na obranu tábora.

 

 

Loanerana tiše zaklela.

Doufala, že jí její šestý smysl varuje, když se blíží nebezpečí, ale očividně se spletla.

Stála čelem proti osmi možná deseti zlodějům, kteří byli ozbrojeni.

Sklouzla rukou k opasku s dlouhým a dobře ukrytým nožem, který ji před nedávnem věnoval jeden z jejích mnohých krátkodobých učitelů.

Samozřejmě ji s ním nejprve naučil zacházet.

Nebyla si však jistá, že proti takové přesile něco zmůže.

Největší a nejmohutnější zloděj se na ni usmál. Chyběly mu všechny přední zuby a ty zbylé, které šly vidět, byly načernalé.

V jiné situaci by se rozesmála. Bezzubý chlap ji chce okrást!

Teď se však nedokázala zbavit myšlenky, že je určitě pětkrát těžší než ona.

Zloděj se k ní přiblížil. „Taková pěkná slečinka jako ty se sama potlouká po městě?“z úst mu nepříjemně táhlo a celý páchl potem.

Loaneraně se zvedl žaludek. „Možná ta slečinka nepotřebuje doprovod.“ Odsekla.

Zloděj pomalu vytáhl velký meč a přitiskl jí ho na krk. „To je ale velmi nerozvážné!“

Polkla a cítila, jak se jí špička meče zarývá do ohryzku.

„Tak se na tu slečinku podíváme.“ Řekl zlodějům za sebou a otočil k nim hlavu.

Vycítila příležitost a okamžitě se odtáhla. Zároveň vytáhla nůž a srazila zlodějův meč na stranu.

„A co když slečinka nechce?“ ušklíbla se.

Zloděj na ni zíral s neskrývaným překvapením. Zřejmě nebyl zvyklý, že se jeho oběti postaví takové přesile.

Vyzývavě vystrčila bradu a kývla hlavou. „Tak kdopak z vás chlapečků se mi odváží postavit?“

V hlavě se jí rozezněl poplašný zvoneček. Moc riskuješ!

Potřebovala je však mít co nejvíce u sebe.

Modlila se, aby se na ni vyřítili všichni a v chumlu. Pak by se jim lehce ubránila.

K jejímu zklamání se na ni vyřítil pouze jejich vůdce.

Okamžitě pochopila, že zacházet s mečem vůbec neumí. To však znamenalo ještě větší riziko, že jí zraní. I kdyby ani vlastně nevěděl jak.

Máchl mečem jako sekerou při štípání polen. Loanerana uskočila, přesto ji meč minul pouze o malý kousek.

Zároveň se dostala blíže k jeho kumpánům, kteří už stáli připravení.

Vůdce se rozmáchl a Loanerana se dalším úskokem ocitla na dosah ruky u nejbližšího zloděje, který na ni ihned zaútočil.

Odrazila ho pomocí nože, ale ruka ji ze síly úderu zabrněla.

Než se stačila vzpamatovat stála přímo v jejich středu.

To nevypadá dobře! pomyslela si sklesle a vyhnula se dalším dvěma ranám.

Zatím si ji pouze oťukávali, ale každým úderem se osmělovali.

Přemýšlela jak je zastaví. Myslí jí proběhla vzpomínka na pouťového kouzelníčka, který vytvářel iluze.

Okamžitě se snažila přijít na věc, které by se jako iluze dalo využít.

Vybavila si stejnokroj městské stáže a obličeje svých dávných přátel z dětství. To by snad mohlo vyjít! prolétlo jí hlavou.

Vůdce zlodějů nedokázal pochopit, kde se tady stráž náhle vzala. Rozhodně se však nechtěl nechat zatknout a tak na vojáky okamžitě zaútočil. Jeho kumpáni se k němu ihned připojili a Loanerany si dále nevšímali.

Okamžitě se otočila a vyběhla z uličky směrem k trhu.

Tam ji nenajdou.

 

 

 

Werytea s vévodou a jeho muži si zkrátili cestu přes město Jarostov postranními uličkami.

Jednak se tak vyhnou zvědavcům, kteří by je v cestě zpomalovali a navíc se zpráva o verbování rychle rozkřikne městem.

Vévoda byl znám svou štědrostí pro své nové vojáky a tak uchazečů o místo v jeho armádě nebude málo.

