Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Memento mori

23. 10. 2006
0
0
674
Autor
elurie

Memento mori...Pamatuj na smrt.

  Celý kostel tonul v posvátném tichu a šeru. Já seděla v jedné z posledních lavic a nasávala velkolepý klid prázdného svatostánku. Náhle mě z rozjímání vyrušilo zavrzání těžkých dveří a závan ledového vzduchu přinášejícího hluk z ulice. Zvuky motorů a pokřikování lidí na mě zde působili jaksi pokřiveně. Ale stejně rychle jako se objevily, tak i zmizely. Otočila jsem se, abych zjistila, kdo je původcem onoho vyrušení a v přítmí dveří jsem zahlédla drobnou postavu křižující se dívky. Svou zvědavost jsem uspokojila a otočila se zpět, čelem k oltáři. Neměla jsem důvod si dívky všímat, přesto jsem však podvědomě čekala, zda vejde dál nebo zase zmizí. Zdálo se mi to jako neskutečně dlouhá doba, co se dívka konečně odpoutala od dveří a pomalým a snad i nejistým krokem se vydala k jedné z lavic po mé pravici, kde se tiše posadila.

  Přestože dívka se nechovala nijak rušivě, atmosféra kostela se změnila. Už jsem tu necítila posvátný klid a smíření. Nedokázala jsem však svůj pocit nijak definovat. Pokradmu jsem se na dívku podívala. Vypadala velmi mladě a zimomřivě se choulila v lavici. Ačkoliv venku byl mráz, ulicemi se proháněl sníh hnaný ledovým větrem a počasí plně odpovídalo představě o správném prosinci, dívka na sobě měla jen lehké kalhoty a slabý svetřík. Při pohledu na ni, mě samotnou málem roztřásla zima. Ta dívka, jak jsem nyní zjistila, téměř neslyšně vzlykala. Zastyděla jsem se, že jsem si toho nevšimla dřív. Nyní už jsem věděla co způsobilo tu změnu nálady. Dívka měla tváře celé červené mrazem a zmáčené slzami a v ruce svírala bílý kapesníček.

  Snažila jsem se od ní odpoutat pozornost, ale bylo mi jí tak líto, že jsem měla nutkání vstát a nabídnout jí pomoc. V tom mi však bránily moje vlastní zkušenosti. Já jsem tu taky nejednou plakala a nestála jsem o ničí soucit a pomoc, jen o klid, který mi toto místo poskytovalo. Sice nejsem a nikdy jsem nebyla ortodoxně věřící, zvlášť ne v Boha jak ho vnímá katolická církev, přesto věřím, že nějaká síla a energie mimo nás a naše chápání existuje a mám ráda místa jako jsou kostely a podobné stavby, kde můžu mít pocit, že jsem oněm tajemným silám blíž. Místa, kde je tak snadné přemítat o čemkoliv, kde nalézám vždy a znovu svou ztracenou rovnováhu a kde si mohu utřídit své myšlenky. Často jsem byla smutná, nevěděla si rady, ale snad nikdy jsem nevypadala tak zoufale jako ta dívka.

  Možná bych jí dokázala pomoct!… Ale to byla jistě jen bláhová myšlenka. Kdyby si potřebovala s někým promluvit, nechodila by přece v této době do kostela, kam většinou člověk zamíří, hledá-li naopak samotu a nerušenost nebo chce-li o v modlitbách promlouvat se svým Bohem. Tak to alespoň cítím já.

  Chtěla jsem se přestat dívkou zaobírat, ale nešlo to. Stále jsem slyšela její tiché vzlyky a před očima měla obraz nešťastné tváře. Můj původní příjemný pocit byl pryč. V mysli mi hlodaly pochybnosti. Mám odejít? Nebo na ní mám snad promluvit a nabídnout pomoc? Mám? Nemám? Mám? Dost. Pravděpodobně mě odmítne, ale pokusit se o to musím. I kdyby jen sobecky pro své čisté svědomí.

  Už jsem se zvedala s nejasným záměrem dívku oslovit, když se dveře do kostela otevřely po druhé. Ale tentokrát ne tiše a ohleduplně. Právě naopak, člověk který nyní vstoupil dveře přímo rozrazil. Byl to mladík v černé kožené bundě. V prostředí kostela se vyjímal značně nepatřičně. Pomalu a pátravě se rozhlédl. Na okamžik jsme si hleděli do očí a v tu chvíli mi přeběhl mráz po zádech. Z jeho pohledu přímo čišelo opovržení k tomuto místu a ke všemu s ním spojenému. Přesto jakmile zaregistroval přítomnost plačící dívky, vstoupil. Jaksi podvědomě jsem se stáhla a usedla zpět do lavice.

