Pramen života

A dnes jsem měla depku...

Pramen života

Bloudím krajinou,

kterou znám ze spaní

ozářené vrcholky hor,

kouzlo svítání.
 

Šeď smutku

v záři zakletá –

radost,

když potkáš člověka…
 

Jen zvednout oči,

nemyslet,

zastavit bujných koní

v hlavě let,

dát jim vody pít,

ať dá se klidněji žít.
 

Šeď smutku

v záři zakletá –

radost,

když slyšíš člověka…
 

Ráno přichází svítání,

však slunce mrak

zaclání-

šedý, velký, bolavý,

už bojíš se i únavy.
 

V jiném čase a prostoru,

ve vzpomínkách

hledáš oporu,

chceš stoupat

opět nahoru,

nevíš však,

kdy napadne sníh

na horská úbočí,

kdy znovu se vše otočí,

slzy vstoupily do očí,

divocí koně

už řehtají,

vše smutné chceš

smazat potají.
 

Šeď smutku

v záři zakletá –

radost,

když vidíš člověka…
 

běžíš mu v ústrety

byť je i stoletý,

on žije v nás,

v jeho náruči

na chvíli usínáš.
 

Vzbudí tě

oslnivá zář –

síla zakletá

v mysli  člověka

na uzdě drží

koně před hlubokou

strží…
 

Šeď smutku

v záři zakletá-

radost,

že cítíš člověka,

který ruku ti podá…
 

kdesi pod námi

teče voda –

pramen života

u jícnu skály

rychle se valí

doteky pálí.
 

Jako bychom byli malí

a vše viděli jen z dáli,

v řece života spolu

kus cesty uplavali

až sem…

kde mizí zem

v propasti času.

Najdeme někde

spásu?

 

---