Přesto chtěli mít co největší výběr. Dobrý voják se shání těžko.

Z uličky po vévodově levici se náhle ozval křik a třesk zbraní.

Vévoda okamžitě nechal zastavit.

Vojáci doprovázející vévodu sesedli a tiše se vydali za křikem.

Werytea je však předešel a šeptem je upozornil na nebezpečí. „Nikdy si nemůžete být jisti, že na vás nečeká něco jiného než pouhé zbraně.“

Vešel do uličky a ihned ucítil přítomnost magie.

Před očima se mu rvala skupina zlodějů se čtyřmi členy městské stráže, kteří pomalu podléhali přesile.

Překvapeně zamrkal. To není městská stráž!

„Stát!“ vykřikl a ustoupil vévodovým vojákům. „Vzdejte se!“

Dva zloději se na vojáky bezmyšlenkovitě vrhli a téměř okamžitě se skáceli s proseknutými hrdly na zem.

Ostatní se zastavili.

„Odložte zbraně!“ křikl vévoda.

Zloději dosti neochotně uposlechli Uličkou se rozlehl cinkavý zvuk, když meče a nože dopadly na kamennou dlažbu.

„Kdo vytvořil ty iluze?“ zeptal se Werytea a kývl směrem k městské stráži.

Zloději na něj chvíli nechápavě zírali, ale pak si ten nejmohutnější odplivl. „Ta malá děvka!“

Werytea ho probodl zlostným pohledem.

„Kdo ty iluze vytvořil?“ vévoda došel k vůdci zlodějů a obdařil ho svým pověstným tvrdým pohledem. „A žádné nadávky. Nebo ti to tady můj – mág – pravděpodobně nedaruje jen tak.“

Vůdce trochu pobledl. „Jedna malá holka – čekali jsme tu na ni.“

„Jak -  malá?“ skočil mu do řeči Werytea.

„Měla tak šestnáct – možná osmnáct let.“ Odpověděl ihned zrzavý a šilhající zloděj.

„Šestnáct nebo možná osmnáct let? Jsi si jistý?“ zeptal se Werytea ostře.

„Jo.“

„Jak vypadala?“

„Měla takový světle hnědý, ne - plavý vlasy a modrý oči.“

„Co měla na sobě?“

„Nic zvláštního.“pokrčil rameny zloděj, ale pak chtivě dodal. „Ale měla krásnej nůž. To je fakt. Ten si nemůže dovolit kdokoliv.“

„Jak vypadal ten nůž?“ zajímal se vévoda.

„No, byl celej postříbřelej, teda aspoň se tak leskl jako stříbro. A měl zdobenou rukojeť – rubínama – takovejma těma malýma, co stojí celý jmění a sou vybroušený dohladka.“

„Odveďte je.“ Řekl vévoda vojákům a otočil se k mágovi.

„To není možné. Nikdo by ji z učení mágů tak mladou nepropustil a navíc by nedokázala vytvořit tak dokonalé iluze.“ Werytea kývl k městské stráži. „Jestli je tak schopná, tak ji musíme naverbovat – pane. Potom už bychom se my mágové nemuseli vysilovat tak moc, jako je tomu dosud. A navíc by znamenala jisté vítězství v každé bitvě. Vždyť její iluze dokonce krvácejí!“

Ukázal na krvavé šrámy na Loanaranině díle.

„Zkusím po ní vyhlásit pátrání, ale nic nezaručuji.“ Prohlásil vévoda.

Werytea přikývl. „Měla by se najít. Zkusím se spojit s knězi v okolí.“ Nervózně pohlédl na vévodu. „Pokud je tak mladá a uvědomuje si jakou moc má a nikdo její činy nekontroluje – je naprosto volná a beztrestně může dělat co se jí zlíbí. Neznamená jenom pomoc, ale i hrozivé nebezpečí.“

Vévoda na něj kysele pohlédl. „Vy mágové rádi sdělujete vždy jen část celku, že?“

 

 

 

Kapitola 2.

 

Zakručelo jí v břiše.

Tiše zasténala. Pocit prázdného žaludku nenáviděla.