  Dívka byla zřejmě tak zabraná do sebe a svého zoufalství, že si mladíkovu přítomnost uvědomila až když jeho kroky slyšela přímo za sebou. Polekaně s sebou trhla a rychle zvedla hlavu. Zdálo se, že dívka mladíka poznala a dostala strach. Ještě víc se v lavici schoulila a její ustrašené oči se v mlčenlivém odevzdání upírali na mladíkův obličej, který se stáhl v pobaveném šklebu. Chtěla jsem vyskočit a dát dívce najevo svou podporu, ale neudělala jsem to. Zbaběle jsem zůstala na místě a téměř hypnotizovaně sledovala, jak se mladík přibližuje k dívce. Ani jeden z nich si mě nevšímal. Všechno se odehrávalo během několika vteřin, já to však vnímala jako věčnost.

  Když mladík promluvil, měla jsem chuť utéct. Jeho hlas působil jako rány bičem a nejpalčivěji to cítila dívka, která sebou při každém jeho slově trhla. Působila jako malý vyděšený králíček, před jehož norou, ve které osaměl, štěká nebezpečný lovecký pes.

  „Ahoj Zlato! Co děláš zrovna tady? Víš, že tyhle baráky plný poblázněných pámbíčkářů nesnáším!“ Když mluvil, chytil dívku za ruku. Sice jsem to neviděla, ale dokázala jsem si podle dívčina bolestného syknutí představit, jak se prsty zarývá do její kůže na níž zanechává rudé otisky.

  „Tak už vstaň! Nějaký modlení je k ničemu. Problému sme se zbavili a hotovo.“ Dívka se mu ani nepokoušela vytrhnout, ale stále mlčela a on ji vytáhl na nohy a vedl ke dveřím.

  Já zůstala sedět. Věděla jsem, že to není v pořádku, že teď už by třeba dívka mou pomoc neodmítla a přesto jsem zůstala sedět a snažila se přesvědčit sama sebe, že tak by to udělal každý. Bylo přeci zjevné, že jsou pár a já nemám právo se mezi ně plést. Navíc dívka se nebránila, při troše fantazie by se dalo říct, že s ním odešla dobrovolně. Zatímco jsem si vytvářela obhajobu před sebou samou, dveře se z bouchnutím zavřeli a já zůstala opět sama. Ztratila jsem ale veškerou chuť, dál tu setrvávat. Toužila jsem být mezi lidmi a utvrzovat se v tom, že vše je jak má být.

  I když jsem ale kostel opustila, pocitu, že jsem udělala chybu jsem se zbavit nedokázala. Snažila jsem se myšlenky na shlédnutou scénu potlačit nebo, ještě lépe vymazat, ale nešlo to. Ani předvánoční shon panující všude kolem, mě nestrhl natolik, abych na nešťastnou dívku úplně zapomněla. Stále jsem její obraz udržovala někde v podvědomí.

  Důrazného připomenutí této události se mi nečekaně dostalo pár dní před Vánoci. Ten den jsem si jako obvykle otevřela ke snídani noviny, abych je jen zběžně prolistovala. K mému překvapení, či snad zděšení, jsem u jednoho z článků objevila fotografii mladé usmívající se dívky, v níž jsem ihned poznala tu z kostela a svých nočních můr. Dala jsem se do čtení a vánoční veselí ze mě rázem vyprchalo.

 Včera v ranních hodinách byla nalezena pohřešovaná Alice Šebestková (17 let) mrtvá. Její zmizení nahlásila dívčina matka před týdnem. Policie se případem příliš nezabývala, jak potvrdila i policejní mluvčí, a to kvůli informacím poukazujícím na roztržku v rodině a následný útěk z domova. Vyšetřování potvrdilo, že dívka skutečně utekla a pár dní poté skokem z železničního přejezdu spáchala sebevraždu. Důvodem byla pravděpodobně psychická labilita vyvolaná prodělanou interupcí, k níž byla údajně donucena svým přítelem, který je nyní vyšetřován pro fyzické napadení Alice Šebestkové, ke kterému došlo krátce před sebevraždou v blízkosti kostela sv. Jiří.

   Noviny mi vypadly z třesoucích se rukou a hlavou mi letěla jediná myšlenka. Kdybych dívku tenkrát oslovila a nabídla jí pomoc, mohla ještě žít?
Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru