PODZIM NA ŠUMAVĚ

PODZIM NA ŠUMAVĚ

I (prolog)

Stál jsem nad hlubokým svahem,

sám, holý a prázdný před horami.

Mohutný vítr zašuměl v korunách lip

a v té chvíli se vysoko nad mou hlavou

utrhl malý lístek.

Kroužil, hnán prudkým váním do prostoru,

strkán, tlačen a kopán až nad nejhlubší místo,

kde náhle stisk povolil.

A pak se ten chudý akrobat,

po malé promlce na vrcholu oblouku,

zvolna a tiše snášel do údolí.

Zrakem jsem šel s ním,

až se mi ztratil někde na pozadí protější hory.

A pak už jsem se jen díval,

jak slunce, schované v mracích, odněkud svítí na jezerní stěnu,

jak hustá srst kopců řídne a kvete rzí

a jak z ní tu a tam vyčuhují skály,

a slyšel jsem,

jak dole, ukrytý v lesích, hučí potok,

jak nakřáple a drsně zpívá krkavec v závrati

a jak někde něco neviditelného nutí štěkat psa.

Náhle se ve mně něco hnulo a já, tam uvnitř, zvolal: „Kde jsi?!“

A v té chvíli jsem v hrůze pocítil, že tu je (kdo?!), tak blízko mě,

že jej nebylo možné uvidět.

II (píseň)

Do korun lip zaletěl vítr. Pro kořist.

Urostlým stromům vběhl mráz až do kořenů

a někde nad mou hlavou utrhl se list.

Kroužil a zakopával, dohnán nad prostor,

kde, kopnut, poslední vysoký oblouk sklenul.

A teď jen tiše padá na pozadí hor.

Slunce, ač clonu mraků sotva prorazí,

odněkud přesto svítí na jezerní stěnu.

A kopcům řídne hustá srst. Prokvétá rzí.

Teď potkat někoho – někoho, kdo ví…

V údolí hučí potok, v ústech bílou pěnu,

smráká se, nikde nikdo, nebe nachoví.

říjen 2005