„U Dawela!“ zavrčela na malé děcko, které drželo v ruce skořicový koláček a kolem pusy mělo rozmazanou marmeládu. Koukalo na ni jako na pouťového kouzelníka a občas si do koláčku kouslo. „Zmiz!“

Děcko zamrkalo a pak začalo plakat.

Loanerana  nikdy neslyšela takový rámus. Zacpala si uši, ale křik dítěte se pouze nepatrně zmírnil. „Ne, to ne! Já jsem to tak nemyslela!“ okřikla ho po chvíli.

Dítě popotáhlo a na chvilku přestalo křičet.

„Víš kde máš maminku?“ zeptala se sladce.

Dítě přikývlo.

„Tak – co kdyby jsi šel za ní?“ navrhla Loanerana s nadějí v hlase.

Dítě zavrtělo hlavou.

Rychle vstala ze schodů do chrámu. „Ale já už musím jít, víš?“

Dítě znovu zavrtělo hlavou.

„No tak teď už ano.“ Usmála se a vmísila se mezi nakupující lidi

Připadala si jako v mučící místnosti.

Kolem ní byly stánky přeplněné pečivem. Slané i sladké, kořeněné, ovocné a zeleninové koláčky, velké hnědé perníky, preclíky, bochánky plněné tvarohem nebo máslem a několik desítek druhů chleba.

V žaludku jí znovu zakručelo.

Došla na samý okraj trhu a zatavila se u stánku s vychrtlou pekařkou.

Toužebně se podívala na bylinkový chleba.

„Stojí tři jira.“ Oznámila jí pekařka.

„Nemám peníze.“ Posteskla si Loanerana.

Pekařka se na ni chvíli dívala, ale pak se dobrotivě usmála. Její pleť se napjala a tak vypadala jako pečící voskovaný papír. „Tak si jeden vezmi. S takovou tě verbíři nepřehlédnou.“

Loanerana chňapla po chlebu a s chutí se do něj zakousla.

Jemná bylinková chuť jejímu jazyku zalahodila – tím spíše, že se dva týdny pořádně nenajedla.

Když už spořádala dobrou polovinu chleba, podívala se na pekařku. „Jací verbíři?“ zeptala se s plnou pusou.

„Od vévody Irnawa. Hledají nové vojáky pro bitvy.“ Odpověděla pekařka. „Slyšela jsem, že už vzali i několik žen.“ Zamračila se a potřásla hlavou.

Loanerana zamrkala. „Aha. Díky.“

„Není zač.“ znovu se usmála pekařka.

Loanerana se zamyšleně protlačila zpět do centra tržiště.

Tak verbíři! Pomyslela si .

Nebylo by špatné stát se vojákem. Život riskuje i tak a v armádě jsou doktoři, kteří se o raněné postarají zadarmo. Navíc by dostávala zaplaceno. Se zbraněmi zacházet umí docela obstojně. Nemusela by se starat kde sežene jídlo a nocleh.

Došla až do středu tržiště.

Stál tam vysoký stan šarlatové barvy a u jeho vchodu stáli vojáci v hnědé a tmavě zelené uniformě. Před stanem se tvořila fronta mužů a několika žen. Všichni špinaví a smradlaví.

Loanerana nakrčila nos, ale pak si uvědomila, že pravděpodobně nevypadá o nic lépe.

Rozhlédla se kolem sebe a viděla další uchazeče o místo vojáků ve vévodově armádě.

Trochu našpulila rty ve výrazu nesouhlasu a obrátila se ke stanu zády.

Může přijít i k večeru. A mezitím se někde umyje a vypere si šaty.

Nehodlala do armády vejít jako nějaký pobuda z hospody.

 

 

 

Werytea se zachmuřil.

„Nemůžeme vám nijak pomoci.“ Řekl kněz v sytě žlutém rouchu. „Jediné, co lze udělat, je hlídat brány a ptát se lidí. Ale to nechcete.“

„Stejně vám děkuji.“ Povzdechl si Werytea a odešel ze žulového chrámu.

Prošel kolem velké kašny z bílého mramoru a došel do hostince Velká ryba.

Vešel dovnitř, vystoupal po rozvrzaných schodech a zaklepal na první dveře.

„Dále.“ Ozval se z pokoje vévodův hlas.

Werytea vstoupil.

