Svině jménem čas

Stůj, říkám mu stůj, zastav se na chvíli.

Ale on ne ... Neposlouchá, nevnímá. Nečinně přihlíží mé zkáze.

Jen tak ležím s hlavou k nebesům a přemýšlím jak.
Jak se odvázat, jak nespadnout do hluboké díry, kterou mi klade pod nohy.

Ale on ne ... Nenechává mě být.

Tam přede mnou, chladný a nesoucitný, dívá se na mne a tiše se směje.

On to ví. Jsem si jist.
Musím pochopit co chce, co je vlastně zač.
Ale jak? Jak chápat! Jak porozumět!
Křičím na něj "proč“ …

Ale on ne … Nic. Jen mlčky přihlíží.

Pomalu začínám ztrácet naději, dál to nejde.
Heh, otázky jsou zbytečné.
Srdce mi buší jako ďas, ale vždyť jak dostat odpověď bez otázky.
Dohání mě k šílenství, ale ne, nebudu si trhat vlasy.

Naposledy prohlížím si jeho tvář,

Je to snad křivda?
Tak kdo je tu potom lhář?
Néé! Je to pravda, nic si nenalhávám!
Podívejte na ně. Jsou tu i další, je jich halda.

Vězněni v jeho smyčce, kolem se točí,
nikdo mu neunikne.

Ale on ne … nezastaví, nezpomalí, jen odporně se šklebí.

Aaá, to bolí, ... chvilka klidu, ... co je to? už vím.