Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Nacházím se ve velice zajímavém rozpoložení, takže se to pokusím na následujících řádcích zaznamenat. Pár let, znovu se na to podívám a budu se smát. Vím to. Teď to je ale ta nejožehavější věc, která v mém předmaturitním období zcela zaplnila mojí mysl. Potřebuji se toho nějak zbavit. Nejenom kvůli úspěšnému dokončení školy, ale také kvůli mému duševnímu klidu. Rád bych tedy znal váš názor.
Proto žádám o radu vás. Lidičky, kteří mi už mnohokrát pomohli nalézt tu správnou cestu v mnoha situacích, do kterých se člověk může v životě dostat.
Nevím, odkud vlastně začít. Je tu tolik myšlenek, tolik názorů… To se asi nedá zapsat jako příběh. Přesto se o to pokusím. Seznámili mě s jednou dívčinou. A o té vlastně bude celá tahle story. Takových lidí co tu o tomhle píší je mnoho. Přesto vás prosím, zkuste to dočíst. Za každý názor budu velice vděčen.
Zpět k příběhu. Po chvíli jsme zjistili, že máme více než mnoho společného. Začali jsme se scházet na pokec. Jak to tak bývá, do půl roku jsem jí měl plnou hlavu, ani nevím jak.Vím ale, že tomuhle se nedá zabránit a ve chvíli, kdy jsem přišel na to, co mě pálí jsem tomu ani zabránit nechtěl.
U mě to je tak, že se snažím z dané osoby dostat co nejvíc informací. Nejvíc mi záleží na tom, jestli bude konversace stále plynout a jaká bude její kvalita. Zkrátka, jestli má daná dívčina v hlavě mozek. Na to jsem totiž měl v poslední době velikou smůlu. Buď mi cestu zkřížila madam, která toho moc nepobrala, nebo jsem byl zase idiot já. Tady jsme si každopádně sedli náramně.
Nemám jí natolik v oblibě kvůli její fyzické, ale hlavně kvůli psychické stránce. Jí totiž nejde zařadit nikam. Je originál. Hraje si sice na puberťačku, ale párkrát nechtěně ukázala , jaká v duši opravdu je. Nejčastěji se to stává u ní doma, když tam jsme jenom s jejím malým bratrem.
Když se o něho začne starat (oba nemají otce a matka je velice vytížená), nechtěně jí to vždy ujede. Pravidelně se mi stává, že mi poklesne brada, jak jsem šokován v dobrém slova smyslu. V tu chvíli se chová dospěleji než já a to nás dělí čtyři roky (ona je mladší). Pak se během minuty vrátí do své role a tváří se jakoby nic. Já dělám to samé, protože to chci zažít znovu. Tak se tvářím, že jsem si ničeho nevšiml.
Nějakou dobu jsme se scházeli na kus drbu, no znáte to. Pak jsem to tedy zkusil. Reakce vesměs neutrální, ale ve finále ne. Velmi špatně manévrovala ve výrazech, takže vlastně nevím. Teď je to ale jedno.
Poté zase rok, s drobnými přestávkami, kdy jsem se jí nemohl ani podívat do očí, jak mě to bolelo. V těch dnech jsem jí nenapsal ani řádku, nescházel se s ní a věnoval se naplno sportu. Chodil jsem domů tak znaven, abych na ní nemohl myslet. Pak se to vždy uklidnilo a já mohl dál existovat vedle ní. V té době už nešlo jen o snahu jí získat, ale o velice hluboké přátelství, které ani jeden z nás dodnes nechce ztratit.
Asi po půl roce jsme každý napsal dopis plný věcí, které by jsme nikdy jeden druhému neřekli. Tam mi napsala, že přesně v době jedné mé „přestávky“ kdy jsem k ní nechodil byla pevně rozhodnuta, že by to šlo. Napsala mi prý,ale já nereagoval. Jen jí odepsat pro mě totiž znamenalo velkou bolest a navíc to tam tak zašmodrchala, že jsem nic nepoznal. Dodnes mám chuť si za to pěkně nakopat pr….
Já v dopise napsal to, co mi na srdci leželo. Jak jí mám rád a otevřel se jí. Šokovalo jí to. Chtěla si o tom promluvit. Jen jsme to rozebrali a došli k tomu, že teď opravdu ne, snad jindy. Oba jsme se měli tak rádi jako přátelé a dodnes tomu tak je, že nechceme ztratit jeden druhého. Jsem ale divná nátura, takže jsem to přehodil na ní. Já tu jsem pro ní kdykoli, pokud bude chtít něco začít, ať jen řekne. Ale jen ona. Já v tom už aktivitu nikdy neprojevím.
Jak říká Coelhe v Alchymistovi, stalo-li se něco dvakrát, stane se to i potřetí. A to je situace, které se teď blížím a z které mám největší strach.
Půl roku zase vše šlo. Pak jsme se začali vídat pekelně často a debatovat už úplně o všem, pečlivě ale vynechávajíc „naše zkušenosti chodění s někým“. Padlo pár narážek na obou stranách, nerad bych si je ale špatně vyložil.
Rád bych se jí zase zeptal. Rád bych. Bojím se ale, že když to udělám, ztratím jí jako přítelkyni a to by mě mrzelo ještě víc.
Proto se ptám vás, lidičků, kteří mi vždy dobře poradili. Mám to udělat, nebo jen dál sedět a dusit to v sobě? Jak, abych něco zase nepodělal? Má to vůbec smysl? …. Budu vděčen za cokoli, co jen uznáte za podstatné mi napsat.
Děkuji mnohokrát a omlouvám se, že jsem váš drahý čas na internetu zaplácl touhle věcí.
Písmák