Čekání na smrt

Tiše si broukám,
v duši mám stín,
do prázdna koulám,
když sám tu sedím.

 
Špína strach a ticho,
je všude kolem mne,
zkrátka je to psycho
a stereotyp dne.

 
Dnes zase někdo zemřel.
Náhoda či osud?
Toho člověka jsem neznal
a přece cítím stud.

 
Všichni jsme lhostejní,
k bolesti druhých,
přitom by stačilo,
pár kroků pouhých.

 
Pár kroků k člověku
a pár slov k duši,
když na to pomyslím,
srdce mi buší.

 
Jen pár slov útěchy,
ty zmůžou víc,
než hloupé povzdechy,
jež rozplynou se v nic.

 
Útěchy se však nedostává,
mě ani těm druhým,
a tak dál čekám jen na smrt,
jejíž blízkost cítím.

 
Za chvíli už nebude,
pro mne žal či vztek,
zůstane jen prázdno,
ten milosrdný lék.