„Neuspěl jste, že?“krátce se zasmál vévoda a napil se z poháru plného vína. Seděl u okna v dřevěném křesle, zbraň měl opřenou o stěnu vedle sebe.

„Ne.“ odpověděl Werytea zasmušeně. „Nemůžou nám pomoci – je to proti jejich víře – pomáhat pronásledovat nevinné.“

Vévoda se usmál. „Brány i město jsou pod mým dohledem. Lidé se tady nechají podplatit velmi snadno.“

Werytea se trochu uvolnil. „Alespoň něco.“

„Víno?“ zeptal se vévoda a pohybem ruky vyzval Werytea, aby si sedl do druhého křesla.

Ten pohár vína s vděkem přijal.

„Kolik vojáků vlastně chcete naverbovat?“ zeptal se po chvíli vévody.

„Alespoň dvě stě. Pokud vaši přátelé nedorazí včas nebo se váš plán zhroutí – budeme muset mít zálohy.“

Werytea přikývl. „Za jak dlouho se hodláte vrátit?“

„Zítra po poledni vyrážíme zpět. Nehodlám toho velitelského šaška nechat samotného déle než týden.“ušklíbl se vévoda. „Kapitáni mi před odchodem taktně naznačili, že takový trest přesahuje vojenské zákony.“

Werytea se usmál. „Taktně?“

„No – abych byl přesný tak mi řekli: Pokud nás tady necháte samotné pod velením toho pitomce, žádáme zdvojnásobení platu jako náhrady. I když někdy nejsme nejlepší, takový trest se vymyká vojenským trestním zákonům.“

„Předpokládám že ten dodatek o trestním zákoníku dodal kapitán Jesmer.“

Vévoda se zakuckal smíchy a zmohl se na pouhé přikývnutí.

Werytea se široce usmál a v černých očích mu zajiskřilo. „No – alespoň vím jak mu pohrozit když je neuctivý.“

Vévoda se zhluboka napil vína. „Ano. Myslím si ale, že po týdnu rozkazů od velitele bude ten nejuctivější kapitán v celém táboře.“

„No to tedy doufám.“

 

 

 

Otřásla se zimou.

Celá prokřehlá se zvedla z trávy a na zmrzlé nohy si obula boty.

V duchu se plísnila, že se nevzbudila dříve.

Severní země jsou pověstné svými horkými dny a ledovými večery. Teplota někdy klesne i pod bod mrazu – jsou to následky vleklých bojů s magií.

Proto do Jarostova vlastně přišla.

Chtěla vidět velké a proslavené mágy, kteří v Jarostově mají zázemí a mnoho se jich do něj vrací.

Doufala, že by od nich možná mohla něco pochytit. Když dokáže se svým prokletím napodobit pouťové kouzelníčky, proč by nemohla napodobit je?

Při tom pomyšlení se jí vždycky sevřel žaludek strachem a napětím.

Znovu se otřásla chladem a rychle se oblékla.

Plášť jí už uschl, ale kalhoty byly ještě vlhké a díky mrazu jí pěkně zamrazilo, když si je navlékala. Naskočila jí husí kůže.

Hlavou jí prolétla myšlenka, že ta velká magie není jen užitečná, ale je taky pěkně ironická.

„Chtěli mít teplo a místo toho tu vytvořili zimu i v létě.“ Ušklíbla se a vykročila zpět k městu.

Ven se vytratila východem pro posly se zprávami. Ukázalo jí ho odpoledne jedno upovídané děvče s pihami po celém obličeji a velkýma hnědýma očima.

Vrátí se zpět stejnou cestou. Východ nehlídají; je dobře skrytý a město není v obležení ani v ohrožení. A poslové musí spěchat.

Vyšla na úzkou pěšinku a přidala do kroku. Verbíři tam nebudou celou noc a zítra už by pro ni nemuselo být místo.

Bez problémů došla k brance, prošla jí a ocitla se v temné chodbičce.

Klopýtala přes nerovné dláždění a vystoupila do jasně osvětlené uličky.

Rozhlédla se, zda ji nikdo neviděl a odbočila na hlavní dopravní cestu. Dovede ji přímo až k verbířům.

 

 

Černovlasý verbíř na ni chvíli hleděl, ale pak se zeptal: „Umíš zacházet se zbraněmi?“

„Ujde to.“ Přikývla Loanerana.

