Bolelo to hodně

Bylo to jako sen

Zažil jsem překrásný den

Všechno se smálo a točilo

Bylo to par slov co stačilo

K tomu abych uvěřil

I když jsem to nespatřil

Že je na světě vlastně krásně

A já můžu na radost psát básně

Jak může zdání klamat

Hned jsem ji začal lámat

Aby mě nejen slova dala

A aspoň trochu se usmívala

Bylo to krásně hřejivý

A přitom tak hrozne ledový

Časem to hrozně bolelo

Srdce moje ledoví trápilo

Asi si za všechno můžu sám

Zvlášť když to takhle probírám

Můžu sám sebe proklínat

Že jsem neměl sílu vzpomínat

Jak rány můžou hrozně bolet

Někdy dýl něž sto let

Asi bych udělal všechno jen

Její nezměrnou krásou opojen

Slova ve větru pochytat

Mohl jí s úlevou pošeptat

„Prostě tě mám rád“

Možná sem svůj čas promeškal

Protože asi bych nikdy nedoufal

Že to co vypadalo jako souznění

To co se jako by nikdy nemění

Může spadnout dál něž jablko

V cizí náručí, prostě daleko