PŘES TICHÉ DVORY PODZIM JDE

PŘES TICHÉ DVORY PODZIM JDE

I (prolog)

Poslední dny byly chladné. Udeřil podzim, bez okázalosti a tvrdě. Po dvorech se za časných rán, ještě než se rozběhne denní život, začal toulat mráz, bylo jej možné z okna vidět, jak klidně odvazuje stromům gázy z čerstvých ran, šlape do růží.

Cítil jsem, že podzim jde rychlým krokem a nás si vůbec nevšímá.

Přišly s ním mlhy. Každé ráno se rozcházely do všech ulic a parků a teprve k poledni se pomalu vytrácely. A kdo tou dobou náhodou jel kolem řeky, viděl, že jsou tu všechny shromážděné a že odtud pozdě v noci znovu vyrazí.

Stával jsem v koutě kuchyně, ramenem opřený o okenní rám, a dole pod sebou jsem viděl všechno, co se dělo. Lidé venčící psy, lidé už od domovních dveří odmykající svá auta, lidé vystupující z aut a až u domovních dveří je zamykající, všechno to najednou bylo mnohem tišší, mlčící, němé…

A byl jsem stále neklidnější, neboť jsem cítil, jak přes dokořán otevřené oči, něčemu hluboko ve mně se chce spát, něco uvnitř touží po hlubokém, nevědomém spánku, po omamných snech a něze rezignace. Cítil jsem, jak ve mně něco usíná a já postupně ztrácím sílu to probouzet…

Poslední dny byly chladné. Zima přicházela rychle, a my jsme jí pluli vstříc usínajíce.

 
II (píseň)

Poslední dny. Jdem domů. Na zátylku

dech zimy, podzim rychlejší je.

Už dvory prochází… a po něm – apatie.

Jen listy rozhází. A po něm oněmíme.

Myšlenky? Listy. Rozhází je,

a my je sotva dohoníme.

Zima je rychlejší. Po ránu mráz. A mlha.

Chce se nám spát. Ve větru gázy s čerstvou krví

a slunce slabé, nedošplhá…

Chce se nám spát. Spát v chůzi… Chladný dech

v zátylku hřeje. Čpí pach mrvy:

přes tiché dvory rychle podzim jde.

17. 10. 2006