„Hmm. Tady Moarim si tě zítra trochu proklepne. Dneska je na to moc velká tma.“ Řekl verbíř a namočil brk do kalamáře. „Zatím tě vezmeme – ale zítra po zkoušce tě můžeme vyrazit, takže si nedělej marné naděje. Jméno?“

„Loanerana Pallion.“

„Kde jsi se narodila? A kdy?“

„V Maloninu. Dvacátého čtvrtého května – jižního kalendáře. Za vlády Reenova syna Urina.“

„Hmm. Kolik ti vlastně je?“

„Sedmnáct.“

Verbíř přimhouřil oči. „Bereme sice až od osmnácti, ale zítřek ukáže. Pokud opravdu umíš zacházet se zbraněmi, nemusela by jsi tvrdnou tady. Vévoda nové posily potřebuje a mohli by nám tě vyfouknout ti za náma. Tady to podepiš.“

Přistrčil jí k ruce hustě popsaný list papíru a prstem naznačil, kde se má podepsat. „To umíš, ne?“

Přikývla s úsměvem při zaslechnutí podezřívavost v jeho hlase a rychlými pohyby na dolní pravou část listiny umístila celé své jméno.

„Pokud tě zítra Moarim přijme tak za mnou přijď a já smlouvu dodělám.“

Zatvářila se zmateně.

Verbíř se usmál a kolem modrých očí se mu utvořily vějířky vrásek. „Zítra se všechno dozvíš.“

Plaše se pousmála a váhavě přikývla.

„Běž do hospody Velká ryba. Tam je tvoje prozatímní jednotka. Trefíš tam?“

Znovu přikývla. Tentokrát jistě. „Ano – pane.“

Verbíř se rozesmál. „Jsi první voják ze všech jednotek, který se hned po naverbování chová podle pravidel – a přišel umytý.“ Dodal trochu jízlivě.

Loanerana zrudla a s trochu nemotornou úklonou stan opustila.

Venku si zhluboka oddechla a zaplavil ji hřejivý pocit. „Fajn.“

Vykročila k hostinci a cestou si spokojeně pobroukávala.

 

Kapitola 3.

 

Werytea stál nad jídelnou v hospodě Velká ryba a s nevyzpytatelným výrazem hleděl na nové vojáky.

„Nelíbí?“ zeptal se vévoda a usmál se.

„Nemůžu si zvyknout na pocit, že verbujeme i ženy.“zamračil se Werytea. „Jak můžou chtít bojovat, když mají možnost stát se matkami?“

Vévoda se krátce zasmál. „Probudil se v tobě rodičovský pud?“

Werytea neodpověděl.

„No, já se jdu každopádně se svými novými vojáky pobavit. Jestli budeš chtít – připoj se k nám.“ Poznamenal vévoda nevzrušeně a odešel.

Werytea se zadíval pod sebe. V chumlu rozjařených vojáků zatím napočítal osmnáct žen.

Potřásl hlavou.

Ženy ve vojsku mu nevadily, ale ani mu nebyly příjemné.

Naštěstí po základním výcviku často vojsko opouštěly, protože zjistily, že na zabíjení nemají žaludek. Za celou dobu, kterou vévoda přijímá ženy v jeho armádě zůstalo pět žen. Tři z nich zahynuly v předchozím roce při bitvě s baronem Kelianem a dvě se dostaly do bezpečnějších důstojnických pozic.

Povzdechl si a sešel po dřevěných schodech za vojáky.

Vévoda má pravdu. Měl by se s nimi přivítat.

 

 

 

Loanerana vstoupila do hospody a spokojeně se rozhlédla.

Jsem tady! pomyslela si hrdě a usmála se.

Po zádech jí poplácal muž s rezatými vousy a oholenou hlavou. „Tak jak se ti líbí v armádě?“

Z úst mu vanul zápach vína a tak se radši vzdálila.

Opilec! blesklo jí hlavou zhnuseně.

Překvapeně zjistila, že většina mužů v místnosti jsou ve stejném stavu. U krbu spatřila dvě ženy, které si vojáky zhnuseně prohlížely a zamířila k nim.

Chtěla se prosmýknout  kolem muže v černém hávu, ale nechtíc do něj vrazila až mu víno vyšplíchlo na ruce.

