Říkají mi vrah

    „ mi

„ Neboj, zítra ti přivedeme něco lepšího! “ řeknou mi s nechutným úsměvem ti dva panáci ze zámku a rychle kráčí přes nádvoří pryč. „Lepšího“ opakuji si jejich slova. Že by se proti pánu provinil zase nějaký šlechtic z těch „lepších“ poměrů? Nebo mi sem snad přivedou samotného hraběte? No, už zítra se dozvím, kdo další, ať chudák nebo král, padne pod mou rukou.

    Rozhlédnu se kolem sebe a už poněkolikáté mě napadne, proč já tohle vlastně dělám?! Svou práci nemám rád, ba naopak. Nemám kvůli ní žádné přátele ani rodinu. Jak bych taky mohl mít, když mi všichni (vlastně skoro všichni…) za zády říkají „vrahu“ ?!

    Vlastně mají pravdu. Opravdu jsem už zabil mnoho lidí. Kolika dětem jsem pohřbil otce, kolika dívkám pověsil jejich milé a kolika matkám popravil syny? Ale copak je chci zabíjet? Jen konám svou práci, jako řezník porazí nemocné dobytče, jako ras utratí zlého psa, tak já zbavím společnost nedobrého člověka. Řezník si ale může sám ověřit, je-li zvíře doopravdy nakažené, ras může sám určit, zdali je pes už vážně nenapravitelný, ale já?! Já musím jen věřit soudu, že je jeho rozsudek spravedlivý, protože mě - vraha - se  nikdo na nic neptá.

   Tolik bych se chtěl stát normálním, spořádaným občanem této zemičky, žít sice v bídě, ale se svou rodinou a blízkými.. Chtěl bych, jenže já si nemůžu vybírat.. Jako syn popravčího ani nemám na jinou práci právo. Lidé se katů štítí, vždyť i v hostincích musím mít svůj vlastní oddělený kout se svým vlastním pohárem, abych lidem nepřekážel.. 

    Tyto myšlenky mě, jako po každé popravě, provázejí až k mému domu. Tam si konečně svléknu zkrvavený šat, umyji ze sebe prach popraviště a připadám si skoro jako „obyčejný“ člověk. Sotva si sednu „čistý“ za stůl ulpí můj zrak na starém obrázku. Je na něm vykreslena mladá žena, portrét věrně vystihuje její dlouhé tmavé vlasy, plné rty a hlavně její nádherně něžné MODRÉ oči. Ona jediná mě měla ráda. Neříkala mi vrahu! Její rodina ale zastávala jiný názor, provdali ji za bohatého statkáře. Byl starý a zlý, prý mou Lásku a později i její děti bil! Bůhví, co je s nimi teď…

   Brzy z rána se vydávám „do práce“. Tam si připravím věci, tím myslím nástroje k popravě. Všechno zvládnu ještě s předstihem, takže sedím opodál a z hořkostí sleduji, jak na zámeckém dvoře přibývá lidí. Mě říkají vrahu, sami ale nevynechají jedinou popravu! Chodí se dívat na utrpení jiných a na rozdíl ode mě to dělají ještě k tomu dobrovolně a snad i rádi!    

    Zanedlouho již za sebou zaslechnu kroky přicházejícího vězně s úředním doprovodem. Ohlédnu se a po zádech mi přeběhne mráz. To „lepší“, co mi včera slibovali páni ze zámku je děvče. Se sklopenou hlavou kráčí v čele průvodu, bledá jak svíce, dlouhé, rozpuštěné vlasy jí spadají do půli zad. Je drobounká a mladá, snad ještě dítě, není jí více než 16 let! Dva drábové ji spíš vláčí než vedou, nestačí jejich rychlé chůzi, je malátná a vyděšená.

    Naštěstí jí ještě daleko ode mě přetáhnou přes hlavu černou kápi. Dělají to tak vždycky. Jsem tomu rád, nedokázal bych se dívat do očí člověku, kterému v příští sekundě zlámu vaz.

    I já jsem již připraven a se sekerou v ruce kráčím k popravčímu špalku. Dívenka vypadá zblízka ještě menší a drobnější, jako panenka. Nevzpouzí se, odevzdaně položí hlavu na poleno a potichu si tenkým hláskem odříkavá svou poslední modlitbu.

    Zatímco čekám na konec její zpovědi, běží mi hlavou plno otázek. Pohlédnu na téměř dětskou, bezmocnou postavičku před sebou a nenapadá mě, co mohla udělat tak hrozného. Copak by tohle mládě dokázalo třeba zabít? Z přemýšlení mě vytrhne tichounké: „…amen…“

    Napřáhnu se a… v tom si dívka strhne z obličeje masku a pohlédne na mě. V tom pohledu je tolik strachu, bázně, ale zároveň i smíření. Jako nikdy v životě mám chuť zahodit sekeru do prachu nádvoří a to nebohé děvče odnést v náruči do bezpečí. To ale nemohu! Odtrhnu zrak od odsouzené, sekera se mihne nad mou hlavou, zaleskne se ještě v záři poledního slunce a … naposledy pohlédnu na zlomek vteřiny do dívčiny něžné tváře… „ Bože...! “ vykřiknu, jak rád bych teď zastavil ostří nad jejím útlým krkem, ale už cítím jen známý náraz, tupou ránu a sekera mi vyklouzne z rukou. „ …Vždyť ona má MODRÉ oči! “

    „ Neb