000

Zemřela, tak už to vím…

Přemýšlím a dveře bytu odmykám.

Naproti běží mi náš malý syn,

zarazí se: „Tati, kde je maminka?“

Beru ho do náruče a mlčím,

hlavou bleskne mi na ni vzpomínka.

Chlapec dívá se na mě a já v jeho očích otázku cítím:

Tati, kde je maminka?

Miloval jsem ji, byla má jediná láska.

S úzkostí podívám se na synka.

Prohlíží si mě a do ticha zazní jeho otázka:

„Tati, kde je maminka?

Kde je, když není tu s námi,

neuklízí ani nespinká?

Proč jsme tu teďka sami?

Tati, kde je maminka?“

„Broučku, maminka se už nevrátí,

pán si ji vzal už k sobě do nebíčka.“

Chlapec tvář ode mě odvrátí,

do mé dlaně vklouzne dětská ručka…

Slzy se mu kutálejí po tváři,

šeptá: „Proč už není maminka?“

pak otočí se a očička mu zazáří:

„Aspoň, že mi pán nevzal ještě tatínka!“