„Hrozně moc se omlouvám.“ Zrudla Loanerana a hleděla do překvapené tváře mladého muže.

Když se nehýbal a nic neřekl, pokrčila rameny a pokračovala v cestě za ženami.

Ke svému zklamání však zjistila, že k vojsku nepatří a tak se drala ven na čerstvý vzduch.

Když vyšla z hospody, zhluboka se nadechla. „Tak tohle nemám zapotřebí.“ Ulevila si nahlas.

Zamířila k nyní ztichlému náměstí, kde stál stan s verbíři.

Překvapeně se zarazila. Stan byl pryč a místo něj na náměstí vyrostl velký ohraničený prostor osvícený desítkami pochodní.

Uvnitř prostoru kolem sebe kroužili muži v uniformách se zbraněmi v rukou a cvičili.

Fascinovaně se ke hřišti přiblížila a opřela se o ohrazení.

Vojáci podnikali výpady, bránili se, útočili a ustupovali s takovou rychlostí a elegancí, že se jí z toho tajil dech.

Když jedna dvojice skončila a přiblížila se k ní, přehoupla se přes ohrazení a vykročila k nim.

„Co tu chceš bažante?“ řekl jeden z vojáků a usmál se. Jizva, která se mu táhle téměř po celé levé tváři se mu zkroutila do podivného obrazce.

„Mohla bych si to zkusit?“ zeptala se Loanerana dychtivě.

Druhý voják se rozesmál. „Děvče, výcvik tě teprve čeká. Nemůžeš přece bojovat s ostříleným veteránem, vždyť tě může zabít!“

„Newere, nekaž jí radost.“ Usmál se na ni voják s jizvou znovu. „Já budu opatrný.“

„Takže můžu?“ rozzářila se Loanerana.

„Můžeš.“ Zazubil se veterán. „Ale radši si uprav vlasy. Při boji by ti vadily.“ Rukou zalovil ve váčku u opasku a podával jí kožený řemínek.

„Díky.“ Usmála se Loanerana a rychle si spletla vlasy do úhledného copu. Pak si – k překvapení obou veteránů – cop zatočila v týle hlavy a až potom jej zpevnila řemínkem. Tohle jí naučil Roverick – učitel, kterého si nejvíce oblíbila a který ji toho o boji naučil nejvíce. Když si poprvé nechala cop volně spadat na záda, tak jí za něj během jedné otočky trhl až spadla na zem. „Nikdy si vlasy nenechávej takhle volně!“ křikl na ni rozzlobeně a upravil jí vlasy do drdolu.

„Připravená?“zeptal se veterán s jizvou.

Loanerana přikývla a Newer ji zavedl k malé bedně se zbraněmi. Okamžitě si vzala nůž. Nad mečem chvíli přemýšlela, ale nakonec si vybrala vyčištěný meč s drakem na jílci.

Otočila se k Newerovi s dychtivým úsměvem.

Newer se usmál. „Asi dostaneš pěkný nářez, děvče.“

Loanerana si ho nevšímala a šla rovnou k vojákovi s dlouhou jizvou.

Sotva ji uviděl tázavě se na Newera podíval. Ten pouze pokrčil rameny.

„Tak začneme?“ zeptal se veterán Loaneran.

Usmála se a přikývla.

Ze začátku se na ně nikdo nedíval, ale když Loaneran po čtvrt hodině dále odvracela veteránův meč aniž udělala jedinou chybu, pomalu se kolem nich utvořil hlouček zvědavců.

Jejich souboj nabral na rychlosti a na tvrdosti.

Veterán začal používat různé triky a Loanerana se s chutí přidala.

Zaútočil na ni a přitom odkryl část těla. Loanerana tušila, že to byl úmysl a tak jen naznačila pohybem meče útok a zatímco se veterán dostal do pozice kdy si chránil celý trup, ťukla mu mečem do nechráněné nohy.

Hřištěm se rozlehl pokřik a potlesk.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se zadýchaně veterán.

„Loanerana Pallion - pane.“ Zasmála se vesele a snažila se popadnout dech.

„Hmm. Nechceš se přidat k naší armádě?“ nabídl jí voják.

