Prolog - Chlápek bez peněženky

Tu peněženku jsem našel večer na nádraží.

Byla prázdná, takže už ji přede mnou asi někdo měl. Proklínám svoji smůlu a chystám se ji zahodit. Ale najednou si všimnu, že prázdná není. Jsou tam doklady. Občanka, řidičák, všechno mluví o majiteli. Chudák. Mě osobně by ty papíry chyběly víc než peníze. A taky znám ty hajzly, co ty peněženky kradou. Většinou ta věc skončí někde v popelnici, jakmile s její pomocí chmaták ukojí svůj chtíč po cízím majetku.

Tak nějak mi došlo, že zloděj byl tentokrát aspoň trochu menší svině. Jasně, hodil ji do zaplivanýho zákoutí u nádražní kantýny, ale přece jenom se postaral, aby byla šance, že se najde a vrátí. A v tomhle tomu parchantovi pomůžu.

Je tam adresa a já už jsem na cestě tam. Dostat se na kraj města mi netrvá ani hodinku. Pár minut hledání a mám, co chci - správnou ulici a správný číslo. Vyšlapu do třetího patra a zazvoním. 

Hraju si s myšlenkou položit peněženku na zem a odejít, ale nakonec zůstávám. Útěk by na mě hodil stín podezření a já jsem přece čistej. Pak se otevřou dveře a vyvalí se z nich mastodont s tázavým pohledem. Tak toho by se vyplatilo sledovat tejden, aby pak přišla ta přílžitost se na něm obohatit. Protože tloušťka štosu peněz dost často souvisí s tloušťkou jejich nositele. A tenhle nositel stál za to. Navíc chodí i doma v kvádru a to mi přijde fakt snobský.

Podívám se na tu malou hnědou potvoru, která mě sem vytáhla a pak ji otevřu. Podle fotky na občance to je on, ale evidentně je fotečka trochu staršího data. Vrazím mu peněženku do ruky i se vším, co v ní bylo, když jsem ji našel, i s občankou, řidičákem a dalšíma papírama. Stručně mu popíšu situaci, na díky nečekám a odcházím.

Na ulici mě dohnal. Že by mi chtěl poděkovat až tak upřímně? Ne, kdepak. On mluví o penězích. O těch, co jsem z nich nic neviděl, nevěděl jsem, kolik jich bylo a svítá mi, že to podezření na mě nakonec padlo. Do háje. Jsem zloděj, kapsář, chuligán. To všechno a o hodně víc se od tlouštíka dozvím. Chvíli to zvládám, ale pak to ve mně přeteče. Vezmu mu tu peněženku. Vysvětlím mu, kdo jsem, a kdo jsou oni. Říkám mu, jaký rozdíl je mezi námi a jimi.

"... zloděj by totiž udělal přesně tohle."

A kožená, drahá, peněženka zmizela v nedaleké popelnici. Odcházím a nechávám pana Zděšeného za sebou. Nasral mě. Jel jsem za ním ušetřit mu starosti a on mě obvinil z krádeže. Chci na něj zapomenout, ale nejde to. Nutí se mi myšenka, kterou se chci řídit.

"Parchanti, já vám ukážu, jak se buduje společnost."