Mio

Malý Mio seděl na kopci, a myslel si, že ho nikdo nemá rád. Připadal si sám na celém širém světě. Nebylo nikoho, komu by svěřil své tajemství, komu by řekl, jak strašně je sám. Nebylo maminky, nebylo tatínka, nebylo ani kamarádů. Malý Mio si myslel, že umře ze svého žalu. Usadil se na kopci. Nejedl, nespal, v noci se díval na hvězdy, ve dne se hřál ve slunci. Šatečky mu nadouval vítr, kolem něj rostly kopretiny. Všimnul si, že od té doby, co tu seděl, jich rostlo víc a byly větší. Jakoby ho chtěly zabalit do sebe jako do peřiny. Mio tam seděl a nedělal nic, a hlavou mu běžely myšlenky podobně, jako tomu bylo s mraky na obloze. Přicházely, a zase odcházely. Někdy byly větší, a někdy menší- někdy Miovi svým tvarem něco připomínaly, někdy vypadaly jen jako cáry bílé vaty nebo jako vylité mléko. Dny plynuly, a Mio pořád seděl na skále.

Jednoho dne si všimnul, že vyrostl. Všimnul si toho tak, že kolem jeho hlavy najednou plulo něco bílého. Byl to mrak. Všimnul si také, že vyrostla i hora, a že malý Mio se stal velmi velkým Miem. Byl na rozpacích. Prohlížel si svoje ruce, které byly najednou obrovské a vypadaly jako mamutí lžíce nějakého nadpozemského jeřábu. Byly porostlé jemnými zlatými chloupky, a Mio chvíli nevěřil, že patří k němu. Rozpřáhl paže. Na špičkách prstů cítil tenoučkou blánu, asi jako bílá hmota na vejci pod tvrdou skořápkou. To byla hranice atmosféry. Mio najednou věděl, že kdyby sáhl ještě dál, bude ve vesmíru. Tam už ale nedosáhl. Stále bydlel na zemi, i když se rukama dotýkal nebe.