„Už jsem.“ Odpověděla Loanerana rychle. „Teda napůl – zítra si mě má ještě někdo prozkoušet – myslím že se jmenuje Moarim.“

Veterán se zasmál. „Tak už jsi přijata cele.“

Loanerana se zatvářila nechápavě, ale pak najednou vyhrkla. „Promiňte – já nevěděla …“

Veterán mávl rukou. „Už asi stárnu. Zajdi zítra za Erlem ať ti řekne plné znění smlouvy a pravidel. Loaneran.“

Loanerana se usmála. „Loan stačí.“

„Fajn. Tak zítra, Loan.“

Loanerana se spokojeně usmála a za potlesku opustila hřiště.

 

 

 

Werytea zrovna přemítal zda někomu jeho odchod bude vadit, když do něj zezadu někdo narazil.  Víno mu vyšplíchlo na prsty. Tiše zaklel a otočil se.

Zůstal stát jako opařený.

„Hrozně moc se omlouvám.“ Omlouvala se dívka, která do něj vrazila a  zrudla.

Nevěřil vlastním očím.

Plavovlasá dívka s modrošedýma očima stála před ním a vůbec nepochyboval, že zdobený nůž má také.

Auru, která z ní vyzařovala mohl téměř uchopit do rukou.

To je ona! proběhlo mu překvapeně hlavou, ale to už dívka pokrčila rameny a prodírala se davem naverbovaných vojáků.

Překvapeně se nadechl a vydal se za ní.

Mířila ke dvěma prostitutkám, které se tvářily odmítavě k dění v hospodě. Na chvilku se u nich zastavila a pak se se zklamaným výrazem otočila a mířila pryč.

Na chvíli se před Weryteu postavil vysoký muž a zastínil mu výhled. Když se konečně posunul dále, dívka Weryteovi zmizela z očí.

Hlasitě zaklel a hledal její magickou auru.

Je u dveří! zjistil s úlekem, ale než jí v tom stačil zabránit, vyšla ven.

Okamžitě se otočil a pátral po vévodovi. Našel ho u hloučku opilých vojáků.

Prodral se až k němu a položil mu ruku na rameno.

Vévoda se otočil.

„Potřebuji s vámi mluvit.“ Řekl Werytea.

„Pojďme nahoru.“ Přikývl vévoda jakmile spatřil jeho pobledlou tvář.

 

 

 

„Byla tady!“ vyrazil ze sebe Werytea sotva vévoda překročil práh svého pokoje.

„V hospodě?“ zeptal se vévoda nevěřícně.

Werytea rozrušeně přikývl.

„U Ferian, co tady dělala?“

„To nevím. Ale ta aura která z ní vyzařovala – pane, ta dívka může používat magii jako kuchařka sůl. Klidně by mohla ochránit celý náš tábor a ještě bránit rychle jedoucí jezdce při útoku!“ Werytea neklidně přecházel po pokoji.

„Jak jsi ji vůbec našel?“

Werytea se zasmál. „Vrazila do mě, pane.“

„Vrazila? A to jsi tu její – auru- necítil?“ zeptal se nevěřícně vévoda.

„Ne, pane.“ Zasmušil se Werytea. „Necítil jsem nic.“

„Jak – jak je to možné?“ zakoktal se vévoda překvapeně.

Werytea rozhodil rukama. „Netuším, prostě najednou přede mnou stála dívka s neuvěřitelnou magickou aurou a omlouvala se, že do mě vrazila.“

Vévoda se zasmál. „Děláš si legraci!“

„Ne, pane.“ Zavrtěl hlavou Werytea a posadil se do druhého křesla. „A děsí mě to.“

Vévoda si sedl, nalil do poháru víno a pomalu usrkl.

„Ona o své moci neví.“ Promluvil náhle Werytea ohromeně.

Vévoda se zakuckal. „Cože?“

„Vůbec netuší kým je!“ zopakoval Werytea. Rukou si přitom přejel po hladce oholené tváři a s rozjímavým pohledem sledoval stěnu před sebou.

„A čemu to vadí?“ rozhodil vévoda rukama, ale dával pozor, aby si nevylil víno.

„Kdokoliv, kdo pozná jakou má auru ji může zneužít ve svůj prospěch.“

Vévoda se ušklíbl. „Zabilo by tě, kdybys mi někdy něco řekl jako celek?“

Werytea se zatvářil zmateně.„Prosím?“

---